Na jaře jsme si s kamarády koupili letenky do Brazílie, že pojedeme na krásnou dovolenou přes Vánoce. Letenky jsem pro jistotu pojistila pro případ, že bychom nemohli jet. Bylo to také z důvodu jejich koupě před narozením Zorky (letenku bez data narození dítěte nekoupíte, i kdybyste se na hlavu stavěli). A ono to teď tak nějak nastalo. Myslím rozhodování, zda je rozumné a vhodné skutečně odletět.
Hlavním argumentem samozřejmě je zdraví dětí a to, zda zvládnou let. Vypadají, že to pro ně bude mnohem menší problém, než pro nás – to my nespíme z toho, zda děti budou spát a jak to v letadle bude vypadat. I po poradě s dětskou Mudrou to vypadá, že to zase není až tak špatný nápad, když tam navíc na pobřeží děti ani dospělí nepotřebují zvláštní očkování.
Druhým, a pro nás momentálně palčivějším argumentem, je také suma, na kterou pobyt tam vyjde, přestože letenky byly za velmi atraktivní akční cenu. Nemáme totiž ještě stále dořešené stavební řízení a rovněž v bance stále vyžadují další a další papíry a potvrzení, takže se vše táhne. Nevíme tedy, zda opravdu na hypotéku dosáhneme, přestože vše již vypadalo několikrát na dobré cestě.
V současné době chtějí v bance potvrzení, že nyní objekt v katastru zapsaný jako rekreační chata budeme moci po rekonstrukci převést na trvalé bydlení. Zní to jako banalita, ale na našem stavebním úřadu je Pan Úředník, pro kterého je problém jak dodržet jeho vlastní lhůty, tak udělat to, co je jeho povinností. Jak z něj budu tahat vyjádření, které je nepovinné, to vskutku nevím. A jestli chcete namítnout, že úředníci mají pomáhat, tak někdy si tu pomoci představují asi velmi zvláštně… a k mé lítosti na pána nezabraly ani naše děti.
Neumíme se tedy rozhodnout, zda jet na vytouženou dovolenou do vytoužené destinace a vrazit do toho peníze, které by nám později mohli chybět při platbách, než dostaneme hypotéku (ano, slovo než je použito záměrně – pořád jsem totiž optimista! :-D), nebo se na to vykašlat, letenky stornovat a za ušetřenou minimálně polovinu peněz vyjet jen někam např. na hory.
Naštěstí děti tomu nerozumí. Adamovi jsem už nepřipomínala slíbenou návštěvu letadla, tedy o tom přestal pomalu mluvit a Zorinka je malá, tedy nic nechápe a je jí jedno, kde Vánoce strávíme – budou to její první.
Čím dál víc se směje a dělá parťáka staršímu bratrovi. Je na něj milá a on na ní také – jen pomalu jí přestává chtít půjčovat hračky. Většinou ale postačuje můj prostý dotaz, zda Zorince opravdu tu kterou hračku nechce půjčit a on si to rozmyslí. Pak se baví tím, jak ji ona nemotorně obrací v ručkách.
Zato mě těší, že nemotornost se pomalu vytrácí a holčička si neomylně strčí do pusinky tu část, kterou si předem vyhlédla. Také čím dál víc na bratra výská a snaží se zaujmout při hře jeho pozornost. Je legrační je pozorovat. Dám-li její deku do centra Adámkova hraní, nezlobí se, ale zapojí sestru postupně do hry. Buď kolem ní jezdí s autíčky, nebo postaví vláčkodráhu, někdy si vezme knížku a lehne si vedle ní, aby jí předčítal. To je pak teprve krásný pohled.
Oba si kývají nožkama, prohlíží si obrázky a smějí se na sebe. Já mám alespoň trošku času vyžehlit oběma oblečení, které si dají na vítání občánků tuhle sobotu. Jsem ráda, že tentokrát to obec stihla dřív, než tehdy s Adámkem, kdy jsme byli na vítání v Adámkových deseti měsících.
Do připravené kolébky si tak akorát sedl a vypadal, že každou chvíli vstane… a půjde do školky. Tak legračně a nepatřičně v kolébce vypadala jeho košile s kravatou. Možná se obec poučila, protože Zorce nebude ani šest měsíců a už tu vítání máme. Huráááá!!!
Doufám, že až se ozvu za dva týdny, budeme už vědět, zda zvítězil výlet do Brazílie, přestože si ho asi nemůžeme úplně dovolit, do tepla a bez Ježíška (nemám na Ježíška letos vůbec náladu a navíc jsem si koupila takové pěkné plavky, že za mě by bylo tedy jasno) nebo nějaké hory snad se stromečkem na sněhu.
Ať jsou vaše děti spokojené, Zuzana
