Katka (17): Máme holčičku!

Po 42 týdnech těhotenství je naše miminko konečně na světě! Máme krásnou holčičku, Sofii. Byl to ale "porod".

Na poslední kontrole jsme se s panem doktorem domluvili, že pokud neporodím do 12. dne po termínu porodu, nastoupím na oddělení rizikového těhotenství na vyvolání porodu.
Další odkládání by bylo podle lékařů nebezpečné pro miminko. A abych byla ještě „klidnější“ nastávající tatínek musel do nemocnice ještě o pár dní dřív na operaci zlomené klíční kosti, která se nehojila dobře. Takže Tomáš nastoupil v pondělí do nemocnice na operaci a já za ním odpoledne přijela se zprávou, že ve středu nastupuji do porodnice. Moc dobře mi přitom nebylo. Přece jen jsme si představovala, že Sofík přijde do větší pohody. A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.

Sama neporodím
Tomáš se nakonec domluvil s doktory, aby ho kvůli naší situaci pustil domů hned v úterý, abychom se ještě viděli doma. V úterý jsem už věděla, že přirozeně neporodím, stres z uplynulých dní mě tak svíral, že jsem si byla jistá, že to samo nepůjde.
Manžel mi se zadrátovaným ramenem doma moc nepomohl, navíc mi ho bylo líto, že ho to bolí. Aspoň jsem ale tu poslední noc bez Sofíka nebyla doma sama.

Bez bolestí do porodnice
Manžel mě ale bohužel nemohl ani odvézt druhý den k nástupu do porodnice, takže zaskočili moji rodiče. Byl to zvláštní pocit - přijet naprosto bez bolestí a vědět, že příští hodiny přinesou miminko, na které už tolik měsíců čekáme.
Přijali mě na pokoj a můj lékař hned začal s takzvanou preindukcí, což jsem si přeložila něco jako před-vyvolání. Spočívalo to v podání jedné tablety prostaglandinu na otevření porodních cest, po pár hodinách mi zavedli druhou.

Začínám se otevírat
Byla jsem otevřená těsně na jeden prst. Celou dobu mi natáčeli ozvy miminka na monitoru, postupně už jsem to začala nenávidět, protože jsem na tom křesle byla častěji než v posteli. Středa ještě šla přežít, ozvaly se sice kontrakce, ale daly by se přirovnat k hodně bolestivé menstruaci a já byla odpočatá z domova, takže jsem je bez problémů „ustála“.
Večer kontrakce přestaly a doktor mě informoval o plánu na druhý den – začne už opravdová indukce – tablety budou mnohem silnější. Začala jsem se opatrně ptát, co když ani to nepomůže. Prý to ukončíme císařským řezem, ale to je ještě předčasné říkat, minimálně ještě v pátek, pokud ve čtvrtek neporodím, mi zavedou ještě silnější tablety.

Bojím se zítřka
Čtvrtek mám jak v oparu – kontrakce byly opravdu silné a já jen hekala, skákala na míči a sprchovala se dlouhé minuty teplou vodou. K ničemu to nevedlo. Doktor se mi snažil provést nějaký hmat, ale ani ten se nevedl, protože jsem se vůbec neotevírala.
Večer mi zas dali něco na zastavení kontrakcí a proti bolesti, abych se mohla vyspat na další kolo. Manžel za mnou večer přišel a já jsem mu říkala, že je mi jasné, že to nepůjde ani takhle. Ani nevím, jak jsem ten večer usnula, ale strašně jsme se bála zítřka. Na doktorovi jsem vymámila slib, že když to ani v pátek nepůjde, už mi miminko vyndá císařem.

Kontrakce sílí
V pátek jsem jako každý den začínala v šest ráno, připojená na monitor. Kontrakce po tabletách ještě zesílily. V jednu odpoledne za mnou přišla přes moje protesty na návštěvu maminka a myslím, že je jí doteď špatně z toho jak se svíjím v kontrakcích, které nikam nevedou.
Další vyšetření ukázalo, že jsem otevřená těsně na dva prsty. Doktor se zaradoval, že už by šla píchnout plodová voda. Ve dvě odpoledne rozhodl, ať se přemístím na porodní sál. Když mi píchli plodovou vodu, doktor řekl, že do televizních zpráv se rozhodne, co bude dál – jestli porodím vaginálně nebo bude sekce.

Do smíchu není ani doktorovi
Prosila jsem ho, ať je to alespoň do těch odpoledních zpráv, ale řekl, že to musí být ty večerní. Tak jsem prosila, že alespoň do těch na Primě, které začínají nejdřív. Jen se smál, ale myslím, že ani jemu už do smíchu moc nebylo.
V půl čtvrté dorazil i nastávající tatínek. K jeho smůle jsem ho při kontrakci pozvracela. Při dalších stazích ze mě doslova crčela plodová voda a na sál byla povolána uklízečka. Ještě že na klystýr jsem manžela poslala na chodbu…

Modlím se za „císaře“
Jenže porod stále nepostupoval. Před šestou přišel opět můj lékař. Já už byla tak zesláblá bolestí, že mi bylo všechno jedno. Byla jsem otevřená sotva na tři prsty, doktor uznal, že porod postupuje příliš pomalu a rizika jsou vysoká.
Zeptal se mě, jestli jsem ochotná podstoupit císařský řez. Odpověděla jsem, že už se za něj několik hodin modlím. A pak šlo všechno strašně rychle – svolal se tým lékařů, mě zavedli kanylu, cévku a jelo se na sál. Když mě přivazovali k lehátku na sále a já měla pořád kontrakce, myslela jsem, že už to nevydržím.

Je to hrůza!
Snažila jsem se myslet na to, že jdeme s Tomášem, naším pejskem a kočárkem na procházku u nás k rybníku, sluníčko svítí a tyhle hrůzy za chvíli skončí. Moje poslední slova před tím, než mi začala působit narkóza, byla: „ Hlavně do mě neřežte, dokud neusnu.“
Všechna ta příprava i výkon na operačním sále trvala něco přes čtvrt hodiny. Manžel měl sotva čas najít foťák a sbalit mi pár věcí na JIPku.

Máme holčičku
Další, co si pamatuji, je jak mě hladí po tváří a říká: „Ahoj miláčku“. A já se ptám, aniž bych byla schopná otevřít oči: „Co máme?“ „Máme holčičku,“ odpovídá. A já se zcela zbytečně ptám: „A je hezká?“ „Je moc krásná, zní odpověď.“ Pak už zase upadnu do spánku, ale když se za pár hodin na JIPce vzbudím, už si pamatuji, že mám holčičku Sofinku. Má skoro čtyři kila a 51 centimetrů. A je opravdu moc krásná.

Nejkrásnější noc
Ta noc, kterou jsem strávila na jednotce intenzivní péče podolské porodnice, byla asi nejkrásnější v mém životě. Věděla jsem, že mám Sofinku a všechno ostatní mi bylo fuk.
Že ze mě trčí hadičky a dráty a že budu mít až do konce života jizvu na břiše. Taky jsem ještě nevěděla nic o poporodním blues, a že měla malá omotanou šňůru nadvakrát kolem krku, což na ní díky bohu nezanechalo následky.

Ta euforie z toho, že je naše holčička zdravá a na světě, byla nepopsatelná. Ale pro nás to bude už navždycky náš Sofík. A teď mě omluvte, musím jít kojit.

8. 7. 2013Katka
Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Všechny články blogera

Katka (16): Asi už nikdy neporodím!

Tak místo, aby už mi moje miminko plakalo a smálo se v náručí, je to čím dál horší. Bříško stále nesestoupilo do té správné polohy, miminko je vysoko a porodní cesty zavřené. Začínám se smiřovat s vyvolávaným porodem. Vím, že je to horší, tak s... Celý článek »

Katka (15): Porod se blíží!

