Ne všechno je vždy růžové

Tak nějak bojujeme statečně i dál. Sice jsem poslední dobou strašně unavená, nevyspaná a nic nestíhám, ale říkám si, že první měsíc je ten nejhorší a prostě pak to bude už jenom lepší. Z vyčerpání a nedostatku spánku a taky díky tomu, že malá pořád papá, jsem zrušila všechny návštěvy. Už mě to všechno docela i štvalo, jak se všichni začali cpát k nám na kafe, jak kdybych měla na ně čas. Řekla jsem dost, nikoho k nám nepouštím a jsem zalezlá s prďolkou v peřinách.

Podařilo se nám totiž úspěšně odbourat kloboučky a Emička papá krásně tak, jak se má. Přišla na to, že toto jí vlastně chybělo a dokáže být na prsu přisátá i hodinu. Pak sice začne usínat, ale když ji odložím, tak křičí, že má hlad. Je to kolotoč pořád dokola. Papáme, spíme, papáme, spíme. Už se těším, až si mezi tím budeme i hrát.

Nejhorší pro mě je, že nestíhám ani skoro jíst a když něco sním, tak ji z toho pak trápí bříško. Takže sem tam bojujeme i s prdíkama. Do toho všeho začínám být nevyspaná, protože Ema vlastní postýlku odmítá a spává jedině s náma. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Na poslední kontrole nám paní doktorka naměřila 50 cm a krásných 3330 g a taky nám oznámila, že žloutenka je už pryč. Takže přes to všechno Emička přibývá a bude z ní velká slečna. I když to jednu dobu vypadalo, že nemá co papat a bude potřeba nasadit umělé dokrmy. Naštěstí je zatím všeho dost a Emička papá a je plně kojená.

3. února, při ranním kojení, kolem půl páté, nám došla krásná zpráva. Emička má sestřenku Johanku. Už jsem zmiňovala v minulých příspěvcích, že nejsem jediná těhulka v rodině a Honzův brácha s manželkou už jsou taky rodiče. A tak to všechno bláznovství vypuklo nanovo. Bohužel, kvůli chřipce jsou návštěvy v porodnici zakázané a tak jsme ji viděli zatím jen na fotce. Johanka nás sice předrostla hnedka po porodu, ale jestli bude Ema tak nenasytná jako do teď, tak ji brzo doženeme.