Matko, do práce!

MIMI LIVE! ANITA Poprvé od narození Anitky jsem šla do práce. A bylo to…těžko hledám slova. Schizofrenní. Cítila jsem se fajn i provinile. Připadalo mi, že jsem i nejsem tam, kde mám být. Slyšela jsem sebe, jak pokládám otázky respondentům a zároveň někde vzadu v hlavě Anitčino žvatlání.

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz


Ještě když jsem byla těhotná, slibovala jsem kolegům, že v září mě mají zpět. Aspoň na pár dní v měsíci. Jako externista a se svou pracovní náplní si můžu dovolit (i díky svému pracovnímu super týmu) pracovat téměř tak, jak mi to vyhovuje.

I bez práce jsem „úplná“

Dřív byla práce má vášeň. Můj koníček. Neupřednostňovala jsem ji před Tomem, to ne. Ale v době před Anitkou jsme oba svým zaměstnáním věnovali hodně času i energie. A o víkendech nebo dovolených jsme uměli vypnout a užívat si naplno sebe navzájem. Život bez práce jsem si zkrátka nedovedla představit. A pak se narodila Anitka. A najednou se mi do práce už vůbec nechtělo. Cítila jsem se plná a úplná – vlastně daleko víc než dřív.

Už na konci srpna (Anitce byly v té době tři měsíce) jsem začala cítit vnitřní konflikt: „Přece jsem slíbila, že se od září aspoň občas zapojím do přípravy pořadu. Všichni čekají, že to tak bude. Nechce se mi. Nechce. Neopustím Anitku na delší dobu, než jak trvá jóga. Zůstanu nepochopená? Většina kolegyň jsou bezdětné třicátnice. Nebo – když náhodou nějaká přeci jen dítě má – využívá paní na hlídání. Ale k dceři žádnou cizí ženu zatím nepustím. A co když na mě nebudou kolegové čekat? Najdou si trvalou náhradu? Český mediální svět není tak velký, abych si mohla dovolit udělat delší pauzu. A vůbec, co by za možnost aspoň trochu pracovat téměř každá moje kamarádka-matka, dala.“ To a mnohem víc se mi honilo hlavou. Nakonec mi mé pracovní dilema částečně usnadnila rozhodnout sama Anitka.

Holčička dlouho nechtěla pít z lahvičky odstříkané mléko. Kojení byla moje omluva, výmluva, moje usmlouvané dny a týdny navíc. Pak jsem přijela ukázat Anitku do práce a sešla se se svým týmem. Byli milí. Pořád stejně zapálení. Chtěli mě. Slíbili, že mi vyjdou vstříc, jak nejvíc to jde. Můžu spoustu věcí udělat z domova. Cítila jsem se potřebná. Možná trochu důležitá. Ješitnost mě ovládla a kývala souhlasně mou hlavou: Ano. Ano. Pracovat budu. Těším se, těším. A pak jsem vyšla z budovy a s každým krokem jsem se těšila trochu míň. A abych řekla pravdu, dost jsem se bála. Strach ze selhání v práci (Co když už jsem vše zapomněla? Co když nebudu stíhat?) se mísil s pocitem, že nejspíš půjdu proti vlastnímu nedávno objevenému mateřství. Proti svému srdci, které už pět měsíců buší: Anita. Anita. Buch, buch, buch.

Dva a půl dne jen s tátou

Vina. Stres. Touha to zkusit. Obavy i radost. To vše jsem vylila na Toma, hned jak se vrátil z práce. A on mi (jako vždy) pomohl vidět celou situaci z nového úhlu: „Víš, Veru, já se vlastně těším, až půjdeš do práce. Chci si taky užít celý den sám s Anitkou.“ A tím mě vlastně zbavil pocitu, že Anitku opouštím. Vždyť to dělám i pro Toma. Je otec a má právo trávit s dcerou čas jen ve dvou. I on by se měl stát „vazebnou osobou“ a vytvořit si s Áňou silnou ranou citovou vazbu. A já jim tvorbu toho pouta musím umožnit. Jasně. Vracím se do práce.

