Pampeuvližky aneb Příušnice – díl II.

MÁMA LIVE! KATEŘINA Dnešní článek jsem začala psát historicky nejdříve před uzávěrkou, a to krátce po uzávěrce předchozí. Asi tak před 14 dny v příjemném rozmaru a snad z potřeby po úmorné chorobě se vyzdravit veselejším a přírodním tématem – pampeuvližkami.

Díky nim se nám lépe prožívaly dny v Praze, kdy jsem se snažila být s dětmi co nejvíce venku a pokud možno mimo větší skupiny dětí – kdyby náhodou Káťa měla v sobě paramyxovir. Osobně mě brodění ve foukacích pampeuvližkách baví víc než návštěva pískovišť.

Padáčky pampelišek jsou mi mnohem milejší na oblečení i ve vlasech dětí než nepříjemný písek, který leze z vlasů, uší, padá z oblečení a stejně pravděpodobně je v Kátině plence jako v botách, kapse nebo všude v kočárku či naší předsíni.

Skoro každé dopoledne jsme trávili před domem a foukali a foukali. „Pampeliška maminka létavého semínka, semínko se země chytí, roste z něho nové kvítí“ – kolikrát jsme si řekli květinovou básničku? Syn mi trhal květiny jako pozornosti, dcera je chtěla jíst. Tak to šlo stále dokola, dokud nenastal vytoužený pátek a první odjezd na chatu, abychom mohli mít po 3 týdnech omezení kvůli manželovým příušnicím pěkné společné zážitky a odpočinek. Hádejte, jak to dopadlo? Po odpočinkovém pátečním odpoledni a večeru nás čekala nepříjemná noc, kdy Káťa ze spaní kňourala a měla dost žízeň. Vyndali jsme ji z postýlky mezi nás do velké postele a byli ve střehu – a správně. Kolem třetí ráno se nám Kačenka zdála celá oteklá v obličeji. Kdyby neměl manžel nedávno příušnice, zdálo by se mi to jako alergická reakce na něco (sama mám dodnes fotku, na které mám šíleně oteklou celou hlavu po mé schovávačce v tůjích, na které jsem dodnes alergická a kosím je na chatě jednu za druhou).

Asi za hodinu se přidala horečka lehce přes 38. Dali jsme jí čípek proti horečce a čekali do rána, co z toho vzejde. A teď už asi ani nikdo hádat nemusí. Jasně oteklá celá pravá tvář věstila příušnice, takže jsme se zabalili a jeli jsme do Prahy na pohotovost do motolské nemocnice. Pro mě velmi překvapivě začala mít Káťa lepší náladu a v kartotéce, kde se mě ptali na jméno dcerky (samozřejmě jsem jim opět podala svou kartičku pojištěnce, protože se liší od dceřiny jen rodným číslem v titěrném písmu) – sebevědomě prohlásila, že se jmenuje Pampeuvližka. Musím říci, že mě mile překvapil zdejší systém čekání – žádné stresovky s hlídáním, kdo je poslední a kde sedí kdo s infekčním průjmem nebo příušnicemi a čeho se pokusit vyvarovat. Pěkně jedna pohotovost ordinace zubního, ORL, chirurgie a dvě obecně pediatrické.

Díky vyvolávacímu systému po číslech a informaci sestry na příjmu jsem pochopila, že množství lidí není rozhodující a že do ordinace, kam jdeme my, jdou před námi jen dva dětští pacienti. Čekaly jsme s Káťou asi půl hodiny a prohlédly si zatím všechny obrázky na stěnách a snažily jsme se být co nejdále ode všech. Lékařka byla velmi milá a poté, co jsem jí oznámila, že manžela v pondělí pustili z nemocnice po komplikovaných příušnicích, si nedělala zvláštní starosti s diagnózou. Odebrala malé kapku krve z prstíku kvůli vyšetření CRP. Na výsledek jsme čekali v ordinaci, protože chlapeček v čekárně měl prý infekční průjem a děti by se ideálně neměly setkat. CRP bylo velmi nízké – jen 1, takže jsme očekávali lehký průběh příušnic, což se naštěstí potvrdilo.

Čtěte také:

Co jsem ovšem začala řešit, bylo očkování – i tak totiž pro Kačenku zůstává povinné očkování proti zarděnkám, příušnicím a spalničkám. Protože jde o živou očkovací látku, je třeba u Kačenky později postupovat citlivě. Doktorka mi nabídla očkování s odkladem přes motolské očkovací centrum, kde by jí vakcínu rozložili do více dávek, abychom předešli nežádoucím reakcím. Zítra nás čeká kontrola u pediatričky, se kterou se také poradím co a jak. A jako vždycky s naší imunoložkou, ke které máme důvěru.

Průběh příušnic u Kačenky byl opravdu velmi mírný, anebo je šíleně statečná. Čekala ji už jen jedna kňouravější noc s častým buzením se na pití a i pořád ještě dokojování. Další den byla prakticky v pohodě, i když nedostala a nepotřebovala žádné léky. Byla bez teplot a vystačili jsme si s čípky Paralenu a vlažnými obklady na tvář. Rozhodli jsme se hned druhý den po návštěvě pohotovosti odjet zpět na chatu, kde jsem s dětmi zůstala sama další 3 dny. Přečkali jsme tam nemoc daleko lépe, než by to mohlo proběhnout v pražském dva plus jedna. Tomášek byl prakticky celý den venku a s Káťou jsem trávila čas čtením knížek pod pergolou. Já byla venku a Káťa v cestovní postýlce. Něco jsem se na ni nadívala přes síť a něco jsem se navzpírala s knihami tak, aby na ně dobře viděla. Potřebovala totiž polehávat.

Jediné, co nesla doopravdy špatně, bylo, když se bouchla deskami knížky do oteklé tváře – to jsem konejšila plačící holčičku vždy. Jinak byla ale nesmírně statečná a přes otoky celkem slušně pila i jedla. Dneska už nekojím – kromě občasné malé kapky nemám nic k ukojení dcery. I tak jsem moc ráda za malý přírodní zázrak, který jsme mohly spolu prožít. Přestože Káťa nakonec onemocněla, myslím, že by s kojicí epizodou mohl souviset onen mírný průběh příušnic.

Tomáš po jedné dávce Priorixu odolal. Já je mám dávno za sebou a Lukáš čerstvě. A věřím, že teď neonemocní moje máma, která byla v inkubační době v jámě lvové. Ale prý to nemám řešit a je jisté, že přišla pomoci, když to bylo potřeba. Na nákazu nemyslela. A nemyslí na ni ani Kačenka a po vzoru babičky a mámy pusinkuje svoje gumové miminko, konejší, nakládá do kočárku a fouká bebí – což je skvrna na ruce od červeného lihového fixu, kterou namaloval Tomáš. Věřím, že povezeme na pohotovost maximálně tak onu panenku, protože hry na doktora pána jsou u nás teď hit č. 1. No, nedivím se! A teď zbývá nějak dořešit to očkování – dám vědět, co jsem zjistila a jak to proběhne. Zatím zjišťuji informace z více stran.