Bez mateřské a na stojáka

O tom, že se mě mateřská dovolená netýká, vím de facto už od samého počátku těhotenství a už jsem se s tím tak nějak i smířila. Ale jak se ten datum, kdy bych na ni mohla teoreticky nastoupit blíží, zase se mi trochu vaří krev v těle při představě, že já budu v práci asi opravdu až do té doby, než mi praskne plodová voda. A zatím jsem si mohla hezky odpočívat a připravovat se na příchod Adinky!

Úplně přesně vím, jak bych těch pár týdnů do porodu využila. Hodně bych spala. Pár letních dnů bych strávila u mé babičky a dědy na vsi, kde bych si užívala zahrady, jejich nového štěněte a hezky bych relaxovala. Určitě bych taky na pár dnů zavítala k mé mamince, protože když k ní jedu do Hradce jen na víkend, vždycky to děsně rychle uteče a my si ani nestihneme říct všechno, co bychom chtěly!

A hlavně – mohla bych se věnovat zařizování a zvelebování našeho nového bydlení! Koncem srpna nás totiž čeká stěhování do nového (Ono přeci jen být s Adinkou v jednom jediném pokoji v pronajatém bytě s pidi kuchyňkou, kde druhý pokoj obývá má kamarádka, by opravdu nebylo to pravé ořechové!) a tak si myslím, že bych měla na té mateřské o zábavu postaráno.

Do toho nás v září ještě čeká předporodní kurz, několik návštěv magistrátu – jednak kvůli prohlášení o otcovství, jednak kvůli změně trvalého bydliště a mě taky čeká zápis ve škole a věci s ním spojené. A ještě se určitě najde spousta dalších povinností, co budou třeba do porodu udělat. Jenže jako studentka dvou vysokých škol a jako někdo, kdo už od patnácti chodí po brigádách a poslední tři roky dělá na dvou třetinový úvazek v advokátní kanceláři, nemám na mateřskou dovolenou nárok a tak budu všechno to výše zmíněné muset zvládnout v době, kdy zrovna nebudu trčet v kanceláři.

Když si představím, koho všeho stát finančně podporuje, je mi líto, že zrovna studentky, ještě k tomu nějakým způsobem pracující, k těm podporovaným nepatří, ale těžko na tom zrovna já něco změním, tak se zase budu snažit uklidnit se a zbytečně si nezvyšovat tlak těmito úvahami.                         

A k tomu druhému důvodu mého dopoledního rozčílení: Tohle se mi ještě nestalo! Břicho už mám, že mi na něm pomalu stojí půllitr, na sobě relativně obtažené tričko, ve kterém se mi břicho pěkně rýsuje. Jela jsem během dopoledne pěti různými tramvajemi. Jednou ještě k tomu autobusem (konkrétně linkou 135) a pár stanic jsem se svezla i metrem C a NIKDO mi nenabídl místo k sezení! Celou cestu jsem tudíž ve všech zmíněných prostředcích stála až na situaci, kdy někdo uvolnil místo, protože vystupoval a já vyhrála boj o volnou sedačku s mladým potetovaným týpkem, kterému se má výhra evidentně ani trochu nelíbila! Nevím, asi je dnes „mezinárodní den ignorace“, nebo co!

Se sezením těhotných se to má takhle – samozřejmě, že to stání zvládneme většinou bez nějaké újmy na zdraví. A ani my nemusíme sedět za každou cenu. Pořád si myslím, že staří lidé, kteří se špatně pohybují nebo třeba zranění o berlích před námi mají rozhodně přednost a proto jim i já ráda uvolním místo k sezení. Ale pokud se jedná o mladé zdravé jedince a to především těch mužského pohlaví, nechápu, kde se v nich vůbec bere ta drzost a nevychovanost, nechat stát ženu v pokročilém těhotenství! Jednak nás trápí bolest zad, oteklé nohy, nebo třeba motání hlavy a slabost – to zvlášť v přeplněných prostředcích, kde je vydýchaný vzduch. A jednak například při prudkém brzdění, nebo „nedej bože“ dokonce srážce, je určitě pro bezpečí naše i našich nenarozených miminek mnohem lepší, sedíme-li.  

No nic, apelovat tímto článkem na všechny Pražany nemám v úmyslu, stejně ty mé články asi skoro nikdo nečte. Ale pomohlo mi, se z toho rozčílení vypsat. A teď mi nezbývá než doufat, že až pojedu odpoledne z práce, narazím buď na poloprázdnou tramvaj, a nebo se najde někdo, kdo mi třeba to místo k sezení uvolní! A tomu dotyčnému, zatím fiktivnímu, dobrodinci předem moc děkuju!

PS. Když jsem začala psát blog, dala jsem si předsevzetí, že mé příspěvky budou co nejvíce pozitivní. A když po sobě teď čtu ten dnešní, zjišťuji, že se mi to trošku vymklo z rukou. No, už se stalo. Člověk asi nemůže mít pořád jen krásnou a povznášející náladu. Mně k ní ale zpátky dopomohla náhoda, kdy jsem před chvílí na Babywebu objevila příspěvky těhotné Marie, která bojuje s nepřízní osudu v podobě roztroušené sklerózy. V té chvíli jsem si uvědomila, jak malicherný člověk občas je! A tak vem čert tu mou neexistující mateřskou dovolenou i  ignoranty v mhd! Venku svítí slunce. Adinka se spokojeně převaluje v bříšku. A já se už zase usmívám. Vždyť z mračení se jsou jen nepěkné vrásky a ničemu stejně nepomůže! 🙂   

PPS. Úvodní fotka je z uplynulého víkendu. Společně se mnou, Adinkou a Pepou jsou na ní ještě budoucí praprarodiče naší malé Adinky! 🙂