Nechoď tam, nelez tam, nedělej to, nesahej na to… Sedni si, vezmi si … Samé zákazy a příkazy. Někdy je naše výchova jako jízda po silnici plné značek. Přitom děti v batolecím období nejsou ještě schopné našim zákazům a příkazům rozumět, takže stejně nejspíš neposlechnou a budou zmatené.

Jak stanovit hranice?
Dítěti bychom měli umožnit poznávat svět. Samozřejmě je potřeba stanovit určité hranice, aby si nemohlo nějak ublížit. Jak na to? Nebudu říkat: „Nesahej na žhavá kamna!“ ale: „Když si na ta kamna sáhneš, můžeš se popálit.“ Při vhodné příležitosti vezmeme ručičku a přiblížíme ji ke kamnům, k ohni, ke svíčce, aby dítě cítilo horko a získalo přímou zkušenost.

Lepší je vysvětlovat
Pokud tatínek nebo maminka křiknou přísně na dítě: „Neseď na zemi!“ a nic víc, dítě se v duchu ptá: „A proč nemám sedět na zemi? Proč to po mně rodiče chtějí? Mám si stoupnout, kleknout…?“ Lepší je dítěti vysvětlit: „Aničko, vstaň z té země, sluníčko už nesvítí, je zima, mohlo by tě to studit.“ Nebo když řeknu Honzíkovi direktivně: „Nevykláněj se z okna!“, sděluji mu vlastně svoje přání, ale už mu nevysvětlím, proč se nesmí z okna vyklánět. Vhodnější je Honzíkovi říct: „Honzíku, z okna se podíváme spolu, protože je to hodně vysoko.“ Vysvětlujeme výšku i to, že v takových případech je lepší, když je maminka blízko.

Negativní příkaz = stres pro dítě
Batolátko je na návštěvě u babičky, která má na stole keramického pejska. Babička dovolí malému Vojtovi, aby si ho půjčil. Ale maminka na něj přísně křikne: „Ne, Vojto, na to nesahej, určitě bys to rozbil!“ Děťátku to nedá, a jakmile je vhodná chvilka, pejska si vezme a rozbije ho, protože je z mámina přísného tónu ve stresu. Když ale maminka klidným hlasem řekne: „Babička ti, Vojtíšku, dovolila si pejska vzít. Tak si ho půjči a potom zase hezky vrať na místo,“ dítě si v klidu a pod dohledem dospělé osoby s pejskem pohraje a potom ho opatrně vrátí na místo.Stejně tak když si chce batole vyzkoušet novou prolézačku na hřišti, neměla by ho maminka hned zrazovat stylem: „Když tam polezeš, spadneš a rozbiješ si nos.“ Děťátko bude ve stresu a opravdu může spadnout. Lepší je dítě v jeho odhodlání podpořit: „Chceš vyzkoušet toho houpacího koníka? Tak se hezky drž a já ti napoprvé trochu pomohu.“ Dítě získá jistotu a karamboly mu budou hrozit daleko méně.

Douška na závěr
Děti mezi prvním a třetím rokem jsou na zákazy a příkazy velmi citlivé, proto by se v naší výchově měly objevovat co nejméně. A když už je vyřkneme, vždy dítěti zákaz vysvětlíme. Je třeba, abychom si ve vztahu k dětem uvědomili, jak bychom chtěli – kdybychom byli na jejich místě – aby se k nám rodiče chovali. Chtěli bychom, aby se k nám chovali pouze direktivně? Aby nám jenom říkali, co máme a nemáme dělat? Nebo bychom raději měli kolem sebe laskavé rodiče, kteří nám vše v klidu vysvětlují a podporují nás, když chceme vyzkoušet něco nového?


Na Babywebu také najdete:
Psycholožka versus máma, aneb zpověď psycholožky
Tělesné tresty – ano, či ne?
Vztekání dítěte
Boj o pozornost