Přeskočím teď spoustu dní příprav, psaní scénářů ve chvilkách, kdy maličká spala. Mírnou trému, kterou jsem už dlouho necítila. Zuření, že jsem do toho šla a zase uklidnění, že všechno bude OK. Konečně nastaly dny, kdy jsem měla být mimo domov – den točení a den a půl střihu.

V den točení jsem ráno odjela do práce, vytiskla si v kanceláři scénář a dopilovala otázky. Pak jsem jela domů nakojit a kolem jedenácté mě štáb vyzvedl. Tomovi nastalo šestihodinové období, kdy nebude po ruce prso. Byli jsme domluvení, že přinejhorším přijede za mnou na plac a já mezi rozhovory nakojím. Jenže k tomu nedošlo. Tom si s Anitkou poradil naprosto bravurně a dokonce do ní dostal i trochu odstříkaného mléka z lahvičky. Když jsem večer celá napnutá konečně dorazila s mírným zpožděním domů, dcera spala v hacce (houpací vak). A Tom vyčerpaně ale s vítězoslavným úsměvem seděl vedle ní na zemi. Mí dva blonďáci modroocí zvládli svůj první samostatný den bez jediného pláče. Rychle jsem zahnala závan žárlivosti a raději něžně probudila Anitku na kojení, aby mi nepraskla podprsenka. Příště si asi na plac vezmu odsávačku.

Další den šel Tom do práce, já poslala štáb na plac s přesnými instrukcemi a řídila natáčení z domu. A u toho jsem stihla uklidit celý byt. S Anitkou v ergonomickém nosítku jsem vysála, vyprala, pověsila prádlo a ještě ve stoje a za stálého pohupování (s počítačem na žehlicím prkně) zvládla napsat tři reportáže. Nejspíš mně to natáčení přeci jen vlilo do žil novou mízu.

Pak už mě čekal jen den a půl střihu. Toho jsem se nebála. První hodinu prvního dne vozila malou švagrová, pak se mnou strávila Anit chvilku na střižně. Celou dobu vzorně spala, takže jsem v klidu a bez stresu kompletovala jednu reportáž za druhou. Na střižně jsem sama, takže i kdyby byla vzhůru, můžu ji bez problémů nakojit, přebalit, pochovat, zkrátka vše, co je třeba. Kolem půl jedenácté si Aňulku vyzvedl Tom a já se ponořila naplno do práce. Už beze strachu a nervozity. Dokonce jsem ani domů tolikrát netelefonovala jako v den točení. Večer jsem si ještě nestihla sundat boty a Tom hlásil: „Anitka byla úžasná. Moc jsme si to užili. Hodně spinkala a vůbec neplakala. Ale i tak jsem strašně unavený. Tu máš dítě, jdu si odpočinout.“ Se smíchem a Anitkou na ruce jsem si přeměřila zaneřáděnou kuchyň. No co, úklid počká. Nemůžu po Tomovi chtít, aby byl superžena. Naopak. Jsem mnohem radši, že je naprosto báječný muž. Můj.

A jak jsem se v práci cítila? Jako bych tam byla naposledy před čtrnácti dny, a ne před půl rokem. Nic se nezměnilo. A samozřejmě jsem (navzdory svým obavám) nic nezapomněla. Nezažila jsem pocit odstupu ani extrémního nadšení, na který jsem se trochu těšila. Bylo to prostě fajn. Jenom fajn. S Tomem jsme se domluvili, že budu takto pracovat zatím zhruba jednou měsíčně. Bude si brát dovolenou a hlídat. Tak uvidíme...

Anitčina první „slova“

Ale dost o mně a o práci. Anitka je pořád víc a víc úžasná, jestli to vůbec jde. Už se přetočila ze zad na bříško. Ručkama si chytá nožky a přitahuje je k pusince. A poslední dobou se zdokonaluje ve žvatlání, výskání a vůbec různých zvukových projevech.

