Katka (15): Porod se blíží!

Poslední dny před porodem probíhají úplně jinak, než jsem si vysnila. Konec těhotenství je jedno velké zklamání. Za prvé to mělo být tak, že já budu ve středu zájmu a bude se o mě pečovat. Za druhé jsem předpokládala, že se kolem mě bude chodit po špičkách a odpustí se mi úplně všechno. A za třetí jsme měla vše prožívat společně s manželem, který mě bude trpělivě držet za ruku a uklidňovat. Já vím, zní to, jako bych byla rozmazlená princezna, ale kdy jindy už se nechat rozmazlovat než teď, těsně před porodem? Realita je ale bohužel jiná.

Rozmazlování se nekoná
Nastávající tatínek si zlomil klíční kost, takže v uplynulých čtyřech dnech nedělám nic jiného, než ho vozím po doktorech nebo poslouchám jeho stesky a přemýšlím, jak mu pomoci. Ve chvíli, kdy jsem měla být já za tu chudinku, co ji čeká těžký porod, řešíme, zda léčba, kterou doktoři zvolili, je správná a proč ho to pořád tolik bolí. Měsíc před porodem už jsem vůbec nechtěla řídit, dnes jsem ale sjezdila Prahu křížem krážem jako manželův taxikář. Nevyčítám mu to, samozřejmě. Jen je mi to líto. Měl to být můj čas…

Chce se mi brečet
A nejhorší na tom je, že jeho léčba bude trvat nejméně šest týdnů, takže mě nemůže ani odvézt do porodnice, ani mi nic dovézt a hlavně si asi miminko ani nepochová. To, že přebalovat a oblékat budu taky sama, nemusím snad dodávat. Někdy se musím hodně držet, abych nebrečela, když si na to vzpomenu… No prostě je všechno jinak, než si člověk naplánuje.

Srdíčko nikde!
Navíc jak jsem už psala, můj doktor odjel na dovolenou a chodím k novému. Včera jsme na monitoru místo obvyklých dvaceti minut strávili více než hodinu. Sestřička nejdřív nemohla Sofíka vůbec najít, srdíčko nikde nebušilo. Kdybych předtím v čekárně necítila, jak kope, tak bych byla asi dost vyděšená. Po pěti minutách sestřička konstatovala, že se otočil zády a že ho prostě asi nezměří. Snažily jsme se ho poštuchovat, aby se otočil. Nakonec jsem se naklonila a podařilo se nám jeho tep zachytit. Jenže to zase spal. Sestřička ho budila tleskáním, pak zvoněním, ale nic.

Miminko se naštvalo
Když už byla bezradná, štouchla jsem ho a on místo aby se polepšil, přesunul se na druhou stranu a ze sondy utekl. Měření začalo nanovo. Až za tři čtvrtě hodiny tělocviku a řinkotu zvonečků se Sofík vzbudil a měl pěkně špatnou náladu. Z původních 120 tepů za minutu, které měl ve spánku, rázem vyletěl na 170 a nožičky i ručičky mu jezdily po celém břiše. Když mi sestřička dávala výpis z kardiografu ke kontrole, říkala: „Tak se budeme modlit, ať vás doktor nepošle ještě jednou.“ Doktor výsledek označil za fyziologický a pozval mě na další za tři dny. Ani mě neprohlédl, takže ani nevím, jak už je Sofík na své cestě na svět daleko. Cítím ho pořád níž, takže je logické, že se to blíží.

Jak to, že nerodíš?!
To, že za čtyři dny mám termín porodu, nemůžu zapomenout, ani kdybych chtěla, protože mi každý den chodí nové smsky: „Tak co, pořád nic? Kdy myslíš, že to bude?“ ptají se mě pomalu i cizí lidé na ulici. Navíc kamkoliv přijdu, stává se námětem hovoru porod. Každá maminka mi musí sdělit, co se stalo jí a co cítily její kamarádky, příbuzné nebo kolegyně z práce. Musím říct, že mě to moc neuklidňuje, ale pouštím to jedním uchem tam a druhým ven. Ke všemu mi připadá, že jsou někteří naštvaní, že pořád nic, jako bych za to mohla.

Ale mezi domácími pracemi, opečováváním manžela, venčením psa a přípravou na Sofíkův příchod alespoň nemám moc času nad takovými věcmi přemýšlet. Všechno zlé je k něčemu dobré.