Poslední dny před porodem probíhají úplně jinak, než jsem si vysnila. Konec těhotenství je jedno velké zklamání. Za prvé to mělo být tak, že já budu ve středu zájmu a bude se o mě pečovat. Za druhé jsem předpokládala, že se kolem mě bude chodit po... Celý článek »

Katka (14): Miminko, už můžeš ven

„Nemůžete přijít už zítra?“ telefonát mého porodníka z Podolí se mnou pěkně zacloumal. Jistě, když máte pár dní do porodu a doktor vás chce vidět o tři dny dříve, tak se „určitě“ nevyděsíte. Rozum sice říkal, že se nemohlo nic stát, protože jsem... Celý článek »

Katka (13): Miminko se otočilo!

No konečně – to to trvalo. Ale poslední kontrola u doktora v porodnici dopadla dobře. Sofík už má hlavičku dole a nožičkama vesele buší do mých žeber. Myslím, že se otočil den předtím, když jsme se s jeho tatínkem pohádali, protože najednou se mi... Celý článek »

Katka (12): Lásko, nekňourej furt!

Nic nestíhám. A to jsem celý den doma. Nákupy, pes, ještě nějaké dodělávky do práce a hlavně praní a žehlení malilinkatých věciček pro Sofíka mě zaměstnávají tak, že nezbyl čas ani na pečení cukroví. Do toho občas návštěva doktora, chtěla jsem... Celý článek »

Katka (10): A mám to za sebou!

Tak a mám to za sebou. Včera jsem konečně nastoupila na vysněnou mateřskou dovolenou! Předcházel tomu ještě vyčerpávající kolotoč v práci, předposlední den jsme tam byla skoro dvanáct hodin. Ale už je konec. Dokonce jsem měla na chvilku pocit, že... Celý článek »

Katka (8): Bude to kluk?

Strašně se těším, až dneska uvidím Sofíka. Dokonce i tatínek se utrhl z práce a půjde se mnou, protože mu připadá, že ho neviděl nějak moc dlouho. Jdeme na velký ultrazvuk do Podolí, kde nám zas budou počítat ručičky a nožičky a snad nám už... Celý článek »

Katka (7): S kým to mluvím?

To to letí! Jsem ve 28. týdnu těhotenství a některé činnosti se pro mě už staly zapovězené snad navždy. Trochu doufám, že to navždy platí jen do porodu. Například spánek. Ten je pro mě čím dál složitější. Obložila jsem se polštáři a využívám je... Celý článek »

Katka (5): Mám nové šaty! Jsou jako stan

Tak jsme byli zase na kontrole u mojí paní doktorky. Řekla mi, že je všechno v pořádku a dokonce mi i udělala fotky Sofíka, a hned dvě! To proto, že jsem si postěžovala, že na ně minule v Podolí zapomněli, i když jsem je o ně prosila. Trošku jsem... Celý článek »

Katka (4): Budeme mít lebkouna

Tento týden mi spadl velký kámen ze srdce. Moje sestřenice mi totiž půjčila celé dva pytle oblečení na Sofíka, takže už se nemusím v noci budit hrůzou, že bude běhat nahý a bez plenek. Což tedy bude, ale doufám, že jen v létě.Ušetřilo mi to... Celý článek »

Katka (3): Mámo, děkuji

Tak jsme zpátky z cesty po Norsku. Sofíkovi se tam moc líbilo. Kopal každý večer, vydržel plavby lodí, přestupy v letadlech i výstup nad fjordy. Za odměnu dostal dobrou výživu – lososy, tresky, krevety. Prostě jsme si to báječně užili a vůbec nám... Celý článek »

Katka (1): Cítím pohyby!

Tak už to cítím! Nejsou to jen bublinky nebo pohyby střev, ale je to moje miminko. Počkala jsem si celkem dlouho, šimrání cítím už od 18. týdne, ale skutečné pohyby, tedy spíš kopance až tak od 21. týdne těhotenství. Celý článek »

Naposledy navštívené