Svým verbálním umem nás s Tomem poprvé odrovnala někdy na konci druhého měsíce. Měla jsem ji položenou na stehnech pokrčených nohou obličejem ke mně, Tom seděl vedle mě a oba jsme si užívali právě začínajícího „povídacího období“ naší dcery. V tom zcela zřetelně slyšíme „táta“. Koukli jsme se navzájem na sebe s nevyřčenou otázkou na rtech: Nezdálo se mi to? A pak nám oběma zvlhly oči. Vím, že to nebylo skutečné slovo, kterému dcera umí dát i obsah. Ale i tak její „táta“ bylo to nejkrásnější, co jsme s Tomem v životě slyšeli. „Táta, táta,“ začali jsme ji okamžitě vzrušeně povzbuzovat k zopakování toho nádherného slůvka. Anitka se na nás udiveně podívala, povytáhla obočí tak, jak to umí jen ona, a pokračovala ve svém žvatlavém prskání a brblání. „Tátu“ už jsme od ní od té doby neslyšeli.

Ve čtvrtém měsíci začala naše holčička experimentovat se souhláskou „m“. A tak konečně po pár týdnech zazněla i „máma“. No, vlastně „máma“ je teď u nás na denním pořádku. Ale velkou radost z toho nemám. Anitčino „mama mama, mammma, mammm“ totiž zní bytem, jen když je malá nespokojená. Je to předzvěst pláče. A pokud se okamžitě, ale okamžitě něco nestane (většinou stačí pochovat nebo nakrmit, popřípadě začít si s dceruškou hrát), miminko přidá na decibelech a po chvíli se rozzlobí a rozbrečí. „Mámu“ neslyším moc ráda. Znamená všeho nechat a rychle běžet předejít slzičkám.

Ham. Ham. Aneb náš malý jedlík

Mezi „táta“ a „máma“ jsem vynechal ještě jedno slůvko. První se souhláskou „m“ totiž zaznělo „hammmmm, hammmm“. A my si vždycky vzali talíře s večeří k malé na hrací deku nebo k jejímu křesílku a jedli před ní a u toho otvírali pusy. Ham. Ham. No a velmi brzo Anitku přestalo bavit říkat „ham“ – přestože to u nás vyvolávalo výbuchy nadšení, tleskání a povzbuzování – a začala se zajímat, co že si to vlastně strkáme do pusy. Natahovala ručičky po našich lžičkách a vždy, když jsme nabrali další sousto, nadšením jí zářila očička. A i když ještě nedokončila šestý měsíc, řekli jsme si, že je čas na první příkrm.

Začínáme skleničkovými zeleninami. Mrkev. Dýně. Mrkev s bramborem. Pak se s Tomem rozhodujeme, že budeme raději přesnídávky připravovat sami. Kupujeme biomrkev a Tom se ujímá svého obvyklého místa za plotnou. Jeho výtvor je vynikající a vše mizí v naší gurmánské princezně, jako by byla bezedná. Radostně přitom jódluje a občas se chce krmit sama, tak jí dáme lžičku do ruky a jen dáváme pozor, aby si ji nevrazila moc hluboko do krku. Někdy lžičku zahodí a nabírá kaši rukou. Evidentně ji to moc baví a rozhodně jí nehodláme v tomto prima způsobu krmení bránit. Sama si strká jídlo do pusy a pokaždé vykulí oči, jako by se divila, co za zajímavou chuť jí objímá jazyk. Nepotřebujeme, aby se najedla. Ani malou do jídla nenutíme (a ani nikdy nehodláme). Teď je ve fázi, kdy objevuje chutě, barvy i texturu různých potravin. A tak když chce, tak jí. Když nemá náladu, jídlo zase schováme. Žádné „za maminku“ od nás neuslyší. Je jen na ní, kolik a čeho sní.

Taky jsme s Tomem narazili na metodu Baby Led Weaning. Jídlo se nemixuje ani nevkládá dítěti do pusy. Miminko si tak může ohmatat i ochutnat třeba uvařenou mrkev nebo kousek bramboru. Zatím jsme vyzkoušeli vařenou mrkev. Anitka okamžitě věděla, co s podivným oranžovým špalíkem. Šup do pusy. A sát, drtit jazykem, brousit svým jediným zoubkem. Podařilo se jí rozdrobit zeleninu na menší kousky a jeden jí zapadl do krku. Vytřeštila oči. Tom ji rychle chytil a poplácal po zádech. Já jí prstem vydolovala zlobivý kousek z pusy. No, musíme ještě potrénovat.

Naše hravé jídelní chvilky jsou jedny z mnoha důvodů k radosti. Dcera se taky směje, když na ni bafneme, když se vidí v zrcadle, když na ni někdo koukne shora přes zábradlí (máme dvoupatrový byt). A k hlasitému smíchu začala přidávat ještě hlasitější pískání. Podle nás je to projev velké radosti. Často se ale sama Anitka zalekne vlastního hlasu. Většinou to vypadá takto: Anitka: „Chachacha. Písk, písk.“ Udivené ticho. Anitka kouká na mě. „No, miláčku, tos byla ty. Ty máš vokály!“ udělám zase obličej nebo jinou blbinu, která vyvolala původní salvu smíchu. A tak pokračujeme donekonečna.

Anitka je prostě nejvíc.

Zatial. Vaše V.

13. 11. 2013Veronika
Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Všechny články blogera

Anitka bude sestra

(Těhulka LIVE! Veronika) Vždycky jsme si přáli mít víc než jedno dítě. Já čtyři, Tom dvě. Kompromis je tři. Ale uvidíme. To ještě předbíhám. Když se narodila Anit, byla jsem v totální mateřské euforii. Ta ostatně stále trvá. Přála jsem si, aby... Celý článek »

Jak mluvit s dětmi

BATOLE LIVE! ANITA Dneska jsem po dlouhé době brečela. Brečela jsem jako želva spolu s Anit. Ta mě střídavě vinula k sobě a odstrkávala. A (na)říkala: „Máma ne!“ Mé slzy ji překvapily stejně jako mě samotnou. Celý článek »

Vzdorný týden

BATOLE LIVE! ANITA Minulý týden vzdorovaly události, věci i dítě. Jedna z velkých změn, kterou jsem slibovala v minulém článku, nakonec nepřišla. Měli jsme koupit byt. Den před podpisem smlouvy se ale majitelé domluvili s jiným zájemcem, který měl... Celý článek »

O holčičích věcech

BATOLE LIVE! ANITA Poslední dobou se dějí velké věci. Velké, intenzivní a většinou pozitivní. Čas, kdy o nich napíšu víc, ale teprve zraje. Dnes budu psát o malých věcech. Malých, ale pro nás neméně intenzivních. O naší holčičí holčičce.  Celý článek »

Léto s Anit

BATOLE LIVE! ANITA S Anit miluji všechna roční období, ale nejvíc léto. V létě se všechny drobné všednodenní problémy tak nějak řeší samy. Na oblečení Anit vystačí jedny šaty na týden, vše mokré hned uschne, vůbec nevadí, když Anit nechce nosit... Celý článek »

Umluvená máma

BATOLE LIVE! ANITA Nemyslela jsem si, že se mi to někdy stane. Jsem extrovert. Mluvím hodně. Mluvím ráda. Dokážu mluvit pořád! Zeptejte se kolegů z práce, kteří mají „to potěšení“ s takovou praštěnou nezavřipusou sdílet kancelář. Ještě štěstí (pro... Celý článek »

Zoubky jako perličky

BATOLE LIVE! ANITA Začaly prázdniny a najednou se toho děje nějak moc. Návštěva na Moravě a řádění s Anit v aquaparku, moje máma v Praze, party s Ániným kamarádem Edou na chatě. A taky první prohlídka u zubaře. Celý článek »

Máma, táta, Áňa

BATOLE LIVE! ANITA V létě nepracuji. Nebo jen minimálně. A tak s překvapením zažívám období, kdy během odpoledního spánku nebo v noci nepotřebuji brejlit do počítače. Kdy se nemusím do telefonu respondentům omlouvat, že se neslyšíme, protože dcera... Celý článek »

Party time!

BATOLE LIVE! ANITA Anitka absolvovala dvě oslavy svých druhých narozenin. A je potvrzeno: Anit je "párty člověk". Miluje společnost. Tanec. Veselí. Focení. Náš malý extrovet si prostě užil dosyta. Pozornosti se jí dostalo ze všech stran. Celý článek »

Poprvé u moře

BATOLE LIVE! ANITA Dnešní článek by mohl být krátký. Krátký jako jedna věta. Byla to fantastická dovolená! Víc než to. S Tomem jsme u moře nebyli tři roky. Předtím jsme si to ale dávali pěkně v našem stylu. Věděla jsem, že teď to bude jiné. To mě... Celý článek »

Kytičková koupel

BATOLE LIVE! ANITA Dnešní článek píšu těsně po tom, co jsem Anit uspala. Anit občas usíná s hlavou na mém břiše nebo hrudníku. Stejně jako dnes. A tak ji můžu očichat. Sledovat, jak chvilku hýbe očima pod zavřenými víčky. Jak se usměje z... Celý článek »

Temná stránka rodičovství

BATOLE LIVE! ANITA Na Velikonoce jsme jeli navštívit Tomovy prarodiče na Slovensko. Liptovský Mikuláš je sice z Prahy pořádný kus, ovšem s mezipřistáním na Moravě u našich se to dá celkem v pohodě zvládnout. Veškeré cestování navíc plánujeme tak,... Celý článek »

Srabíci, nemehla a špindírové

BATOLE LIVE! ANITA A bylo jaro. A všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli, a ta Anitka se nemohla nabažit houpání... Celý článek »

Nemocná máma

BATOLE LIVE! ANITA Před časem mě dostihla letošní podivná zima-nezima a svými virovými drápy se mi zaryla do krku, průdušek, plic i nosohltanu. Zkrátka: totálně jsem odpadla! Za normálního stavu bych si prostě vzala volno v práci, virózu vyležela... Celý článek »

Batoletština

BATOLE LIVE! ANITA Právě jsem Anit uspala. Představte si tu situaci: ležím s ní v posteli, ona chvilku saje mléko. Pak se otočí, opře se zády o mou hruď. Poslouchám její pravidelný dech a přemýšlím, o čem budu psát. A zase mě nenapadá nic, na co... Celý článek »

Výchova nemá být dřina

BATOLE LIVE! ANITA O výchově se často bavím s Tomem a MILUJU jeho pohled. Ztotožňuji se s ním a děkuji Osudu za takového chlapa. Kterému nemusím nic tajit (třeba rozbitou skleničku nebo tři loužičky na koberci). Se kterým nemusím o nic bojovat ... Celý článek »

Co od dětí chceme...

BATOLE LIVE! ANITA Nejdřív prostě jen chceme, aby byly. Pak se ale naše požadavky začínají zvyšovat. Aby zvedaly hlavičku. Aby lezly. Aby seděly. Aby chodily. Vždy podle věku a (v "chytrých knihách" definované) probíhající fáze vývoje. Období, ve... Celý článek »

Herničky, dětičky a bacily

BATOLE LIVE! ANITA Nevlídné sychravé počasí nás v uplynulých týdnech několikrát vyhnalo do různých herniček. Bohužel mělo podobný nápad asi tisíc jiných rodičů z Prahy. Plán: zabavit Anit v suchu a teple - a tím ji udržet zdravou. Vzápětí na plánu... Celý článek »

Rok dřevěného koně

BATOLE LIVE! ANITA Rok 2014 byl podle čínského horoskopu rokem dřevěného koně. Vlastně pořád je, protože končí až v druhé půlce února. A jaký byl ten náš? Rychlý. Bujný. I plný rodinné intimity a budování vztahů.  Celý článek »

Prosím, nestrašit!

