Máma, táta, Áňa

BATOLE LIVE! ANITA V létě nepracuji. Nebo jen minimálně. A tak s překvapením zažívám období, kdy během odpoledního spánku nebo v noci nepotřebuji brejlit do počítače. Kdy se nemusím do telefonu respondentům omlouvat, že se neslyšíme, protože dcera výská, bere mi mobil a chce taky dělat „haló, haló“. Kdy místo běhání můžu zase normálně chodit. Kdy vůbec nespěchám. Prostě léto.

7120_3433-1100x618.jpg

 Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Náš dvouleťák mě baví. V posledních týdnech si Anit oblíbila hru „máma, táta, Áňa“. Všechno, co vidíme, označuje jako nás tři. Popelnice na tříděný odpad (Áňa žlutá, máma zelená, táta modrá), dřevěné navlékací korálky (Áňa s tátou hvězdičky – žlutá a oranžová, máma růžové srdce), větrné elektrárny, které jsme vídali každý den z hotelu na dovolené na Kosu (Áňa byla samozřejmě ta nejmenší). A taky všechny postavy v pohádkových knížkách, které si prohlížíme – lidské i zvířecí. Pokud to jen trochu jde, Anit dbá na to, aby „Áňa a táta“ měli žluté vlasy (nebo minimálně Áňa je předmět žluté barvy), „máma“ zase hnědé. Taky jsem si všimla, že řeší výšku – a „Áňa“ je vždy z vybrané trojice nejmenší. Když je na obrázku víc postav, často pojmenuje všechny – takže k nám třem se přidá „teta“ nebo „Eda“ a „Ája“ (její dva kamarádi ze cvičení).

Minulý víkend jsme byli na Lipně a dovolené s Anit prostě nemají chybu. Několik hodin denně trávila v aquaparku, který byl součástí našeho hotelu. Je to vodní živel! S Tomem jezdili na tobogánu, plavali v divoké řece, trénovali skákání ze břehu. A já si rochnila v teplé vířivce nebo zalomená na lehátku. Zkrátka správná pohoda. Zbytek dní jsme projezdili na kole (Anit tentokrát ve vozíku, kde si vždy parádně schrupla), projedli a proskotačili na dětských hřištích. Lipno je dost baby-friendly, rozhodně doporučuji. I tam slavila hra „máma, táta, Áňa“ úspěch. Byli jsme stromy, dřevěné sochy i kamínky z pláže.

Čím dál víc nás s Tomem dostává taky Anitčina logika. Vždy byla takový analytický typ – zkoumala a srovnávala, kdo má vousy, kdo má mokré vlasy, kdo má triko s dlouhým a kdo s krátkým rukávem, atd.

Teď opouští „pouze“ přítomný čas. Kombinuje, indukuje, dedukuje. Jednou třeba běžela ke mně, zakopla a málem spadla na zem. Na poslední chvíli jsem ji ale zachytila v náruči. „Neboj, maminka tě vždycky chytí, beruško.“ řekla jsem jí s úsměvem. No, spíš to ze mě vyjelo, protože jsem byla hrdá na svůj rychlý postřeh, jinak je ta věta samozřejmě blbost. Což došlo i mé dvouleté dceři. Podívala se na mě, pak ukázala na své rozbité (a už skoro zahojené) koleno a oponovala: „Áňa bác. Máma ne. Áňa au.“ Jakože spadla a máma ji nechytila. Teď má na kolenu strup. „Máš pravdu, někdy tě máma nechytí. Ale pak pofouká a dá pusinku na tvoji bolístku“, opravila jsem původní výrok a pobaveně kroutila hlavou nad Anitčinou bleskovou logikou.

Čtěte také:

A to mě přivádí k tématu „zranění“. Viděla a četla jsem spoustu postupů, jak řešit větší i menší úraz. Nejčastěji kolem sebe pozoruji metodu „odvedení pozornosti“ a „popírání“. První používám občas a většinou až jako následný krok, druhou spíš ne. Modelová situace: dítě spadne, rozbije si koleno a začne plakat. Nepřijde mi moc logické (a je mi to nepřirozené) hned dítě zabavit třeba tím, že ho rychle vezmu a ukážu mu letadlo nebo kolemjedoucí bagr (a jeho bolest úplně ignoruji).

Ještě míň příjemná mi je reakce typu: „To nic není, honem vyskoč a nebreč. Nic se nestalo.“ A průpovídky (většinou pronesené žertovným tónem): „Cos tam našla? Zajíce? Chytilas zajíce?“ si, myslím, můžou děti celkem zmást. Takové popírají nebo zlehčují to, co se právě stalo.

Samozřejmě velmi záleží na konkrétní situaci a neříkám, že NIKDY nepopírám, nezlehčuji nebo neodvádím pozornost. Většinou je to ale takto:

Když se Anit začala aktivněji hýbat (a s tím nastoupilo asi dlouho-nekončící období pádů, oděrek a bouchanců), reagovala jsem intuitivně. Utěšila jsem ji. Po čase jsem své reakce reflektovala, promyslela a rozhodla se svou intuici neopravovat. Ani já bych nechtěla – když spadnu – aby má máma nebo jiná nejbližší osoba popřela mou momentální bolest, zlehčila ji nebo mi rychle nabídla jiné podněty. Navíc, jak můžeme určit sílu bolesti, pokud ji sami neprožíváme? I zdánlivě malý pád může v kombinaci s různými dalšími faktory způsobit velkou bolest.

Když Anit spadne a pláče, vždy se jí na zranění podívám, pofoukám ho a políbím. Uznám její pocity: ano, bolí. Případně se zeptám: „Pláčeš, protože bolí nebo protože se zlobíš, že tě chlapeček shodil?“ Až pak – podle vážnosti zranění (kterou samozřejmě zkusím odhadnout) – odvádím pozornost nebo udělám nějakou legraci. Vysvětlím situaci („Chlapeček tě nechtěl shodit, jen tě neviděl“). Nebo ji prostě objímám. U Anit to zabírá. Nechodí za mnou s každou odřeninou a dokonce jsem párkrát viděla na hřišti, že když spadla, sama si ruku pofoukala a políbila a běžela dál. Přece se uprostřed hry nebude zdržovat s tím, že si přijde pro útěchu k mámě. Když ji ale potřebuje, u mě ji najde vždycky.

Tak zatial. Vaše už úplně letní V.

24.6.2015 1:22

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist