Mami, proč je ta paní tak tlustá? aneb Říkáme si vždycky (ne)pravdu

ZASLOUŽILÁ MATKA Vždycky jsem se považovala za upřímného člověka, který říká jen pravdu a nahlas vypouští jen to, co si myslí... pozor tomu, kdo by mě jen náznakem označil za pokrytce! Ale říkat pravdu se prý už nenosí?

Ale jak už to tak bývá, s věkem se člověk mění a bohužel se mění i moje názory na okolní svět. Dneska mi už chybí ten správný tvrdohlavý pohled na běžné situace a nepokrytě závidím všem lidem, kteří veřejně publikují své názory a nestydí se za ně a díky tomu zbytek světa poslali k šípku...

Říká se, že děti neumí lhát a vždy řeknou jen to, co si myslí, ať už to zní jakkoliv... kdo děti má ví, že je to bohužel pravda. Děti prostě plácnou, co se jim zachce a kde se jim to zachce a já většinou rudá až a zadku se je snažím korigovat. „Mami, proč má ten pán tak velký břicho?“ řekla jednou samozřejmě hodně nahlas Nicolka. „Pššt! To se neříká nahlas!“ okřikla jsem ji a poslala výmluvný pohled pánovi tak cca čtyřicátníkovi, který po prodavačce za pultem chtěl 30 dkg vlašáku do kelímku... prý, když je v akci, tak si musí dopřát.

Musím přiznat, jsem si nejen myslela to samé, možná spíš něco horšího o tom, že by měl milostivý pán vyměnit vlašák za mrkev a obklusnout pár bloků, než ho s tímhle životním stylem raní mrtvice... Nahlas jsem neřekla samozřejmě nic a myšlenku spolkla, ale celý nákup mě tlačila v krku jako osina a já přemýšlela, proč vlastně už neříkáme pravdu nahlas, ale jen tu „společensky přijatelnou“, která neurazí, nenaštve...

Dřív bych měla dost drzosti si přisadit, ale dneska jen sklopím oči. Když se mě kamarádka zeptá, jestli vypadá v té sukni dobře, přece jí neřeknu, že skvěle, zatímco myslím na to, jak její nohy připomínají kvádry a i když jí mám ráda, měla by možná vzhledem ke svým proporcím zvolit jiný oděv. Většina z nás pronese něco ve stylu: „jo dobrý, zkus si ještě něco jinýho“ nebo „je to pěkný, ale tyhle kalhoty by se ti hodily víc.“ Bojíme se říct pravdu do očí, aby se druhého nedotkla. Ale je to správně? Máme pořád přemýšlet, co můžeme říct nahlas, přestože je to pravda, ale okolí by to nezvládlo? Ano i ne...

Výchova je důležitá a protože nežijeme v pralese a nerosteme mezi opicemi, musíme se holt krotit a nevypouštět z pusy každou myšlenku. Na druhou stranu bych si přála mít dětskou nespoutanost a fantazii a alespoň na jeden den být zase tříletým dítětem, které může říkat, co chce a pořádně nahlas... Myslím, že by se hodně lidem kolem mě zkřivil úsměv na rtech. :-)

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Všechny články blogera

Vajbr a zánik neuronů

ZASLOUŽILÁ MATKA Asi už vážně stárnu, kde jsou ty doby, kdy jsem oplývala znalostmi z encyklopedií a rozuměla chytřejší mluvě... doufám, že na konci mateřské mi ještě nějaký neuron zbyde... Celý článek »

Už „chodíte“?

ZASLOUŽILÁ MATKA Kdo tchyni má, jistě pochopí i můj nový článek. ;-) Schválně mi pak napište do komentářů, jestli to máte stejně. :-) Celý článek »

Naposledy navštívené