„Až budu velká, tak si koupím ooobr meloun!“ a zřejmě prasknu…

A nejen to… někdy si připadám jako krkavčí matka, která si sama debužíruje, zatímco její drobotina chudobí o chlebu a vodě… nebo tak to alespoň často vyzní od mých dcer.

Občas mám totiž pocit, že kdybych si na talíř dala holubí hovínko, našim dcerám vypadnou úžasem oči z důlků a budou nahlas slintat nad dobrotou. Období ochutnávání už mám snad zdárně za sebou a já už nemusím jíst rohlík nadvakrát a můžu si s ním jako civilizovaná osoba v moderním světě sednout ke stolu a pokousat ho… jsem sobec a nerada se dělím, chápu, že děti ochutnávají, ale nejsem ochotna to převést do praxe. Radši se budu dusit jogurtem na záchodě, než z jeho obsahu vidět pouze obal… pravda, s pěti dětmi všechno ubývá jaksi rychleji…

Často slýchávám věty jako „až budu velká, koupím si sama velikou čokoládu“ nebo „až vyrostu, koupím si všechny lentilky v krámě a sama je sním!“ Nevím, jestli je to komplex sourozenců, že jsou ty moje děti doslova nenasytné a chtějí mít všechno velké, top a hlavně samy pro sebe.

Tu poslední část chápu, sama jsem jedináček, takže jsem se celé dětství dělila pouze se svým Alter Egem a zbytek světa mi byl šumák… Na svoji obhajobu musím říct, že naše děti hlady opravdu netrpí a ani je nenutím do dělení mezi všechny své sourozence… některé věci by se ani k velikosti moc dělit nedaly, kdo by také chtěl jen olizovat obal od čokolády?

Je jich pět, takže je svět někdy nespravedlivý a opravdu jim nekoupím 5x všechno, odůvodňuji to samozřejmě tím, že všechno nemá nikdo a že peníze na stromě nerostou. Doufám, že to v nich ulpí, protože zatím si dvě z nich stále myslí, že bankomat je tiskárna a ta úža kreditka co mám je vlastně supr, protože mi na ní vždycky vypadnou nějaký penízky. Ale možná si to beru jen moc osobně a všichni sourozenci spolu soupeří a chtějí mít víc, než bráška nebo sestřička…

„Mami, až vyrostu koupím si jednorožce!“ pronesla s nadšením naše prostřední dcera Terka. Jo, holka, já bych taky chtěla zlatý prase…