Diskuzní fórum

Je to velice zavažné rozhodnuti ale člověk se musí vžit to co prožívají v danem okamžiku rodiče a pak muže soudit Mě a me manželce je uz temě 45 let a už mame vnoučka ročního.Slavíme vanoce a naroz.vnoučka .Pod stromečkem jsem našel od manzelky krasne psaníčko kde mi děkovala za prožite společne leta a sprosbyčkou že nejsme ještě tak staří na mimčo.Že mame dost lasky nato abychom měli miminko.V lednu přestala brat antikoncepci a pracujeme na tom aby se nam to do konce roku podařilo.Otec v padesati

Holky já jsem matkou 11dcery a je zdravá a má slabou formu dyslexie. Moje máma měla předemnou kluka(mého bráchu) narodil se v normálním termínu malý 45cm a 2300g a měl mozkovou obrnu,dysplaxii a ještě něco.Neměl fontenelu a mozek se mu nemohl vyvíjet a v nemocnici mu ji potom navrtávaly,aby se mozek vyvíjel. Doma ho měli jen pár měsíců(3-4) a dodnes mi máma vypráví co prožívala když se jí každý koukal do kočáru a viděl tam postižený dítě. Pak jim ho sebrali a daly do ústavu a nepouštěli je za ním jen prarodiče a rodičům řekli,že jsou ještě mladý ať si pořídí jiné dítě. Takhle to bylo za komunistů.
Já sama jsem si prošla krutým obdobím,že jsem v 9tt o miminko přišla-zamlklé těhu. Říkám si,že je to asi dobře,že si příroda poradila sama a vyřešila to. Nevím jestli bych na to měla sílu starat se o postižené dítě.......
V přírodě slabí a postižený jedinci umírají a proto to ta příroda zařídila,aby přežily silný jedinci.

Mám kamarádku která dělala v ústavu pro chlapy a říkala,že pro takto postižený jedinci je lepší když vyrůstají v ústavu už od začátku,protože kdo se o toho postiženýho jedince bude starat když se rodičům něco stane-nikdo a jdou do ústavu a oni po tom velkým šoku-stesku brzo úmírají. V tom ústavu jsou štastny a jsou tam mezi svými.
Píši vám jen to co mi vyprávěla a já sama mám strach o dítě které si chceme pořídit.

Ježišmarjá, Lenko to je mi staršně líto a jsi strašně fajn, že jsi to sem všechno napsala,abychom my ostatní nebyly hlopé a bojovaly o všechna vyšetření, když máme nějaké potíže.Někteří doktoři jsou pěkné svině.Ze mně jeden udělal hysterku, řekl mi, že migrénu jsem si vyvolala sama tím, jak se pozoruju a že mi brněl jazyk a rty byla jen má stupňující se hysterie a že si mám dát panáka,když jsem nervní(v těhotenství panáka v prvním trimestru?debil! A že mě ta migréna vzbudila ho taky nezajímalo,prostě i takoví K.koti se najdou a je to hrozný, že si z nich nic nevezmeme!)
Pořád v sobě řeším tyhle otázky a samozřejmě jsem teď vytočená jak hrom, protože mi doktor ani nenabídl provést nějaký placený test v prvním trimestru, takže mě pozval na odběr krve až v 16.týdnu, pak budu čekat 2 týdny na výsledky? A pak co? Jako asi fakt nejtěžší, co může být, je když se dítě narodí "zdravé" a pak se zjistí, že bude jenom ležet.Ale dítě,které porodím, už nikomu nedám, takže taky doufám jen v to dobré.
Lenko a Ty máš jistotu, že to dítě bude postižené?Je to 100%?A jaktože ta amniocentéza dopadla dobře? Já myslela, že to je vyšetření, které odhalí všechno?! Že odběry dopadnou někdy špatně, to vím, ale pak když je amniocentéza ok,tak všechny maminky počítají s tím, že je vše ok, tak kde je pak nějaká jistota? Rok 2011 a pořád se rodí nemocné děti jak za vlády krále Klacka!

