Slůně

KLUB TŤEHULEK! IVA Konečně jsme se dočkali krásného počasí. Miluji sluníčko, zima je pro mě vždy utrpením. A že letos byla dlouhá. I když mi to značnou dobu nepřišlo, protože tento rok mám už od začátku dost hektický. V lednu zkoušky ve škole, od února závěrky v práci a do toho naše těhotnění. Takže jsem rozmary počasí ani tak moc nevnímala.

Milovaný sport

Zato teď jsem ve svém živlu. Bohužel jenom v představách. První tři měsíce jsem špinila, takže jsem měla všechny aktivity zakázané. Ale ani teď to není o moc lepší. S manželem docela dost sportujeme. Především jezdíme na kole. Můj taťka bydlí v Českých Budějovicích, což je od Brna cca 200 km a měli jsme takovou tradici, že v létě jsme za ním dojeli na kolech. Pravda, celou trasu jsme ujeli jen jednou, v ostatních případech nám s cestou pomáhal vláček. A poslední dva roky jsme se zamilovali do tenisu. Ten mám teď úplně zakázaný, v zimě se dá hrát jen v hale, takže tak často se k němu nedostaneme. Mám úplný absťák. A zrovna začalo být krásně.

Na kolečkové brusle nemůžu zase kvůli hrozícímu pádu. A když bych na nich vyjela, pořád bych na to myslela a tím by ten pád přišel s větší určitostí. Měla bych svázané nohy. Když jsme se na naše slůně tak načekali, ani bych to nechtěla riskovat. Pak bych si to pořád vyčítala, kdyby se něco stalo. Takže mi zbývá jen to kolo, ale to mi paní doktorka řekla, jen krátké trasy a po rovině. To v Brně moc nehrozí, kopec je, kam se podíváte. Jak to máte se sportem vy, těhulky? Máte nějaký jiný tip pro hýbání se?

Kde se vzalo slůně?

Asi se divíte, jak jsme přišli na to, říkat našemu očekávanému miminku slůně. To máte tak. Od začátku těhotenství jsem měla velké bříško. Ještě než jsem šla na první ultrazvuk pro potvrzení, že je všechno v pořádku a tím ani nevěděla, jestli u mě přežilo jedno nebo dvě dítka, tvrdila jsem, že buď tam jsou dvě, a srovnávala se s touhle myšlenkou nebo je tam jen jedno, ale v tom případě slůně. Manželovi se toto přirovnání moc nelíbilo, tak jsme zkoušeli něco jiného, ale neuchytilo se. Slůně se tak vžilo, že i rodina miminku neřekne jinak.

A když říkám velké bříško, tak to myslím vážně. Je pravda, že moc volných triček a halenek nemám, ale ani tak jsem se v práci nevyhnula zvídavým pohledům kolegyň, kterým od začátku bylo všechno jasné. Majitel naší firmy měl pořád dvojsmyslné narážky, až jsem to nevydržela a hned v druhém měsíci mu tu informaci potvrdila. Přijde mi, že se mi bříško zvětšuje dennodenně. Ale aspoň podle rostoucího bříška poznám, že je snad vše v pořádku. Pořád si říkám, že kdyby nebylo, tak miminko nepotřebuje stále víc místa.

Příští týden jdeme na velký ultrazvuk ve 21. týdnu, tak se moc těším. Jednak že mi pan doktor potvrdí, že je vše v pořádku a také že ho zase na delší dobu uvidím. Slůně naše malý. Je to opravdu krásný pocit, dokud ten človíček není tady s námi, mít s ním aspoň tyhle pocity. Pohyby zatím nevnímám, ale snažím se tím nestresovat. Opravdu se přes den nezastavím a večer padám únavou do postele.

A také se můj muž dozví pohlaví miminka. Já to vědět nechci, stačí mi, že bude zdravé. Opravdu je mi jedno, jestli se narodí holčička nebo chlapeček. Manžel chce kluka. Tak si říkám, že kdyby to byla holčička (což si myslím, že bude), tak bude mít aspoň čas se s touhle variantou srovnat. Jak ale skoro půl roku vydrží se neproříct, to netuším. Co myslíte vy?

To je pro dnešek vše, příští týden se těším, že se s vámi podělím o zážitky z ultrazvuku.

Mějte se fanfárově
Iva]