Plínu, dudu a šup nahoru!

BATOLE LIVE! ANITA Naše slaďování práce a rodiny dosáhlo kritického stádia. Stádia, kdy se musí “něco” stát. Některé situace našeho života se totiž občas začínají podobat rodinné komedii. Takový scénář by si ale nikdo snad ani netroufl napsat. Nejdřív mi však dovolte trochu zavzpomínat na slaďování práce a rodiny mých rodičů. Tedy o generaci zpět.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Před devětadvacíti lety: Mně byly dva, lámal se osmdesátý pátý a osmdesátý šestý. Mí rodiče – oba psychologové – spolu pracovali v poradně ve Ždáře nad Sázavou (taky bych chtěla pracovat s Tomem, to musí být super! No nic, zpět k našim). No, pracovali. Mámě končila mateřská. Dva roky se ode mě nehnula na krok. Chodily jsme na dlooouhé procházky – tři hodiny ráno, tři hodiny odpoledne. Hrály jsme si. Máma mi ukazovala svět a já ho zbožňovala a ji milovala. Pak Vedení zavelelo a máma musela nastoupit do práce. Hrozili jí, že by jí déle místo nedrželi.

Jesle byly moje noční můra. Museli jsme nosit kousavé flanelové stejnokroje. Už u příchodu nás vítal typický smrad (jídelna, moč, stolice malých dětí, zvratky, strach). A pak ty „tety“. Tety, které vůbec nebyly tak přátelské a tolerantní. Režim v jeslích se nepodobal ani v nejmenším tomu, co jsem zažívala doma: výchovu plnou respektu, lásky a porozumění. Nebyla jsem jediná, kdo jesle nesnášel. Spousta dětí tam plakalo. Já většinou ne. Já se mračila, zlobila, nechtěla jíst. Vševypovídající je moje fotka z jeslí – ten výraz vzdoru, vzteku, bezmoci, smutku, vyděšení.

Mantra, kterou se tety zaklínaly vždy, když nějaké dítě „zlobilo“, byla věta: Dostaneš plínu, dudu a šup nahoru. Abych to vysvětlila. Jesle měly dvě patra a ve druhém byla miminka. Tety často vyhrožovaly nám – větším batolatům – že půjdeme za miminama (protože třeba nechceme jíst, spát, oblékat se a podle jejich úsudku se tedy chováme jako mimina). Já chodila „nahoru“ často. Plačící vztekem.

Jak si to pamatuji? Nevím. Je to asi spíš jen negativní pocit, zkonkretizovaný fotkami a vyprávěním mých rodičů. Každopádně na jesle (aspoň takové, jaké tenkrát byly) jsem nebyla zralá (mohl někdo ve dvou letech být?). Na rozdíl od ostatních dětí jsem nedokázala rezignovat a podvolit se systému, protože doma jsem zažívala úplný opak. Věděla jsem, že „můj svět“ může být lepší. A všechen ten vzdor a záporné emoce mi nakonec vyvolávaly různé nemoci. Somatizovala jsem tak často, že skoro polovinu své jesličkové docházky jsem stejně strávila doma. S maminkou.

Omlouvám se za delší úvod k tomu, o čem chci dnes vlastně psát. Ale právě moje pocity z jeslí pro mě z tématu dnešního článku dělají TÉMA. Rozhodli jsme se totiž, že zkusíme Anit najít na pár hodin týdně chůvu. Tomova práce je čím dál náročnější a sladit moje natáčení s jeho možnostmi hlídání začíná být nadlidský úkol.

Moje práce je báječná v tom (mimo jiné), že si můžu naplánovat většinu aktivit téměř jakkoliv podle svých možností. Hodně věcí udělám z domu. Pár drobných úkolů v kanceláři zvládnu i s Anit (i když se mi zdá, že ji poslední dobou vodím do práce dost často, snad kolegové prominou). Stříhat můžu o víkendech a svátcích. Ale točení je občas oříšek. Tady se musím přizpůsobovat svým respondentům (a těžko je budu nutit k rozhovorům na kameru týkajících se jejich práce o víkendu, brzo ráno nebo pozdě večer). Zatím Tom fungoval bezvadně, ale poslední případ nás oba upozornil, že už prostě musíme situaci posunout kousek dál.

