Tchánovy pětašedesáté narozeniny přinesly velmi svěží závan do našeho usedlého rodinného života. Fakt je, že s mužem nepatříme asi zvlášť ke společenským lidem a máme rádi klidné rodinné večery. A ty ještě více umocnila naše chata (ó, jak to musí být otravné pořád číst o naší chatě), protože když jdeme spolu na večeři, tak to znamená, že děti spí nahoře v pokojíčku a my si vychutnáváme grilované jídlo, společně už i víno (nebo lounské pivo – podle toho, co zrovna jíme), posloucháme hudbu, někdy parodicky tancujeme a obvykle se dohadujeme o prioritách našich „projektů“ na chatě.
Pořád někdo z nás něco opravuje, buduje, vymýšlí a jen jeden všechno platí a dotahuje do konce. Naše partnerská konverzace se obvykle točí kolem dvou zásadních témat – děti a chata. A k tomu patřičné přílepky – sousedé, typ živého plotu…, naše děti obecně, hračky. Jeden z manželových klientů má e-shop s hračkami. Máme tam pochopitelně slevu. Jestli to takhle půjde dál, bude z naší zahrady brzy lunapark. Ale proč ne – proto jsme si ji pořizovali.
Najednou mezi naše pravidelné páteční grilovací večeře v začouzeném oblečení přišlo pozvání od tchána na večeři. Ta se měla konat na terase jednoho butikového hotelu přímo pod hradbami Pražského hradu s výhledem na chrám sv. Mikuláše. Teď vážně – pro mnohé z vás je to třeba snad běžnější, ale pro mě ne. Hlídání dětí jsem zajistila už 6 týdnů před akcí a každý týden jsem se sestře připomínala, že u nás bude spát a že já, až přijdu, budu jako dělo. Protože jsem už dokojila, jistě si dám nějaké dobré víno a nejsem ještě zvyklá. To jsem ještě netušila, že těch sklenic bude devět… Řešila jsem, co na sebe a k mému překvapení jsem se celkem pohodlně nasoukala do předporodních pouzdrovek, v nichž jsem mohla volně dýchat a nezatahovala jsem břicho. A k nim mám v botníku lodičky a dokonce i „značkovou“ kabelku, kterou prakticky nikdy nenosím, protože mi k ní chybí ten zbytek, resp. příležitost ji někam vzít. To, jak jsem prožívala jednu večeři, jen svědčí o tom, jak dlouho jsem na rodičovské dovolené.
Najednou jsem pochybovala o základním – jak se obléci, učesat, chovat, o čem se bavit, kdy jít domů, co jíst, zda pít, kterou vidličkou se co jí a hlavně – budeme tam s Lukášem vlastně taky spolu dva na večeři, anebo budeme vtaženi do společenských konvencí a očekává se od nás nějaká pětihvězdičková debata, která by neměla obsahovat výrazy jako blinkání, plenky, mastička na zadek, pískoviště nebo živý plot. Další lapálie nastala s dárkem. Lukáš s tchánem si totiž dárky nedávají a zajdou spolu na pivo. Protože je tchán dojímavý typ a já taky, podporovala jsem původní nápad – vytvořit tchánovi jako překvapení film z fotek. Nevěřili byste, jaká je to práce. Protože neumím pracovat s příslušným programem, má část byla ta probírací – tedy – šest poledních klidů jsem strávila tím, že jsem se hrabala ve fotkách, třídila je, řadila za sebe, aby vznikl film obsahující asi tak pětatřicet let tchánova života se svými syny a jeho vnoučaty – našimi dětmi.
Zjistila jsem následující: Celé dětství Lukáše – mého muže a Marka – mého švagra, se vejde v papírových fotografiích do jedné sympaticky velké krabičky. Co fotka, to důvod tu fotku mít, ctít, schovávat, nikdy ji nevyhodit. Když člověk fotil na kinofilm, který pracně za totáče sháněl (aby byl barevný) a platil, logicky šetřil s důvody fotit a fotil vážně okamžiky, které za to stojí. Později si vystál frontu ve fotokině, jak jsem ji často stávala s rodiči. A tetelivě se těšil domů, až si fotky prohlédne a probere ty, které HNED zařadí do alba. – Můj manžel si hrál ve vaně na potápěče a zcela ponořen dlel mezi mydlinkami v potápěčských brýlích a dýchal pomocí gumové hadice, kterou držel mezi palcem a ukazováčkem levé nohy a ta jen nejnutnější částí čouhala z vany. Švagr Marek se „normálně“ vedle něj prostě koupal. Nápadně mi to připomíná i rozdíly mezi našimi dětmi. Manžel měl ve dvou letech nachlup stejný účes, jako má nyní Kačenka – vpředu vlastně rovná ofina, vzadu kudrny. Tomášek začíná jít do mužovy dětské podoby. Naše děti mají patrně nadbytek oblečení a hraček. Sotva kdy budu moci říci, že Tomášek zlobí nebo že je hubený nebo že je divoký.
To, co jsem nasála z manželova fotografického dokladu dětství, svědčí o tom, že on byl extrasígr. Jeho divokost dokládá množství fotek, na nichž má sádru, obvaz nebo viditelný šrám. Naše děti mají z každého měsíce jejich života průměrně dvě stě fotek. I když jsem vše zredukovala na polovinu, čeká mě ještě dost práce. Digitální fotografie mají vlastně obrovskou nevýhodu – ta snadná dostupnost kdykoliv cokoliv fotit a uchovávat na disku je kontraproduktivní. Chcete najít jednu fotku dědy a jeho vnoučete a trvá vám to půl hodiny, protože mezitím vymažete třicet fotek – Káťa zleva, Káťa z ánfasu, Tomášek zprava. Ale proč jsem tohle proboha fotila? Kde to je? Co je to tam kolem za lidi? – Měla jsem problém rozeznat obě naše děti ve věku 0–6 měsíců. Nevidím rozdíl!
