Mé nejstarší dceři je dnes již jednadvacet let a začalo to takhle. Byli jsme mladá rodina a neměli jsme ani televizi ani rádio a já byla celé dny s malou sama doma. Neustále jsem jí povídala nebo zpívala, říkala básničky. Prostě cokoli, jen aby jsem neposlouchala jenom ticho.
V sedmi měsících takhle po ránu sedí malá Adrianka na nočníku a já proti ní. Povídáme si spolu „grrrr, ááááá,éééééé“ a já na to „táta přijde z práce a půjdeme ven“. Chvilku na mně upřeně koukala a pak z ní vypadlo „tata“ a od té doby tu pusu nezavřela až do teď. Neustále něco musí povídat a cítí se uražená, když jí někdo okřikne, že mi chce taky něco říct.
Mám totiž čtyři děti a v nejmladší čtyř měsíční Verunce jí pomaloučku dorůstá velká konkurence. Ta totiž při kojení nejdříve pěkně tahá, pak pustí a spustí to svoje grrááééé a pak se znovu přisaje. No prostě to musí říct, aby na to nezapomněla.

Dana Nováková
Brandýs nad Labem