Máme mimi!!!

PAVLÍNY DENÍČEK Vítám Vás všechny čtenáře do Nového roku tou nejlepší zprávou ze všech. Po předlouhém očekávání, které jste se mnou sdíleli, jsem se konečně dočkala. Podle naplánování se nám 20. prosince v 10:26 narodil kluk jak buk Dexter. Vážil 3 850g a měřil 51cm. A jak že to bylo?

O den dříve, tedy ve čtvrtek jsem dorazila do poradny, kde jsem byla odhodlaná neustoupit ze svého a domluvit se na příští den na vyvolání porodu. Tak, jak mi v tu dobu bylo, už vážně nebylo k žití. Brouček se ve mně tlačil dolu s takovou vervou, že zřejmě přilehával nějaké nervy v oblasti pánve. Bolest, která mi tak prostupovala nohy a především kyčle byla občas k nevydržení. Naštěstí paní doktorka zkonstatovala, že jsem otevřená na čtyři centimetry a že pokud by mě to chytlo, byl by to kalup a že rozhodně nebudeme déle otálet. Nejvíce se jí zamlouvala varianta, že si mě tam nechá ležet už do příštího rána na vyvolání. To jsem zdvořile odmítla. Místo toho jsem situaci vysvětlila doma našemu taťkovi a celý zbytek dne jsem prolenošila na gauči. Když už to bylo takhle pěkně domluvené, nestála jsem o žádné překvápko.

To se nekonalo a já ráno nastoupila v plné polní na příjem. Ovšem nikoli na pokoj, nýbrž přímo na porodní sál. Paní doktorka věděla, že se s tím párat nebudeme a budeme mít hotovo raz dva.

Za sebe musím ale říct, že pro mě to čekání před porodním sálem, kde jsem strávila hodinu kvůli protáhlé vizitě, bylo celkem peklo. Mnohem raději jsem žila v nevědomosti, kdy to přijde a byla na to připravená i s krizovým plánem ohledně hlídání dětí. Sedět tam s taškou nacpanou k prasknutí a přemýšlet nad tím, co mě čeká, a že člověk měl už jasno, co že ho to čeká (FUJ), to byl pocit jako „prase na porážku“. Nehledě na to, že den předem nám vybouchlo hlídání k dětem. Naše babi (tentokrát má skoro-tchýně) musela nutně být doma kvůli manželovi, což nepochopím. Moje máma už předem nahlásila, že v předvánočním čase musí být v práci, a tak nezbylo než projít si tím nejhorším-nejlepším zážitkem bez partnera. Ten jediný totiž mohl zlatíčka pohlídat. Zamrzelo to a já si připadala tak trošku opuštěná.

Naštěstí na mě na porodním sále čekala ona příjemná paní doktorka a snad ještě milejší porodní asistentka, která se o mě po celou dobu skvěle starala, sem tam mě chlácholila a celý porod kromě medikace vedla ona. Doktorka pouze přihlížela. Natočily jsme monitor a po chvilce mi během něj v 9:05 píchla doktorka vodu. Ohledně toho jsem byla celkem nervózní, nevěděla jsem co čekat. V předchozích těhu voda praskla vždy sama. A ten moment nebyl vůbec příjemný. Oproti tomu jsem nyní samotnou indukci vůbec nepostřehla.

O porodu samotném vlastně sama nevím, co bych měla napsat. Rozhodně ho tedy nevnímám jako pozitivní nebo snad dokonce éterický zážitek, jako jsem před časem četla na Babywebu o porodu aktuálního „mimi LIVE!“.

Ano, samozřejmě. Miminko, co se narodí, je pro každou ženu krásné. Každá by za něj už v tu chvíli, kdy ho nosí pod svým srdcem, dala život, ale já to vnímám tak, že právě to mimi je to nejkrásnější na samotném konci tohoto procesu. Je to pro mě tedy ta nejpozitivnější tečka ze všech. Světýlko na konci tunelu plného bolesti a neschopnosti kontrolovat vlastní tělo, protože ono si s Vámi dělá, co chce. A myslím si, že každá žena, co někdy rodila, mě chápe. Tohle všechno žena podstupuje kvůli tomu svému vysněnému světýlku a každá žena by na sebe měla být hrdá, že to zvládla a přežila, i když někde těsně před koncem si možná myslela, že je to její poslední okamžik. A pánové by si měli svých partnerek vážit za to, co musely vytrpět. Můj partner to vidí tak, že mi řekl být mnou, tak by raději šel na porážku jako to prase, než rodit.

A tak mohu jen poděkovat své úžasné porodní asistentce. Měla pochopení pro mé představy i obavy, přežila mé hysterické momenty a provedla mě celým porodem až ke zdárnému konci a to bez nástřihu a bez jakéhokoli poranění a to i přesto, že Dexík si cestu razil ručkou podobně, jako předtím Max. Jsou to hold bráchové.

Máme teď vlastně doma „velkého“ bráchu a “ velkého-malého“ bráchu. Mini bráška se oběma moc líbí, ale někdy to s nimi nemám lehké.

Ale o tom a o pobytu v porodnici Vám napíšu až příště. Těm, co jsem zkazila představu o porodu, se omlouvám, ale tento blog má být o mně a pocitech ve mně. A já to mám prostě takhle.

Letím zpět do našeho cirkusového stanu krotit divou zvěř.
Pavlína

3.1.2014 10:12

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist