Mateřství? To mi nikdo neřekl, že i muži rodí

Kurz nepotřebuji

Doba pokročila, porod se blížil a můj stále klidný a vyrovnaný muž žádnou touhu po informacích nejevil. Naivně jsem si myslela, že ho obelstím. Jsou totiž porodnice, které tatínky k porodu bez přípravy nepouští. Ta naše je bohužel benevolentní, a tak si s klidným srdcem prostě na návštěvu kursu neudělal čas, ačkoliv jsem termín několikrát přesouvala. Když už jsem začala vypadat jako blbec, vzdala jsem to a šla sama.

Vypuzovací procházky

Dokonce i potkal několik svých kamarádů, kteří u porodu byli a rámcově mu „tu hrůzu“ vylíčili. Pořád nic. A pak jsme pár dní přenášeli a vznikl tak prostor pro zasvěcený rozhovor o tom, co nás čeká. Už jsem zmiňovala dlouhé „vypuzovací“ vycházky, ovšem nezmínila jsem, že můj praktický muž mě honil převážně po okolí porodnice, protože, když už nám nestartuje to auto, tak aby to bylo blízko.

Chceš být u všeho?

V tomto inspirativním prostředí jsem se tedy snažila alespoň v hrubých obrysech naznačit, že porod je poměrně dlouhý a velice bolestivý proces, který není ani příliš čistý a že by proto asi bylo vhodné zvážit, zda je ochoten být u všeho, nebo na poslední část (samotné „vyprdnutí“) opustit místnost, oběhnout kolečko kolem bloku a vrátit se až k hotovému. Alespoň v tomto bodě se mnou souhlasil, uklidnila jsem se tedy a očekávala věci příští.

Jen se plaše usmíval

Začátek pobytu v porodnici proběhl dle domluveného scénáře. Manžel mě dovezl, tašku donesl, na pokoj doprovodil, s porodní asistentkou mile konverzoval, na chvíli odešel (fakt nemusí být u všeho), na prozvonění telefonu se vrátil a pak to začalo. V běžném životě razím přesvědčení, že ani životní partner by mě neměl vidět úplně ohyzdnou a v posledním tažení, ale TAM mi to bylo jedno, manžel byl natolik vyrovnaný a v klidu, že jsem si tak děsná nepřišla, rázovala jsem po pokoji, opírala se o něj, hekala, vynadala mu ve sprše, že mi na břicho pustil chladnější vodu a on se při tom všem plaše usmíval. Když jsem posléze viděla poporodní fotky, začala jsem ho obdivovat… Nejkrutější ránu mu ale zasadily střídající se porodní asistentky. Manžel dle dohody nebyl přítomen samotnému porodu, disciplinovaně se vrátil, až když byla Tonka na světě, vyfotil ji a podepsal, nahlásil rodičům a konal vše, co se od čerstvých otců očekává.

Porod? Děsná řezničina

Porodní asistentka usoudila, že mám muže jako horu, tudíž mu nebude činit potíže mě zvednout z postele a doprovodit do sprchy. To mu sice potíže nečinilo, ale nebyl na tento veskrze krvavý úkol připraven. Sice ho ustál, ale dobře mu evidentně nebylo a tak v důsledku tohoto závěrečného zážitku tvrdí, že je porod děsná řezničina.

Chlapi nemusejí být u všeho

Porod je opravdu drsný zážitek. Můj muž sice nemá doživotní trauma (doufám), ale zrovna nadšením neplesal. Je sice dobré si v první době porodní mít s kým povídat, ale upřímně: fakt ti chlapi nemusí být u všeho.

A postřeh na závěr? Asi ani tuny knih by ho na „porodní“ zážitek nepřipravily, takže nakonec vlastně udělal dobře, že na ně „neměl čas“.