Mám tři děti 21,15 a 8. U 1. se testy nedělaly, u 2. a 3. vyšly výsledky z krve jako rizikové na Downa. U 2. jsem odmítla amnio a u 3. jsem na něm byla. Děti jsou všechny zdravé. Jen jsou všechny dyslektické a dysgrafické (po manželovi) a to i prostřední dcera i když 80 % dyslektiků jsou statisticky chlapci. Možná to má souvislost. Ono už i takovéhle "postižení" dá pěkně zabrat , ale to nemyslím samozřejmě na potrat.

Zdravím všechny co přispívají. Já Vám shrnu svůj příběh. Jsem po umělém oplodnění nyní ve 30tt. Někdy na počátku 1.trim. jsem začala být nemocná, bolesti v krku, zvětšené uzliny na krku atd. Chodila jsem po lékaři a ti si mě jen přehazovali aniž by mi vzali krev či čokoliv aby se zjistilo co se mnou je. Poté špatný screening16tt. Poté amniocentéza, která dopadla dobře. Bolesti v krku postupně ustávaly, ale ve mě to stále hlodalo co mi bylo. Nakonec jsem si na vlastní náklady zaplatila odběry krve kde se zjistilo, že jsem prodělala cytomegalovirus primoinfekci. Bylo však už pozdě na přerušení těhot. jelikož toto jsem zjistila cca ve 25 tt. A co mám dělat teď. Vím, že na péči o postižené dítě(cytomegalovirus : slepota, hluchota, mentální retardace, ochrnutí atd.) nemám. Docházím na psychiatrii, neumím se s tím smířit a to jsme o miminko tak dlouho usilovali. A jen díky těm "sviňím" lékařům, kteří mi pořád tvrdili že si své problémy namlouvám a že mám jen faryngitidu (mimochodem hlavní příznak cytomegalové mononukleozy) jsem teď totálně na dně, beru antidepresiva a nevím jak dál. Ono nic není tak lehké a hlavně soudit lidi.

Ahoj, souhlasíte, že první těhotenství ve vyšším věku - po 35 nebo kolem čtyřiceti je opravdu riziko? Znáte i případy, kdy bylo přes tato "rizika" všechno v pořádku? Já tedy ano... A naopak znám případy, kdy se narodilo postižené dítě cekem mladým lidem. Člověk si tak úplně nevybere a já zůstávám optimistkou, že když budu mít první mimi kolem 35, neznamená to nutně nějaký průšvih, ale může to mít i spoustu výhod :)

Držím palce všem statečným maminkám!
Momentálně mám pocit, že kdybych čekala postižené dítě a věděla to, neměla bych odvahu si ho nechat. Bála bych se, že se bude trápit. Co by ho čekalo? Samé zákroky, operace, život v nemocnici- kdybych si to měla vybrat pro sebe, nebrala bych. Obdivuju lidi, kteří to dokážou!

Já jsem si ho nechala.
Byla jsem na umělém oplodnění. Vyšlo nám to na první pokus, V 5. tém týdnu jsem se dozvěděla, že čekám dvojčátka, byla jsem štěstím bez sebe. Bohužel ve 20.tém týdnu na ultrazvuku zjistili, že je něco špatně se srdíčkem. Hned mě poslali do Motola, tam jsem jezdila snad jednou týdně. Bohužel měl nevyvynuté srdíčko, plicní žíly, aortu a jednu plíci.
Navrhli mi redukci, ale já jsem to odmítla. Bála jsem se, že potratim obě děti. A pak jsem si řekla, že má každý právo na život. Dali jsme mu šanci.
Byl na třech osmihodinových operacích srdce a na menších operacích.
Podstoupil spoustu vyš., rehabilitací, ...
No a ted když jsme se začali smiřovat s tím, že je mentálně postižený - řekla mi pani doktorka z kardia (že ho budou operovat až bude kolabovat) ale šanci na přežití nemá. Řekla užívejte každého dne.
v tu chvíli jsem si říkala, to je podpásovka. Dřete se s tím prckem a to se s nim jako ted mam rozloučit? Jak si to představuje. Kdyby mi to řekla, alespon soucitně.
Jindříšek je krásný chlapeček. Je pravda, že neustále pláče, knourá a křičí ( což je ubíjející), ale je to moje dětátko a chci aby tu bylo dlouho ikdyž je mentálně na úrovni 6měsíců.

Tak se to potrvdilo. Pozitivní test na down. syndrom. Ve čtvrtek mě čeká amniocentéza.

Ahoj všem. Má některá z Vás zkušenosti s potratem déle jak 15.tt ? Vím, že se musí uměle vyvolat a žena "normálně" porodit. Hrozně se toho bojím, ale pokud mi dopadnou výsledky špatně, o postižené miminko bych se nemohla starat. Díky za odpovědi .

je to o domluvě taky s partnerem, ale hlavní práce bude na matce to jistě. každá máme nárok na svůj názor at jde o či ono rozhodnutí. každá se rozhodne tak jak se na to cítí prostě. držím všem pěsti aby to měli o.k.

Ahoj holky - maminy,

jsem hrozně ráda za Vaše příspěvky, všechny jsem je četla s napětím a skoro bez dechu, protože jsem se včera vrátila ze screeningu ve 14tt., kde mi vyšli testy z krve 1:380 na Dawna...a ještě jakési dva syndromy, které si přesně nepamatuji. Hledala jsem na netu vysvětlení co to znamená a jaké jsou pravděpodobnosti na postižení mimíska a jsem ráda, že jsem našla Vaši diskuzi. Samozřejmě se mi teď honí hlavou spousta věcí, jak se zachovat v případě, že by další vyšetření postižení potvrdila. Rozhodně nechci jít na odběr plodové vody a jsem hrozně vděčná za přečtení příspěvku "berunky" protože mě hodilo do jakési pohody a s menšími obavami budu podstupovat další vyšetření. Každopádně názor na to, zda si nechat či nenechat postižené dítko...musím říct, že bych v tomhle byla asi sobec...ale kdo to nezažil nebo to nevidí ve svém blízkém okolí, neví co je to za starost, nervy a potažmo vnitřní trápení...chtěla bych být jednou babičkou a vidět moje dítě růst, studovat, užívat si všedních věcí a starostí...navíc nejsem ta povaha, která by byla silná a vydržela ten celoživotní nápor...na střední jsem jako dobrovolník jezdila pomáhat do jednoho ústavu s takto postiženými dětmi - některé zážitky jsou k nezaplacení, ovšem i tak je mi jich líto a chce se mi brečet, když vidím jak to mají těžké spíš ty maminy než ty děti, které si to neuvědomují. Měla bych pocit, že jsem "otrokem" toho dítěte, které vlastně nemá ze života taky nic, stejně tak jako rodiče... tudíž bych zvolila zřejmě cestu potratu... i když se to ve mě mele neuvěřitelným způsobem... :-( takže teď mi zbývá jen doufat a věřit, že mi další testy vyjdou lépe a mimášek bude zdráv a dotáhneme to spolu až ke zdárnému shledání ;-)

Určitě nechala, v minulém těhotenství jsem čekala dvě miminka, jedno v 7 týdnu zaniklo a já měla celé těhotenství ohromný hematom v děloze, rizikové těhu a strašný strach, že se hematom začne odlučovat místo toho, aby se vstřebal a já přijdu i o to druhé miminko. V 17 týdnu mi řekli, že výsledky krve jsou špatné 1:25 a že musím na amnio...no to né, vždyť jak mi píchnou do břicha bude po těhotenství...nenechala jsem si udělat, šli jsme ještě na ultrazvuk ke genetikovi, ten, řekl, že mimi je vpohodě ale 100% nám nikdo nezaručí a že je možné že výsledky krve ovlivnilo zaniklé dvojče...přesto mě to uklidnilo, žádná voda, podepsala jsem papír, že si mimi nechámi když bude postižené a mám krásnou zdravou holčičku, která jde do 1 třídy, chytrá je jako opice,a udělala bych to tak znovu. Mimi, které už je v bříšku má právo na život, vždyť kolik je postižených lidí, po nehodách, fetu, alkoholu, po nemoci atd . a taky je nepostavíme ke zdi a nezastřelíme jen proto, že jsou jiní. Věřím, že starost o postiženého je asi masakr, ale kdo mi zaručí, že mě to nikdy nepotká.....osud je potvora a já jsem šťastná za každý nový život.

A ještě jedna věc: Nezodpovědní lidé mají právo na život. Zloději mají právo na život. Vrahové mají právo na život. Blbci mají právo na život. Podvodníci mají právo na život. Bahamští tuneláři mají právo na život. Diktátoři mají právo na život...
Ale postižení ne? Oni si asi ten život nejspíš nezvládnou prožít tak kvalitně, jako diktátor... Nebo to právo mají?
Ale nenarození postižení ne? Oni se snad nechtějí narodit? Asi mají tu smůlu, že se diktátory nikdy nezvládnou stát. Ani nikým, kdo chodí po dvou a je schopen rozumně uvažovat. Znamená to ale, že nemají právo na život? Že nemají právo narodit se do kolečkového křesla a přiblble se usmívat?

Věřím, že nechala. Věřím, že by bylo hodně těžké se s tím vyrovnat, ale nechala bych si ho. A zdravotníci by to neměli odsuzovat. My je také neodsuzujeme za to, že podporují zabíjení zárodků (i když se snaží to nazývat přerušení, o žádné přerušení se nejedná, pokračovat se totiž nedá, je to prostě konec a jednou přerušené těhotenství se nikdy znovu nerozeběhne, i kdyby si to matka desetkrát rozmyslela). A z těch testů stejně člověk není moc moudrý. Například: Pravděpodobnost Downova syndromu 1:300. (Chcete-li vědět víc, ohrozte dítě amniocentézou...) A co s takovou informací? Jen Vám možnost postiženého dítěte začne připadat reálnější a vy už možná nebudete tak pohodové těhulky jako předtím. Asi je dobré to vědět dopředu a psychicky se na to připravit. Ale mnoho věcí stejně dopředu nevíte. Třeba bude naprosto zdravé a jednoho dne nešikovně skočí do vody. Nebo začne brát drogy. Nebo si s ním nebudeme rozumět. Stejně nikdy dopředu nevíme, co jsme na sebe ušili, když jsme dítě počínali. Nikdy nebude přesně takové, jak jsme si ho představovali. Ale pokud nejsme ochotni dítě přijmout se vším všudy a jakékoliv k nám chce přijít, pak je na místě si to pořádně rozmyslet už před početím. Pokud budeme chtít jen zdravé a krásné děti, a navíc pokud možno jen určitého pohlaví, byli bychom brzy jak staří Sparťané, kteří nedomrlé chlapce a leckterou holčičku hodili hned po narození ze skály.

Milá Iveto,
moc Vám držím palce a přeji Vám, abyste měla dost síly na to, abyste vydržela tlak, který na Vás okolí vytváří, a hlavně, aby se Vám narodilo krásné zdravé miminko. Mám podobnou zkušenost, když jsem odmítla odběr plodové vody. Ani já bych nešla potrat a moc mě štve, že naši lékaři často nedokážou naše svobodné rozhodnutí respektovat a jednají s námi jako s nesvéprávnými. Myslet si mohou, co chtějí, to jim nikdo nebere, ale my máme přece právo rozhodnout se samy. V tomhle směru je podle mého názoru naše zdravotnictví hodně zaostalé. Pořád každý předpokládá, že sebou necháme šoupat jako figurkou na šachovnici. Čtu zde spoustu názorů, že tyhle děti nemají žádný život a podobně, ale kdo z nás to skutečně ví? Nejsou tihle lidé ve skutečnosti daleko šťastnější než my, když jim nekomplikuje život honba za mamonem, za penězi, za kariérou? Nežijí možná mnohem plnější a kvalitnější život než my? A navíc ani skvělé výsledky genetických testů nejsou zárukou, že se děťátko narodí zdravé. Nejsou úplně ojedinělé případy, kdy se miminko díky liknavosti našich vševědoucích zdravotníků při porodu např. přidusí a skončí se zdravotními následky. Sama jsem se ve svém velmi blízkém okolí se dvěma takovými případy setkala. Co pak s takovým děťátkem, zabijeme ho???!!! Jsem teď ve 35 tt a všem nám těhulím přeji, aby se nám narodila zdravá miminka. Respektuji rozhodnutí všech maminek, které postižené miminko nedonosí, chápu toto rozhodnutí a rozhodně jej neodsuzuji, ale zároveň bych si přála respekt a pochopení pro maminky (a také tatínky), kteří se rozhodnou do toho jít i za tu cenu, že miminko bude trochu "jiné".

