Jen si tak trošku vyběhnout

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Co budu dělat? (To je otázka, hlavně když na mě denně kouká plný koš prádla na žehlení). Venku je krásně. Půjdu si zaběhat! Já! Já nesportovec… můj jediný sport jsou procházky s dětma, běh za Tobym, jízda na kole do města, posiluju díky zvedání našeho jedenáctikilového Maxíka, ale že bych vyloženě sportovala, to ne. A taky to tak vypadá. Nevím, co mě to tedy napadlo, ale obula jsem si tenisky a VYBĚHLA. První minutu jsem si říkala, že na tom nic není, prostě běžím. Svižně, plná elánu. Po další minutě jsem se dívala na mobil, kolik jsem toho uběhla a kolik jsem spálila kalorií. Přišlo mi to už jako hrozná doba! Po dalších pár minutách jsem měla plíce zhruba půl kilometru za mnou. Proč jsem vůbec vyběhla, co mě to napadlo? Proč to lidi dělají dobrovolně? Po necelých dvou kilometrech jsem doběhla před dům. Nohy by ještě běžely, ale plíce protestovaly. Moje katastrofální kondička se ukázala v plném světle… Ani jsem se o mém „vyběhnutí“ nezmínila Michelovi, který zatím usnul s Tobym v pokoji. On je sportovec, běhá dvacet kilometrů a není unavený. Já po dvou kilometrech vypadala jak po půlmaratonu!

Nicméně druhý den jsem vyběhla večer natajno znova. Uběhla jsem dva a půl kilometru. Další den jsme byli v zoologické, tam jsem nachodila svých sto jarních kilometrů. Den na to jsme vzali děti na procházku do lesa. Moje porce kilometrů byla tedy vyčerpána. A večer pršelo. Stejně jako další den. V neděli u nás byli kamarádi s dětma, grilovali jsme. Následující den večeře u Michelových rodičů. Ach jo… večer padám únavou do postele i bez mého mini-běhu. A koš na prádlo na mě pořád kouká…

Dám vědět, jak o se mnou vypadá a budu ráda, když dáte vědět, jak to vypadá s vámi. Ať v tom nejsem já a moje katastrofální kondička sama. Dneska je venku docela pěkně, možná bych vyběhla, ale Michel jde na fotbal, takže bohužel. Možná zítra!

NAPIŠTE GÁBINĚ DO DISKUZE

A nejsem jediná v naší domácnosti, kdo se pokouší o běh. I když v Maxově případě jde spíš o chůzi. Chodí po domě, má hroznou radost, když se mu podaří překonat celý obývák. Jeho chůze vypadá jako by se vracel z hospody a měl v sobě pár piv. Toby mu do toho tleská, skáče kolem něj a vykřikuje:
„Max to umí! On chodí!“

Tobyho hláška:
„Mami, co to je?“ ptá se mě Toby, ukazujíc prstíkem na má prsa.
„Prsa,“ říkám.
„Mami, ty jsi holčička?“
„Jo, jsem holčička. A Toby je kluk.“
„Naše učitelka Karen je taky holčička. Ta má taky takový. Takový prsa!“ opět mi šťouchá prstíkem do prsou.
Hmm, tak je vidět, čeho si Toby všímá. : -)

Mějte se krásně a příště zase na napsanou.