Katka (2): Moc se na tebe těším, tvůj táta

Tak už pěkně rosteme. Tedy já i Sofík. Na minulém vyšetření vážil 330 gramů, teď už má určitě o moc víc. No a já tedy o moc, moc víc. Zatím jsem přibrala dvě kila, to snad jde. Včera jsem se dozvěděla výsledky těhotenské cukrovky – negativní. Tak jsem si k obědu dopřála moc dobrého indiánka. Na ultrazvuk ale budu muset jít ještě jednou, miminko se nám pořád schovávalo, ruce si strkalo pod hlavu a ani když do něj paní doktorka štouchala tak, že jsem měla chuť jí to vrátit, se mu nechtělo otočit.

Sezóna obětování začíná
Trochu mě tedy to naše mládě naprdlo, protože ultrazvuk už pro mě není nic příjemného. Vždycky jsme měla citlivý pupík a když teď mi po něm doktorka půl hodiny přejížděla a tlačila, protože nebylo nic vidět, docela to bolelo.
No ale co je to proti bolesti u porodu, že? Prostě sezona obětování začíná. A skončí až v rakvi. Ale mám, co jsem chtěla.

Nechtěné miminko
To, že lidi nevědí, co chtějí, není pro mě žádným překvapením. Žasnu ale nad tím, co se teď podařilo mé kamarádce – čtyři roky chodila s přítelem a pořád myslela na svatbu. Pak se rozešli, ale 14 dní nato zjistila, že je těhotná.
On si ji chtěl vzít, ale ona už nechce. Dítě taky moc nechce, ale protože už není nejmladší, tak si ho nechá. Nejsmutnější na tom je osud toho miminka. Podle mě si každé zaslouží, aby se vyvíjelo a vyrůstalo s láskou obou rodičů, jak k němu, tak vzájemnou.
Nechtěné děti si prý nesou do života těžké trauma a mají pak problémy ve vztazích, jak jsem se tuhle dočetla.

Sofíkova výbavička
No, to náš Sofík ho mít určitě nebude. Před pár dny jsem byla na návštěvě u svých rodičů a mamá mi ukazovala něco ve skříni. Vyvalila se na nás spousta plyšáků a bodíček. Vykulila jsem oči: „ Mami, co s tím budeš dělat?“ „ To je přece pro miminko,“ odpověděla a vyndala obrovskou krabici lega. No na to, že je Sofík veliký asi jako půlkilový steak, už toho má opravdu dost.
Minulý týden mě také dojalo, když jsem uklízela Sofíkovy zatím jediné dupačky do jeho komody (jo jo, už má i komodu!) a našla jsme tam velkého plyšového tygra, který měl na sobě cedulku: „Už se na tebe moc těším. Tvůj táta.“
To bylo to nejromantičtější, co můj manžel kdy udělal a vůbec mi nevadí, že to bylo pro někoho jiného než pro mě.

Knihomol nebo sportovec?
Abych nepomlouvala jen zbytek rodiny (sestra, nastávající tetička, už ušila kolotoč nad postýlku a povlečení, švagr dodal postýlku) já jsem Sofíkovi založila knihovničku. Má už v ní osm úplně nových knížek.
Nesmí samozřejmě chybět klasické pohádky a taky leporela. Ale je to zatím jen torzo. Knížek bude mít určitě hodně, protože já knížky miluju a doufám, že to po mě zdědí.
Tomáš zase tajně doufá, že po něm zdědí lásku k běhání a ke sportu vůbec. Takže zatímco já bych chtěla knihomola s brejličkama, on chce šlachovitého výrostka s tretrami na nohou. Ale ona nás ta naše holčička pěkně překvapí, když bude třeba motokrosová závodnice. Nejkrásnější na tom je, že to vůbec nevadí.