Naštěstí nešlo přímo o natáčení. Měla jsem jet na obhlídku místa, ve kterém se chystáme natočit jeden celý díl našeho pořadu (který jsem před měsícem začala dramaturgovat). Tom slíbil hlídání, vše vypadalo bezproblémově. Na poslední chvíli ale zjistil, že musí na důležitou pracovní schůzku. Bylo rozhodnuto. Anit jela se mnou. Myslela jsem, že celou obhlídku prospí. Tedy takový byl plán. Jenže Anitka asi vycítila mou nervozitu, jiné vibrace, nové prostředí. Zkrátka, vzbudila se hned na začátku obhlídky. Takže pak moje „práce“ vypadala následovně: Utěšování a bavení Anit, kojení Anit za chůze v Ergu (u toho jsem stihla řešit pracovní věci, jen celý štáb čítající asi pět mužů různých profesí od režiséra po osvětlovače koukal trochu divně), honění Anit „po place“ a zakazování jí různých nepřístojných činností. Na závěr Ána zpřeházela cedulky u vzácných rostlin, podezřele se ochomýtala kolem jedné jedovaté kytky (až mě musela upozornit tisková mluvčí), a završila to luxusním pokakáním (plíny jsem samozřejmě nechala v autě, měla přece spát). Nevím, jestli jsem to dokázala vykreslit dostatečně dramaticky, ale víc „jobovek“ už si za tu hodinku a půl ani nedokážu představit. I proto mě samotnou překvapily moje vlastní emoce: ne vztek, ne stud. Radost. Uspokojení. Obhlídku jsme zvládli, vyřešili vše, co jsme měli. Anit se taky bavila. A o to přeci při skloubení práce a rodiny jde, ne? Po cestě zpět jsem se musela smát. Moje Anit je prostě nejvíc, ať si každý myslí, co chce. Jenže samozřejmě se z toho nesmí stát pravidlo. Zas tak baby-friendly televize není.

S tématem „chůva“ přišel Tom. A já věděla, že už musí být hodně skříplý. Jinak by ani nepomyslel na to, že by svou milovanou dcerušku svěřil (byť na pár hodin) cizí osobě. A právě o to taky trochu šlo. Aby ona OSOBA nebyla úplně cizí. Na nějaké „výběrové řízení“ nemáme čas ani nervy. Navíc životopis pro nás není rozhodující artikl. A doporučení? Popravdě neznám rodinu s přístupem podobným našemu, od které bychom si mohli chůvu půjčit.

Vybíráme – jako většinou – srdcem. A pomohla nám náhoda. Před pár týdny ve středu jsem musela točit a na pravidelné cvičení s Anit šel Tom. Naše lektorka byla nemocná a jako záskok přišla Eva. Mladá studentka, která – ač sama nemá děti – má snad mateřství v krvi (píšu to s notným obdivem, protože „Veru před Aniti“ byla dost nemateřská a děti ji vlastně nezajímaly). Děti si ji hned oblíbily. Nějak jim voněla – a to bylo dobré znamení. Pak Tom zaslechl, jak někomu říká, že občas i hlídá. Doma jsme o tom dlouze diskutovali a pak jsme se rozhodli, že se s Evou sejdu. A uvidíme.

První schůzka s Evou v naší oblíbené herničce dopadla skvěle. „Voněla“ i mně. Byla osobní, spontánní, příjemná. Shodly jsme se v přístupu k výchově, konceptu kontaktního rodičovství i respektujícím vedení dětí. Dokonce znala i metodu nevýchovy. Domluvily jsme se, že se budeme scházet u nás, v herně nebo venku na hřišti, aby si na ni Anit zvykla. Až Anit sama přijme „tetu Evu“, rozběhne se k ní a mně s klidem zamává, teprve pak ji nechám Evě samotnou. Ostatně Anit bude i nejlepší barometr. Jestli se bude na Evu těšit (třeba aspoň z poloviny tak, jak se těší na Tomovu sestru Miki – škoda přeškoda, že má tak „full time job“), budu vědět, že je vše v pořádku.

Naše výhoda je, že nejsme tlačení časem. Můžeme si nastavit „zvykací fázi“ jak dlouhou chceme. A taky nám zatím jde jen o jedno dopoledne jednou za dva týdny. Eva je přizpůsobivá a otevřená dohodě.