Ahojki četla jsem Váš příběh a má odpověď.? Je to těžké, protože mi v těhotenství dělali genetické testy, ale ty byli v pořádku. Jenže po narození syna, který je úplně v pořádku až na jednu maličkost,že má genetickou nemoc podotýkám nevyléčitelnou Spinální svalovou atrofii- Werding Hoffman typ 1. , kterou mi genetické testy v těhotenství vůbec neprokázaly asi protože nejsou na takové věci zaměřené. Takže vím jaké je starat se o postižené dítě a můj chlapec je úplný ležák a krmime do Pegu - žaludeční sonda, je to celkem obtížné a hlavně jak vám úřady neustále házi klacky pod nohy i pojišťovny, ale za spokojený úsměv mého sluníčka mi to vše stojí. Ale popravdě vědět co mě čeká asi bych si prcka nenechala, není to kvůli tomu,že bych se nechtěla já starat, ale kvůli tomu,že se trápí jen a jen hlavně to dítko, má sice svůj svět a bere vše jinák než my dospělácí a (normální , zdraví) lidé, ale přesto vše nedokáží se tak bránít při lékařských zákrocích a jiné věci, prostě jednoduše řečeno se trápí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! i my rodiče svým způsobem.

Myslím že je to hlavně na rodičích (obou) zda si postižené dítě nechají nebo ne.To zda si nechat nebo nenechat postižené dítě musí být těžké rozhodování a měli by se zvážit všechny okolnosti a taky to zda se budou moc rodiče o dítě,které bude nesamostatné,starat po celý život.Ale rozhodně si myslím že by to měli vědět předem a připravit se na to!Každý si může myslet že to zvládne ale když to pak přijde určitě je to stejně šok.Myslím že nejde o šikanu ze strany doktorů,jistě by měli respektovat přání maminky,ale na druhou stranu je to přeci jenom jejich práce upozornit na rizika a raději at' stokrát prudí než aby jedno dítě skončilo jakkoli špatně!

Je to těžké rozhodování, možná je to rouhání, ale já bych si vědomě postižené dítě nenechala. Hlavně proto, že znám rodiny, které postižené dítě mají a i když se jedná "jen" o DS, není to jednoduché. Žena se většinou na postižené dítě velmi upne a žije jen jím, muž častokrát od rodiny odejde. Ano, když je dítě malé, není to takový problé, ale jak se vyrovnáte se situací později? Až bude dospívat, začne mít sexuální potřeby a už to nebude roztomilé miminko? S rozvojem pohlavních "tužeb" je to pak dost náročné. A taky žijeme ve společnosti, kdy to rodina s postiženým dítětem nemá jednoduché. Kdysi, když měla žena 3,4,5 a více dětí a nějaké bylo postižené, moc se to nebralo. Dnes, když máme 1, max 2 děti, podstupujeme IVF, hormonální kůry atd aby bylo aspoň jedno dítě, chápu, že vědomě si postižené dítě žena nenechá. Nicméně, pokud se žena rozhodne, že nechce genetické testy a chce i postižené dítě, je to její volba a lékaři i personál jí mají bez výhrad akceptovat. Nicméně, pokud by jej umístnila do ústavu, což se často stává práve s tím, jak dítě roste, měla by za péči o něj platit a neměl by jí platit stát, potažmo my jako dańoví poplatníci.