Lži vinné i nevinné

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

S blížícími se svátky jsem se stále víc zamýšlela nad tím, jak z nás Anita udělala nejen šťastnější, ale taky lepší lidi. No, aspoň se snažíme. Uvažovala jsem nad tím, jak Anitce už příští rok donese dárky Ježíšek – to je podle mě taková dětství prospěšná nevinná lež. Svět její fantazie budeme budovat, živit a zvětšovat. Protože právě velká představivost podporuje dětské nadšení, vzrušení, zvídavost.

Podle mě také prospěšná, ovšem už méně nevinná, byla moje výmluva na šestiměsíční kontrole. Místo abych lékařce normálně vysvětlila, proč chci ještě posunout termín povinného očkování (dialog mezi mnou a pediatričkou jsem si několikrát v noci přehrála v hlavě – a byla jsem v něm asertivní, pevná a pravdivá), vykoktala jsem chatrnou historku o tom, že jsem nestihla objednat vakcínu, na kterou mi minule napsala předpis (jak jsem to taky mohla stihnout, když jsem se ani nesnažila, že?). Svého jsem sice dosáhla a očkování oddálila, dokonce jsem se vyhnula konfliktní diskuzi o prospěšnosti očkování a nezodpovědných rodičích, ale radost mi trochu kalil můj zbabělý úhybný manévr. Takže snad předsevzetí na rok 2014? Být pravdivá. Navíc ty „vinné“ lži člověka stejně většinou jednou doženou.

Anitčiny první Vánoce

Poslední týden před Vánocemi vidím jako z rychlíku. S Anitkou jsme dokoupily pár posledních dárků (spoustu jich obstaral Tom a pro jeho rodinu hlavně švagrová – díky, Miki!) a už tu byla neděle – čas odjezdu na Moravu. Štědrý den připadl na úterý. Aklimatizace ale musela (jako vždy) proběhnout fofrem. Čekali nás natěšení rodiče na obou stranách. Takže návštěvy, povídání, procházky a „tanečky“ kolem Anit nebraly konce.

A pak přišel 24. prosinec. A byly to nejhezčí Vánoce minimálně za posledních pět let. Celý den jsem se nehnula od dcery. Připravit večeři tentokrát mámě pomohla moje mladší sestřička Týna. Když jsem je viděla kmitat v kuchyni, zmocnila se mě radost a konečně taky vánoční nálada. Večeřeli jsme u našich a Anitka kroužila kolem stolu na rukou jednoho z mnoha ochotných nosičů (během jídla jsme se prostřídali, aby všichni mohli spolknout svou porci kapra a salátu).

Jak jste prožili vánoční svátky vy? Napište Veronice do diskuze.

Svět děťátek a staroušků

Už potřetí (od smrti babičky) s námi trávil Štědrý den taky dědeček. Je mu pětaosmdesát a má lepší i horší dny. Svých démonů stáří už se nezbaví. A já si uvědomila, že v něčem si jsou hodně staří a hodně mladí lidé podobní. Někdy jim nerozumíme. Nohy jim ještě nebo už neslouží, jak by si přáli. Můžou ztrácet rovnováhu. A těch podobností by se jistě našlo mnohem víc.

Ale i když se zdá, že jejich svět je občas trochu jinde než ten náš, já si to nemyslím. Naslouchání a porozumění. S důstojností. A hlavně s respektem. To je podle mě správný klíč ke dveřím do světa našich staroušků i našich mláďátek. Někomu to jde samo. Jako třeba mojí mámě. Starala se o babičku (svou tchýni), když na tom byla špatně. A k dědečkovi (svému tchánovi) si našla cestu respektující péče tak přirozeně, že jen doufám, že se tato empatie dědí. Rozhodně Ti patří můj obdiv, mami.

Sváteční maraton

Ale zpátky k Vánocům. Anitka na hrací dece zkoumala jeden zabalený dárek, zatímco jsme my ostatní rozbalovali, zkoušeli nové věci a bavili se. Pak jsme přejeli zhruba dva kilometry, které dělí mou a Tomovu rodinu. Rodiče, starka Vlasta i Tomova sestra už měli po večeři, takže jsme se mohli vrhnout rovnou na druhou várku dárků. A pak honem zpět k našim a uložit naše přepodnětované miminko. Tušili jsme, že takto náročných dní nás ještě čeká víc.

Jak tak sleduji vliv našeho děťátka na naše blízké, čím dál víc chápu, je ji nemůžeme pořád chránit před světem v našem pražském hnízdě. Anita totiž přináší radost a štěstí. No fakt! A navíc – zdá se – zdědila extrovertní povahu po nás. I proto jsme s Tomem nakonec svolili k cestě na Slovensko za jeho příbuznými. Vyrazili jsme na Štěpána ráno. Bála jsem se dlouhé cesty autem do Liptovského Mikuláše. Děsila jsem se všech návštěv, nového prostředí i pro malou zatím cizích lidí. Jak to jen ta naše holčička zvládne? A zvládla to nad očekávání skvěle. A to i díky Tomovým rodičům, kteří přizpůsobili své tempo Anitině dennímu režimu. Kdykoliv začala vykazovat známky přetažení, šup s ní do kočáru. A vozit. Vozit na čerstvém horském vzduchu.

Když naše holčička zrovna nespala, všem příbuzným ukázala, jak je neuvěřitelně vnímavá. Šla z náruče do náruče, o vše se zajímala – o psa Tomové tety, o odličovací tampóny visící na dveřích koupelny, o své hračky, o baňky na vánočních stromečcích. Každému, kdo se na ni zapitvořil, věnovala svůj nejkrásnější úsměv. Do rozhovorů se zapojovala svým (momentálně oblíbeným) „Tata tata tata.“ A všichni jí přitakávali: „Ano, Anitko. Táta. Kde je táta?“ Tom se jen usmíval, a když už se mu zdálo, že je toho na malou moc, tak si ji vzal do náruče a odnesl ji do klidnější části bytu, kde s ní potichu rozmlouval. Podobnou úlohu pak často převzal i Tomův táta – nosil ji rád a hodně, takže jsme u z legrace říkali „Anitčin osobní šerpa“.

S mezipřistáním (a jednou strávenou nocí) na Moravě u našich jsme den před Silvestrem přijeli domů do Prahy sice v dobré náladě, ale utahaní jako koťata. O šest praček, rychlé utření prachu a zběžné zavrčení vysavačem později jsme si řekli: konečně dovolená. Po čtyřech slabších nocích Anitka ukázala, že doma se jí spí prostě nejlíp. A my začali relaxovat.

Báječný rok 2013

Silvestr jsme strávili v úzkém rodinném kruhu. Jen my tři. Zářící stromek. A pusa o půlnoci nad naším spícím dítětem. To byl ale rok! Tak parádní. Tak zlomový. Rok plný lásky! Porodila jsem dítě. Zamilovala se do něj. Zamilovala se do Toma ještě víc (a to jsem byla přesvědčená, že víc už to ani nejde). A našla jsem něco, co jsem nehledala. Mateřský pud.

Tak zatial. Vaše V.