Když jsme s Anit s Evou, připadá mi vše v pohodě. Eva je sympatická. Ten typ, co by na dítě nezvýšil hlas. Zážitky Anitky s ní budou na míle vzdálené tomu, co jsem prožívala v jeslích. Navíc: Půjde vždy jen o pár hodin. Vše se pro nás jako rodinu stane jednodušší. A třeba nám to časem přinese víc společných zážitků ve třech (a já nebudu tolik pracovat o víkendu). ALE. Večer se ale dívám na tu svou úžasnou dceru a do hlavy se mi vkrádají pochyby. Vím, že Tom je na tom podobně. Tak uvidíme. Možná ta „zvykací fáze“ nakonec nebude ani tak prodlužovaná kvůli Anit, ale kvůli nám.

Zatial. Vaše váhavá váha V.

26. 11. 2014Veronika
Komentáře k článku
Počet komentářů: 4
Obrázek uživatele Veronika
Veronika

Veru, to mi úplně čteš myšlenky. Nukleární rodina je pro výchovu dítěte fakt trochu nešikovný model (eufemisticky řečeno). A to nejen z pohledu dítěte, ale i matky - jejího sebevědomí, kompetencí, hledání rad, atd. Ale jak říkáš, společnost se těžko "přenastaví". Je to trochu až filozofické téma :-) na delší diskuzi. Papa...

 

Obrázek uživatele Veronika4
Veronika4

Díky, Veru, vypadá to s mámou nadějně, ale ta dlouhá únavná fáze chemoterapií jí teď teprve čeká, ale bohužel ji teď syn zná spíš ze zadního sedadla auta, když jí někam vezeme.
Co se týče hlídání a školiček, diskuzí jsem taky pár pročetla, ale že by mi to nějak pomohlo, to nemůžu říct, spíš se pořád vznáším ve svém dilematu. Myslím si, že kolektiv dětí by synovi dost prospěl, mohl by se vyřádit s ostatními, naučit se něco nového, zažít i jiné hry a situace, než zažije jen se mnou/námi. Nejradši bych ale u toho byla tak nějak s ním. Obecně mám ale pocit, že problém tkví v dnešních nukleárních rodinách a modernímu pojetí práce, jsme zavření ve svých bytech mezi čtyřmi stěnami, pracujeme u svých počítačů (což je pro malé děti jedna z dost nepochopitelných aktivit), prarodiče a příbuzné máme daleko, popřípadě je vůbec nemáme, domácí práce vykonáváme sami a tak dále. Není pak divu, že se některé maminky na mateřské cítí sociálně vyloučené. V tomhle se mi dost líbil Koncept kontinua, přesně to vystihuje. Kdyby lidé pracovali a žili více pohromadě pohromadě, tak, aby to děti mohly odkoukat, zkoušet, učit se, být se svými vrstevníky, nechat se vést staršími, zkrátka kdyby byla společnost trochu jinak nastavená, asi bysme takové problémy neřešili. Ale to je bohužel trochu utopická představa :-) Každopádně nějak to vyřešit budu muset, ale taky to odkládám spíš na příští rok, mám pocit, že se pořád oháním nějakými „až, tak“. No uvidíme. Tak ať se vám dobře zvyká, já už přestávám prokrastinovat a jdu něco dělat :-) Pa

Obrázek uživatele Veronika
Veronika

Ahoj Veru.

 

Teda! To s Tvojí maminkou je mi moc líto. Snad bude vše dobré. My s Tomem máme oba rodiče na Moravě. Jinak by to bylo fajn, pomohlo by mi i pár hodin...ale nejde to. S Evou uvidíme. Zatím tedy absolvujeme onu zvykací fázi (počítám minimálně do nového roku). No, ale je to dilema. Jsem ráda, že nejsem sama, kdo to řeší. Říkám si, že každé dítě je fakt jiné, takže nebudu číst zkušenosti na netu (které mě zatím dost rozhodily - teda byly to zkušenosti se školkou a miniškolkou ve skupině maminek nosících a konktaktně rodičovských...což je ale celkem moje krevní skupina, tak mě negativní názory na socializaci batolat celkem znejistěly) se zkusím na Anit co nejvíc naladit a prostě ji budu sledovat. Jak reaguje na Evu. Později - až ji zkusíme dát třeba do nějaké miniškolky nebo někam do kolektivu - tak jak reaguje na tuto změnu. Mám výhodu, že si práci můžu dost přizpůsobit (sice na úkor víkendů, svátků a spánku, ale jde to). Tak uvidím, no. Nechávám zatím vše otevřené a budu informovat:-) Každopádně přeji hodně zdarů s učením, jsem ráda, že vysokou už mám za sebou...ještě teď si pamatuju kvanta učiva, které jsem do sebe "dostala", no na to bych teď asi neměla. Takže obdiv. Měj se príma. Pa.

