Josífek na sebe nenechal dlouho čekat. Je to zdravé a krásné miminko, ale asi bude hrozně zvědavý, protože se chtěl podívat na svět už v sedmém měsíci. Nakonec vydržel a narodil se tři týdny před termínem. Co vám ale budu povídat, dost nám těmi svými osobitými plány naháněl strach…


Milí čtenáři,
Chcete-li se dozvědět něco víc o projektu Mimi LIVE!, klikněte sem, zapojte se to diskuse Mimi LIVE! nebo rodině napište e-mail.



Jsme „taková normální rodinka“ Stuchlíků: já (Iva, 26), můj muž Josef (29), dcerka Stázinka (1,5) a teď i malý Josífek (* 21. 1. 2010). Budeme se s vámi v rámci projektu Mimi LIVE! dělit o naše radosti i starosti z prvního roku života našeho syna.



Den „D“
Jsem ve 36+5 týdnu těhotenství a už od 28. týdne mi hrozí předčasný porod, protože se mi začal zkracovat děložní čípek a mívala jsem kontrakce. Modlila jsem se za každý den i týden, aby náš nedočkavec vydržel v bříšku co nejdéle. Vydržel – do dneška.

Po několika planých poplaších, kdy jsme vyrazili do porodnice a – nic, mě 21. ledna ve dvě ráno budí bolesti, hledám telefon a jedním okem, celá rozespalá, mžourám na hodiny. Kontrakce po šesti minutách. Během půl hodiny se intervaly zkracují na tři až čtyři minuty a tentokrát vím, že to nejsou jen poslíčky. Je to opravdu tady!
Budím manžela, že jedeme do porodnice. Malý se už chystá na svět.

Honí se mi hlavou neodbytné otázky
Čím víc se blížil termín porodu, tím větší jsem měla strach. Ne z porodu jako takového, ale spíš z toho, co bude pak. Honí se mi hlavou dotěrné otázky: Budu dobrá máma? Jak to budu zvládat? Ale vedle strachu převládají krásné pocity, představuji si, jak asi bude malý vypadat, jaké bude mít vlásky, zda bude podobný své sestřičce Stázince?

Bez dvojnásobné hospitalizace a obrovské pomoci mého manžela, jeho maminky, mojí sestry – za což jim strašně moc děkuji – bych svoje druhé těhotenství takhle daleko určitě „nedotáhla“.

Klasika v porodnici
Sestra v porodnici mi natočila monitor, ale zase se tvářila, že jsme se ukvapili. Já ale vím svoje. Jsem si jistá a doktor pak potvrzuje, že jsem otevřená a že to vypadá na pěkného „rychlíka“.
Mám radost jak z „nálezu“, tak z očekávané „rychlovky“, protože díky tomu už brzo budu držet malého v náručí. Sestra mi udělá přípravu (klyzma) a pak mi píchne vodu a vyšetří mě. A už jsem otevřená na 7 centimetrů. Dávám si několikrát sprchu a v pět ráno odcházíme na porodní sál. Jsme s manželem oba překvapeni, jak to jde rychle. Na porodním křesle mi napíchnou do žíly oxytocin, podepíšu papíry, že chci darovat pupečníkovou krev a jde se na věc.

Porod byl „šroubovák“
Tlačím ze všech sil, porodní asistentka mi tlačí na břicho, manžel mě podpírá zezadu, doktor mě pobízí k tlačení a já se snažím, co to jde… Ale malý vždy vklouzne zpátky dovnitř.
Doktor mě nastřihne, já znovu tlačím a cítím, jak ze mě malého přímo „šroubuje“. A najednou slyším ten úžasný a nádherný zvuk - pláč mého syna Josífka.

Odnášejí ho vedle do místnosti, kde ho váží a měří a já se cítím neskutečně moc šťastná! Malý váží 3130 gramů a měří 49 centimetrů: na to, že se narodil v 36+5 tt to jsou krásné míry! Z pupečníku odkapává krev, kterou jsem se rozhodla darovat, a já doufám, že někomu pomůže zachránit život.


Josífek se chystal na svět už měsíc před porodem, ale nakonec v bříšku vydržel do začátku devátého měsíce těhotenství, tedy tři týdny před termínem.

Když mi malého za chvilku přinesou a dají mi ho do náruče, cítím se doslova v sedmém nebi. Po porodu si společně s manželem vychutnáváme ten neskutečně krásný pocit, radujeme se z našeho syna, ani nemluvíme, jen tiše sdílíme nepopsatelnou krásu okamžiku.

Malý je pryč a já netuším proč
Po dvou hodinách odpočívání na porodním sále mě odvážejí na oddělení šestinedělí a netrpělivě čekám, až mi malého přinesou na pokoj, ale nic se neděje. Je osm hodin… devět hodin… Ptám se netrpělivě sester, kdy mi malého přinesou a ty mě uklidňují, že už určitě každou chvíli.
Po desáté hodině mi už ale dochází trpělivost a začínám tušit, že se něco děje. Doktorka na JIP-ce mi sděluje, že malý měl nějaké výpadky dechu a proto musí být v inkubátoru, kde mu dodávají kyslík. A pak ho konečně vidím…

Můj život má velikost malé plexisklové krabice
Leží v inkubátoru, jenom v plínce a vypadá tak maličkatě a bezbranně. Sestra mi dovolí otevřít okénko, abych si malého mohla aspoň prstem pohladit. Je mi ale mizerně.