Musela jsem se často řídit datem pořízení fotografie. Nepořizuji si s dětmi selfie. Manžel prakticky nefotí mě a děti, zato fotím já jeho s dětmi nebo děti samotné. Budou mi věřit, že jsem je porodila? Budou mi věřit, že jsem s nimi byla na té mateřské, chodila s nimi na pískoviště, že jsem jim se vší láskou vařila ty zdravé a nezdravé pokrmy, že jsem si s nimi malovala, kreslila, stavěla, hrála, že jsem je houpala, koupala, oblékala…? Ve fotografickém dokladu jejich dětství prakticky nefiguruji. Budou jednou věřit, že s nimi nebyl pořád jen táta, teta nebo sestřenice Áňa, kteří jsou všude? Zcela vážně přiznávám, že jsem se cítila ublíženě – proč bych nemohla mít třeba jednu fotku za měsíc s dětmi? Tímto ještě jednou děkuji Babywebu za to, že mě fotograficky dokumentoval s dětmi. A dílo bylo dokonáno.
Čtěte také:
- 10 super tipů na narozeninové oslavy pro vaše děti
- Mimořádně nadané dítě: Jak poznáte, že ho máte doma?
- Když v létě prší aneb Kdopak by se nudy bál
Dneska máme (pro koho že to byl dárek?!) dojemný časosběrný film. Já v díle pokračuji, našla jsem program, se kterým zvládám film vytvořit i já. Ale trvá to, tak to trvá. Jsem nyní v prenatálním vývoji Káti – ještěže máme tolik fotek z ultrazvuků. Ale nejdříve až příští blog ukáže, zda jsem taky něco s těmi dětmi věčně v náručí dotáhla do konce. Teď jsme ještě na večeři. Byla víc než zajímavá. Zatímco Lukáš řešil technické problémy s filmem v zákoutí uvnitř restaurace, já jsem se se švagrem-Markem bavila o kojení. Myslela jsem, že mě trefí šlak – úplně upřímně. Zajímaly ho nejmenší detaily. Pro korektnost uvádím, že Marek má mentální handicap, což činí jakoukoliv debatu s ním o něco zajímavější. Později se mi podařilo od kojicích kloboučků stočit debatu k jeho práci v tréninkové kavárně, kde je baristou. Bavit se s člověkem bez krátkodobé paměti nápadně připomíná rodičovskou dovolenou – stále mám pocit, že říkám jednu věc stokrát dokola.
Později přišli ostatní a já jsem po tchánově rozhodném slově pochopila, že nás čeká devítichodové menu. Původní zděšení, že tedy asi nakonec budu muset to břicho zatahovat, vystřídalo vystřízlivění z minimalistické gastronomie – obří talíř a v něm malá kostička nějaké delikatesy. Už jsem si začínala myslet, že tohle tedy hravě zvládnu, jenže degustační menu s sebou neslo i degustaci alkoholickou, takže ke každému chodu přinesli jinou sklenici vína. Navíc se porce začaly zvětšovat a humr, ten už byl tedy poměrně velký a vedle toho samozřejmě delikátní. Vyvedlo mě z míry, že číšník neodnáší mnou nedopité sklenice. Už mi přebývaly asi čtyři a Lukáš si ze mě utahoval, že tohle se prostě nedělá, že se musejí dopít. Po čase jsem musela na toaletu, ale lehce přiopilá jsem to zvládla s grácií i v podpatcích. Asi v polovině večeře jsme přerušili plnění žaludků a chystali překvapení. Abych předznamenala dojetí, předala jsem tchánovi kapesník, na který jsem vyšila číslo 65. Přiopilí jsme se dojímali nad těmi pětatřiceti lety ve fotkách. Tchán a já jsme slzeli.
Dál už pokračovala jen alkoholová zkouška a lehce slábnoucí konverzace. Především bezkonkurenční jídlo. Můžu ještě po tomto zážitku, po takovém zvednutí laťky ještě někdy uvařit buřtguláš?! Osvětlené centrum noční Prahy jistě dojme i ne-turistu a matku na rodičovské zvlášť. S Lukášem jsme se drželi za ruku a pili jsme výborné víno a nemuseli jsme nic. Nádhera. K autu jsem došla se ctí i po kočičích hlavách a v podpatcích. Pan řidič ze služby vozící přiopilé a opilé jejich vozy se myslím nepředstíraně bavil, když jsem se s ním pokoušela vést seriózní debatu o výchově dětí a adolescentů (chtěl se se mnou 😀 poradit, co se sedmnáctiletým nevlastním synem, který mu v jeho práci vykradl trezor).
Nějakou dobu v odložených botách s podpatky našly děti na čas nejlepší hru na světě – pokus o chůzi v nich – pozor, tady byla Kačenka ochotná jít se mnou za ruku. Nesměla jsem je uklidit do botníku. Teď už leží tam – na druhé straně, v té nejzazší části botníku. A Tomáškovi to bylo zřejmě líto, protože jednou přišel s kolíčky připnutými na palcích u nohou a pronesl: „Mám podpatky na druhý straně, mami.“
Je někdy fajn být za dámu a nepsat mateřský blog o dětech!
Sebestředná Kateřina
-352x198.jpg)
