Moje cesta za miminkem (2) – Plánovaný den porodu
Tak je tu ten Den, kdy by TO už konečně mělo přijít. Neděle. V klidu vstávám, dělám snídani, chystám oběd. Je mi moc dobře. Žádné předzvěsti, že něco přijde. Odpoledne zase vyrážíme na procházku, tentokrát směr cukrárna. Je mi dnes opravdu vysloveně dobře. Že by klid před bouří?
Nic mě nebolí, bříško mi ani nijak nepřekáží, asi je už opravdu sestouplé. V cukrárně vybíráme mlsky, pes čeká venku. Vyjdeme z cukrárny, ujdeme tak 50 metrů a najednou se za námi ozve hrozný hluk a obrovská rána. Z budovy, kde je cukrárna, sjel z celé střechy zledovatělý sníh. Tak to jsme měli opravdu kliku. Jak náš pes, který tam čekal, tak samozřejmě i my. Tak tenhle šok a představa, co všechno se mohlo stát, mi určitě vyvolá porod. Jsem si jistá!
První, druhý, třetí a čtvrtý den po termínu
Tak omyl, šok z padajícího sněhu nepomohl. Je mi fajn, občas cítím kontrakce, které ale vždycky po teplé sprše přejdou, takže je jasné, že to jsou jen poslíčky. Přítel hlídá telefon, aby se v případě nouzového volání mohl co nejrychleji vrátil z práce a odvézt mě do porodnice. Občas mě telefonicky kontroluje, zda jsem ok.
Zapisuju si časy kontrakcí, po 5 minutách, po 3 minutách… Když si začnu myslet, že by to opravdu mohlo být ono, tak to najednou jak na potvoru ustane. Jen v noci mě jednou opravdu nesnesitelně bolelo v podbřišku. Byla to nepřetržitá bolest, od 2 hodin ráno až asi do 7 hodin. Sprcha pomohla, ale je pravda, že jsem měla co dělat, abych to udýchala. Tak takhle to asi bude pak vypadat, tuším.
Ale skutečný porod pořád nic. Den D se tedy odsouvá… Ale na KDY?
Držte mi palce…
Denisa
-352x198.jpg)
