Abyste mě špatně nepochopili. Nehledím zas až tak moc do budoucnosti. Kdyby o takový seznam šlo, určitě by tam bylo: Dočkat se vnoučat a důchodu. Hned na prvním místě. I zdraví by bylo na druhém. Protože k čemu zdraví, kdyby nebylo pro koho… (Ale tohle je úvaha téměř filozofická o „co by, kdyby“, a protože o takový seznam nejde, proto netřeba to dále rozebírat…kdyby totiž ano, možná by to byl jeden velký seznam o jedné předloooouuuuuhé položce.)
Vrátím se tedy k tomu krátkodobému seznamu.
Ani nevím, proč jsem s ním začala. Asi to mé špatné období. Abych se nezbláznila, začala jsem psát seznam banalit.
Tedy těším se až:
1. Budu moci spát bez podprsenky.
2. Budu moci spát na břiše.
3. Budu moci… spát. (Myšleno nerušeně, dokud já budu chtít.)
/Na tomto místě byla cekem dlouhá odmlka seznamu :o)/
4. Budu si moci dát nohy na stůl, aniž bych riskovala zamračený pohled svého dítěte a jeho prstíček vzkazující „ty, ty, TY!!!“
5. Budu moci jíst druhý chod z misky po polévce a stejnou lžičkou.
6. Budu moci jíst u televize v křesle.
7. Budu moci jíst s rozečtenou knížkou (povšimněte si zejména slova „rozečtenou“ :o))
8. Budu moci nerušeně jíst.
9. Budu si moci číst před spaním, jako tomu bylo zvykem, než jsme měli děti.
10. Budu si moci obouvat a zouvat boty bez rozvázání tkaniček.
11. Budu přecházet ulici mimo přechod.
12. Nebudu tahat v kabelce náhradní trička, bodýčka, plenky, ubrousky, šátky a čepičky, které pak vytahuji ve chvílích, kdy potřebuji kapesník…
13. … nebo alespoň už nebudou potřeba.
Když jsem se pak na svůj seznam podívala s odstupem, zjistila jsem, že některé se už nenápadně splnily. Tedy konkrétně bod druhý a čtvrtý dohromady s šestým.
Občas se mi totiž poštěstí mít vypitá prsa natolik, že se na nich dá spát – a že už se to zase nedá, poznám podle louže pod sebou v jejich místech, protože to nepobraly vložky do podprsenky. (Za což se pak nenávidím.) A ty další dva, když si Jiří vzal zároveň ven malou i Adamčuka. To byl chvilku u jídla veget. A viděla jsem i kus Diamantové ligy…
To ale není to, co naším životem až tak hýbe. Položky na seznam už nepřibývají tak dramaticky rychle, a pokud už nějaká přibude, někdy ji zase za chvilku škrtnu. Naše děti mě baví! A většina věcí, co se změnila kvůli nim, se změnila k dobrému.
Jinak je Zorečka strašně milounká a hodňoučká dvouměsíční holčička, která se krásně umí smát. Jestli jsme měli kliku na hodné děti? Ano. Obě.
Adama tedy stále nepustilo vzteklé období, asi dvakrát se mu povedlo i něco rozbít, když s tím praštil, ale kromě toho je to klouček opravdu hodný. Povahově.
A holčička je mu hodně moc podobná. Jak obličejíkem, tak povahou. Věci, co vyhovovaly jemu, většinou zabírají i na ni. Oba mají rádi klid, pohodu a moc nemazlit, nenosit, pokud mají spát, a televizi potichu, když už musí být… také na ni zabíraly nejlépe staré kaučukové dudlíky oproti těm silikonovým tvarovaným – a krásným… a jinak jindy lehce všímat a zabavit, ne moc tepla, lehce studené ruce… zejména v noci skoro nepřikrývat. Platí hlavně v těch vedrech.
Oba podobně papají. Oběma vyhovovalo krmení v leže v posteli. Adam si občas vleze do postele k nám a trpělivě čeká, až se Zorča nažďuchne. (Jen Adam jako správný chlap dlabal, dokud vysílením neodpadl a neusnul. Ona si cucne, usne a za chvilku je vzhůru, že by si ještě dala… no někdy zastřelit málo!).
No a každý jinak spí a je na jiné hračky. Ty Adamovo ve shodném věku oblíbené holčičku moc neberou. Adam měl rád malého cinkacího lva. Zorince se líbí růžová sovička s velkýma očkama.
Adam usnul po sedmé po koupání a budil se pravidelně a vzorně po třech hodinách, ona usne mezi 10–11 v noci a vzbudí se poprvé mezi 6–7 hodinou ráno. Výjimečně po páté.
Pevně doufám, že nám to v pubertě nevynahradí, jak se tak říká. Že jim to vydrží.
Mám ráda (zatím) každý věk našich dětí – každý si užívám a na každý se těším. Až se tedy jednou otočím, snad si neřeknu, že nejhodnější byly jako miminka.
Užívejte léta, malé dítko to zalomilo a já si jdu vyklepat písek z podprsenky a vymýt ho i z hlavy – to starší dítko prozatím neumí zcela koordinovat pohyby na písku, tak mi občas plná lopatička skončila ve výstřihu šatů, místo v díře, kterou jsme hloubili pro schovku auta…
Nááááááramná legrace!!! :o)
Zuzana