 

Veru

Obrázek uživatele Veronika4
Veronika4

Ahoj Veru,
jsem ráda, že jsi tohle téma nakousla. Poslední dobou totiž řeším podobný problém, jen nepotřebuji chodit do práce, ale učit se. Studuju normálním denním studiem VŠE, ale naštěstí není potřeba chodit na vše (a dá se to nějak poskládat), ale stejně jsem odkázaná na hlídání manželem, který potřebuje pracovat (a to hlídá jen dvakrát týdně ráno). Když se potřebuju učit, jsem závislá na tom, kdy syn spí, takže hodinu čistého času odpoledne a pak večer. Sice přijdu na jiné myšlenky a jsem ráda, baví mě to, ale obávám se, že dlouhodobě to takhle nejde. Když byl syn malý a spal víc, ještě to šlo, teď mám ale nejtěžší předměty a to vyžaduje docela dost úsilí. Zvažovala jsem různé varianty: jesličky, chůva… Nedávno otevřeli poblíž našeho domu soukromé jesličky a ve mně to začlo hlodat… Dvouletá holčička sousedů tam chodí každý den na dopoledne a je spokojená, ale… Nevím, nechce se mi do toho, necítím se na to ani já, a myslím, že ani syn. Nechci mu způsobit nějaké trauma. Velice podobně a alternativně smýšlející známí, kteří mají dvě dcery (a mladší ve věku mého syna), dávali do jesliček už tu starší od roka a půl a prý jí to hrozně pomohla, začala krásně mluvit, byla tam hodně spokojená. Mladší tam teď dávají taky a je to stejné, jsou nadšení. Ale jde o malé soukromé jesličky ve Štěrboholech s jednou moc hodnou paní, nicméně já to mám trochu z ruky. Varianta paní na hlídání dopadla zatím tak, že jsem nikoho nenašla, nechce se mi syna svěřit jen tak někomu, bojím se. A varianta babička taky nefunguje. Manželovi rodiče žijí v Brně a moje máma sice chvíli hlídala, jenže teď bojuje s rakovinou…

Tak se potácím mezi dvěma pocity – „já to nějak zvládnu i tak, přece ho nikomu nedám, je maličký, i když vše dělám po večerech….“ a „neprospělo by to nakonec nám všem?“. A pořád nevím, co vlastně chci. Vyřešit hlídání a být míň unavená, víc k dispozici i o víkendech pro rodinné aktivity, víc k dispozici pro manžela…nebo to dělat ve volných chvílích, ale syna nikomu nedávat? Nepůsobit mu trauma? Nevím, asi bych potřebovala taky nějakou takovou Evu J Anebo dostudovat, ale nejsem si jistá, že bych dlouho vydržela nečinná J

 V.

Stránky

Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Všechny články blogera

Anitka bude sestra

(Těhulka LIVE! Veronika) Vždycky jsme si přáli mít víc než jedno dítě. Já čtyři, Tom dvě. Kompromis je tři. Ale uvidíme. To ještě předbíhám. Když se narodila Anit, byla jsem v totální mateřské euforii. Ta ostatně stále trvá. Přála jsem si, aby... Celý článek »

Jak mluvit s dětmi

BATOLE LIVE! ANITA Dneska jsem po dlouhé době brečela. Brečela jsem jako želva spolu s Anit. Ta mě střídavě vinula k sobě a odstrkávala. A (na)říkala: „Máma ne!“ Mé slzy ji překvapily stejně jako mě samotnou. Celý článek »

Vzdorný týden

BATOLE LIVE! ANITA Minulý týden vzdorovaly události, věci i dítě. Jedna z velkých změn, kterou jsem slibovala v minulém článku, nakonec nepřišla. Měli jsme koupit byt. Den před podpisem smlouvy se ale majitelé domluvili s jiným zájemcem, který měl... Celý článek »

O holčičích věcech

BATOLE LIVE! ANITA Poslední dobou se dějí velké věci. Velké, intenzivní a většinou pozitivní. Čas, kdy o nich napíšu víc, ale teprve zraje. Dnes budu psát o malých věcech. Malých, ale pro nás neméně intenzivních. O naší holčičí holčičce.  Celý článek »

Léto s Anit

BATOLE LIVE! ANITA S Anit miluji všechna roční období, ale nejvíc léto. V létě se všechny drobné všednodenní problémy tak nějak řeší samy. Na oblečení Anit vystačí jedny šaty na týden, vše mokré hned uschne, vůbec nevadí, když Anit nechce nosit... Celý článek »

Umluvená máma

BATOLE LIVE! ANITA Nemyslela jsem si, že se mi to někdy stane. Jsem extrovert. Mluvím hodně. Mluvím ráda. Dokážu mluvit pořád! Zeptejte se kolegů z práce, kteří mají „to potěšení“ s takovou praštěnou nezavřipusou sdílet kancelář. Ještě štěstí (pro... Celý článek »

Zoubky jako perličky

BATOLE LIVE! ANITA Začaly prázdniny a najednou se toho děje nějak moc. Návštěva na Moravě a řádění s Anit v aquaparku, moje máma v Praze, party s Ániným kamarádem Edou na chatě. A taky první prohlídka u zubaře. Celý článek »

Máma, táta, Áňa

BATOLE LIVE! ANITA V létě nepracuji. Nebo jen minimálně. A tak s překvapením zažívám období, kdy během odpoledního spánku nebo v noci nepotřebuji brejlit do počítače. Kdy se nemusím do telefonu respondentům omlouvat, že se neslyšíme, protože dcera... Celý článek »

Party time!

BATOLE LIVE! ANITA Anitka absolvovala dvě oslavy svých druhých narozenin. A je potvrzeno: Anit je "párty člověk". Miluje společnost. Tanec. Veselí. Focení. Náš malý extrovet si prostě užil dosyta. Pozornosti se jí dostalo ze všech stran. Celý článek »

Poprvé u moře

BATOLE LIVE! ANITA Dnešní článek by mohl být krátký. Krátký jako jedna věta. Byla to fantastická dovolená! Víc než to. S Tomem jsme u moře nebyli tři roky. Předtím jsme si to ale dávali pěkně v našem stylu. Věděla jsem, že teď to bude jiné. To mě... Celý článek »

Kytičková koupel

BATOLE LIVE! ANITA Dnešní článek píšu těsně po tom, co jsem Anit uspala. Anit občas usíná s hlavou na mém břiše nebo hrudníku. Stejně jako dnes. A tak ji můžu očichat. Sledovat, jak chvilku hýbe očima pod zavřenými víčky. Jak se usměje z... Celý článek »

Temná stránka rodičovství

BATOLE LIVE! ANITA Na Velikonoce jsme jeli navštívit Tomovy prarodiče na Slovensko. Liptovský Mikuláš je sice z Prahy pořádný kus, ovšem s mezipřistáním na Moravě u našich se to dá celkem v pohodě zvládnout. Veškeré cestování navíc plánujeme tak,... Celý článek »

Srabíci, nemehla a špindírové

BATOLE LIVE! ANITA A bylo jaro. A všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli, a ta Anitka se nemohla nabažit houpání... Celý článek »

Nemocná máma

BATOLE LIVE! ANITA Před časem mě dostihla letošní podivná zima-nezima a svými virovými drápy se mi zaryla do krku, průdušek, plic i nosohltanu. Zkrátka: totálně jsem odpadla! Za normálního stavu bych si prostě vzala volno v práci, virózu vyležela... Celý článek »

Batoletština

BATOLE LIVE! ANITA Právě jsem Anit uspala. Představte si tu situaci: ležím s ní v posteli, ona chvilku saje mléko. Pak se otočí, opře se zády o mou hruď. Poslouchám její pravidelný dech a přemýšlím, o čem budu psát. A zase mě nenapadá nic, na co... Celý článek »

Výchova nemá být dřina

BATOLE LIVE! ANITA O výchově se často bavím s Tomem a MILUJU jeho pohled. Ztotožňuji se s ním a děkuji Osudu za takového chlapa. Kterému nemusím nic tajit (třeba rozbitou skleničku nebo tři loužičky na koberci). Se kterým nemusím o nic bojovat ... Celý článek »

Co od dětí chceme...

BATOLE LIVE! ANITA Nejdřív prostě jen chceme, aby byly. Pak se ale naše požadavky začínají zvyšovat. Aby zvedaly hlavičku. Aby lezly. Aby seděly. Aby chodily. Vždy podle věku a (v "chytrých knihách" definované) probíhající fáze vývoje. Období, ve... Celý článek »

Herničky, dětičky a bacily

BATOLE LIVE! ANITA Nevlídné sychravé počasí nás v uplynulých týdnech několikrát vyhnalo do různých herniček. Bohužel mělo podobný nápad asi tisíc jiných rodičů z Prahy. Plán: zabavit Anit v suchu a teple - a tím ji udržet zdravou. Vzápětí na plánu... Celý článek »

Rok dřevěného koně

BATOLE LIVE! ANITA Rok 2014 byl podle čínského horoskopu rokem dřevěného koně. Vlastně pořád je, protože končí až v druhé půlce února. A jaký byl ten náš? Rychlý. Bujný. I plný rodinné intimity a budování vztahů.  Celý článek »

Prosím, nestrašit!

BATOLE LIVE! ANITA Tento článek bych chtěla věnovat Mikuláši. Tomu, jak se u nás slaví, a co vlastně znamená pro děti Anitčina věku. Předtím ale lehce zabrousím do uplynulých čtrnácti dnů. Ty jsme s Anit obě promarodily.  Celý článek »

Sebezpytování

BATOLE LIVE! ANITA Svoje chyby znám a nějak jsem se s nimi naučila žít. Taky jsem s nimi naučila žít Toma (za těch nekonečně mnoho - 15 - let, co jsme spolu). A teď se s nimi učí žít Anit. Jenže má dcera mi nevinně a bez jakýchkoliv postranních... Celý článek »

Zvedáme kotvy

BATOLE LIVE! ANITA Konečně je to tady. Stěhování. Prodali jsme byt a přesunujeme se do nájmu. Zatím. Než se rozhodneme, kam dál. Stěhování je mimořádná situace, která otevírá celé rodině nové obzory. Obzory týkající se hlavně otázky, kolik je toho... Celý článek »

Jednomatka

BATOLE LIVE! ANITA Ještě než jsem měla Anitku, často jsem slýchala od svých “dětných” kamarádek: “Počkej, až budeš mít taky dítě. To ti teprve začne tóčo. Žádné vysedávání, vykecávání. Uvidíš!” Pak se narodila dcera. A teď zase poslouchám (obvykle... Celý článek »

Hřiště: epizoda 2. Děti útočí

BATOLE LIVE! ANITA Můj druhý blog s hřišťátkovou tématikou už nebude tak idylický a optimistický jako ten první. I proto jsem si půjčila název ze Star Wars. A taky proto, že jsem zase po létě začala pracovat a můj supertým na Star Wars tak trochu... Celý článek »

Hřiště: epizoda 2. Děti útočí.

(BATOLE LIVE! ANITA) Můj druhý blog s hřišťátkovou tématikou už nebude tak idylický a optimistický jako ten první. I proto jsem si půjčila název ze Star Wars. A taky proto, že jsem zase po létě začala pracovat a můj supertým na Star Wars tak... Celý článek »

Pan Nočník

BATOLE LIVE! ANITA Nevím proč, ale k „nočníku“ a „záchodu“ jsem v rozhovorech s Anit předsadila slovo „pan“. Asi jsem tak podvědomě chtěla Anitce podsunout, jak důležité tyto věci denní hygieny jsou. Pan Nočník předává čurání a hovínka panu... Celý článek »

Hurá hřiště! Klouzačky a pískoviště

BATOLE LIVE! ANTIA A Anitinou zlepšující se chůzí přichází změna. Zjišťuji, že procházky po parcích najednou nejsou ta pravá batolecí radost. Sotva jsme se po (bohužel toto léto už poslední) dovolené trochu aklimatizovali v Praze, pustila jsem se... Celý článek »

Anita v botách

BATOLE LIVE! ANITA Odkaz na Perraultovu pohádku v nadpisu je tentokrát čistě náhodný. Ne, že by Anitka nebyla chytrá jako onen kocour. A výřečná je taky dost. Já chci ale psát o botách. Protože boty - to je téma. Celý článek »

Prázdniny u babičky

BATOLE LIVE! ANITA Minulých čtrnáct dní jsme s Anit prožily u našich na Moravě. Tom nám oběma moc chyběl. Ale zase jsem měla full servis a tyto "prázdniny u babičky" si náležitě užila. Máma si vzala dovolenou, takže jsme se podělily o hraní s... Celý článek »

Stránky

Naposledy navštívené