Cítím vztek vůči doktorům, že mi nic neřekli, proč mi nic neoznámili? Mám hrozný strach. Můj život se ve vteřině smrsknul na tu plexisklovou krabici, v níž leží můj maličkatý synáček. Malý se pohne a začne trochu plakat, chtěla bych ho tolik vzít do náruče a uklidnit, ale nesmím, takže jen bezmocně koukám na monitor a snažím se vyčíst z těch křivek a čísel cokoliv pozitivního. Nikdo mi nic nevysvětlí, nikdo mi nic neřekne.

Na otázku kdy a jestli si můžu malého nakojit, mi doktorka jen tak mimochodem řekla, že mi dovolí ho vyndat z inkubátoru, až když bude schopen samostatně dýchat. Ano chápu, je to profesionál, ale co city matky, která právě porodila dítě a potřebovala by trošku povzbudit nebo vysvětlit, že situace, ve které se nachází její syn je naprosto běžná a jistě bude brzo všechno zase dobré?

Tak odcházím a cestou na pokoj brečím a brečím. Brečím i na pokoji, mám pocit, že jsem zklamala jako matka, že jsem musela udělat někde chybu, protože má malý problémy s dechem. Vyčítám si, že jsem malého nedokázala donosit až do konce, protože pak by určitě komplikace po porodu neměl… Na Josífka se pořád chodím koukat, navlékám se do pláště, dezinfikuji si ruce a pak sedím u té plastové krabice a poslouchám pípání přístroje.

Syn je bojovník
Modlím se a v duchu svého syna povzbuzuji, aby dýchal a nevzdával to. Kolem páté večer si ho můžu konečně pochovat a nakojit ho. Okamžik, kdy se poprvé přisaje (na porodním sále se ještě nechytl), je tak uklidňující a krásný! Pouto mezi námi jako by náhle ještě více zesílilo.


Iva s malým Josífkem jeden den po původním termínu porodu
Fotografie: ateliér Fotoprome

Ptám se sestřičky, kdy mám opět malého přijít nakojit. Nejpozději prý v jedenáct večer a pak až ráno. Proč nemůžu přijít v noci? V noci dávají dětem umělou výživu. Podařilo se mi sestřičku přesvědčit, že kojení je pro mého syna daleko lepší než umělá výživa.

Druhý den po porodu už malého přeřadili z inkubátoru na jednotku intenzivní péče. Napojili ho na monitor, který mu snímal srdeční tep a dechovou frekvenci. Měla jsem radost, že už je to všechno na dobré cestě.

Až v sobotu večer jsem se jen tak mezi řečí od sestry dozvěděla, že měl malý při narození omotanou pupeční šňůru kolem krku a navíc měl abnormální rotaci hlavičky - proto ten můj pocit, že ho ze mě doktor při porodu vyšroubovával.
Jsem na malého hrdá. Věděl, proč musí tak brzy ven…

Mazlení jako vysvobození
Ty chvilky, kdy jsem malého mohla držet v náručí, byly pro mě nádherné a hrozně moc mi pomáhaly přežít tu hroznou samotu na pokoji, kdy jsem koukala na prázdnou postýlku… Malý pije víc a víc, ale rozjela se mu novorozenecká žloutenka, takže na pokoj mi ho dávají až třetí den po porodu a jen na pár hodin a na kojení.

Samá vyšetření
Josífek má hned ze začátku života opravdu spoustu zážitků. Odnášejí ho na svícení – fototerapii, která by měla snížit obsah bilirubinu v krvi. Pátý den po porodu už má za sebou očkování proti TBC, ultrazvuk ledvin a mozku, vyšetření očního pozadí (oční pozadí se kontroluje u předčasně narozených dětí, stejně jako UTZ mozku), vyšetření kyčlí a rentgen plic. To aby měli jistotu, že jsou plíce v pořádku vzhledem k výpadkům dechu, které měl pár hodin po narození.


Podívejte se na úvodní rozhovor s rodinou Mimi LIVE!

Konečně domů
Pyšný tatínek si pro nás přijel v úterý ráno 26. ledna a já jsem šťastná, že jsme jako rodina konečně zase pohromadě. Hrozně se mi v porodnici po všech stýskalo. Stázince ukazuju jejího brášku a ona, stejně jako když byl ještě v bříšku, špulí pusinku: „Pepů“…

Vaše maminka Mimi LIVE!
Iva

Máte pro rodiče malého Josífka první zvídavé otázky? Neváhejte jim napsat e-mail nebo se bavit v našem diskusním fóru Mimi LIVE!

Příští pátek se dočtete: Co rodinu čekalo za nervy pár dní po příchodu domů, jak se Josífek stal Mimi LIVE!, co všechno umí jednoměsíční miminko a mnoho zážitků z rodinného života…