BATOLE LIVE! ANITA Tento článek bych chtěla věnovat Mikuláši. Tomu, jak se u nás slaví, a co vlastně znamená pro děti Anitčina věku. Předtím ale lehce zabrousím do uplynulých čtrnácti dnů. Ty jsme s Anit obě promarodily.  Celý článek »

Plínu, dudu a šup nahoru!

BATOLE LIVE! ANITA Naše slaďování práce a rodiny dosáhlo kritického stádia. Stádia, kdy se musí “něco” stát. Některé situace našeho života se totiž občas začínají podobat rodinné komedii. Takový scénář by si ale nikdo snad ani netroufl napsat.... Celý článek »

Sebezpytování

BATOLE LIVE! ANITA Svoje chyby znám a nějak jsem se s nimi naučila žít. Taky jsem s nimi naučila žít Toma (za těch nekonečně mnoho - 15 - let, co jsme spolu). A teď se s nimi učí žít Anit. Jenže má dcera mi nevinně a bez jakýchkoliv postranních... Celý článek »

Zvedáme kotvy

BATOLE LIVE! ANITA Konečně je to tady. Stěhování. Prodali jsme byt a přesunujeme se do nájmu. Zatím. Než se rozhodneme, kam dál. Stěhování je mimořádná situace, která otevírá celé rodině nové obzory. Obzory týkající se hlavně otázky, kolik je toho... Celý článek »

Jednomatka

BATOLE LIVE! ANITA Ještě než jsem měla Anitku, často jsem slýchala od svých “dětných” kamarádek: “Počkej, až budeš mít taky dítě. To ti teprve začne tóčo. Žádné vysedávání, vykecávání. Uvidíš!” Pak se narodila dcera. A teď zase poslouchám (obvykle... Celý článek »

Hřiště: epizoda 2. Děti útočí

BATOLE LIVE! ANITA Můj druhý blog s hřišťátkovou tématikou už nebude tak idylický a optimistický jako ten první. I proto jsem si půjčila název ze Star Wars. A taky proto, že jsem zase po létě začala pracovat a můj supertým na Star Wars tak trochu... Celý článek »

Hřiště: epizoda 2. Děti útočí.

(BATOLE LIVE! ANITA) Můj druhý blog s hřišťátkovou tématikou už nebude tak idylický a optimistický jako ten první. I proto jsem si půjčila název ze Star Wars. A taky proto, že jsem zase po létě začala pracovat a můj supertým na Star Wars tak... Celý článek »

Pan Nočník

BATOLE LIVE! ANITA Nevím proč, ale k „nočníku“ a „záchodu“ jsem v rozhovorech s Anit předsadila slovo „pan“. Asi jsem tak podvědomě chtěla Anitce podsunout, jak důležité tyto věci denní hygieny jsou. Pan Nočník předává čurání a hovínka panu... Celý článek »

Hurá hřiště! Klouzačky a pískoviště

BATOLE LIVE! ANTIA A Anitinou zlepšující se chůzí přichází změna. Zjišťuji, že procházky po parcích najednou nejsou ta pravá batolecí radost. Sotva jsme se po (bohužel toto léto už poslední) dovolené trochu aklimatizovali v Praze, pustila jsem se... Celý článek »

Anita v botách

BATOLE LIVE! ANITA Odkaz na Perraultovu pohádku v nadpisu je tentokrát čistě náhodný. Ne, že by Anitka nebyla chytrá jako onen kocour. A výřečná je taky dost. Já chci ale psát o botách. Protože boty - to je téma. Celý článek »

Stránky

Naposledy navštívené