Srabíci, nemehla a špindírové

BATOLE LIVE! ANITA A bylo jaro. A všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli, a ta Anitka se nemohla nabažit houpání na houpačce. Houpy hou. Houpy hou.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz


Část úvodu dnešního článku jsem si půjčila z Karafiátových Broučků. Sluníčko mě nabíjí dobrou náladou a poetikou. Ovšem dnešní téma až tak idylické není. Takže se snesu na svých broučích krovkách zpět na zem a prostě to napíšu: verbální násilí na hřišti. To už jsem od malebné prózy přešla někam k bulváru – přiznávám. Ale od té doby, co s Anit zase ve velkém vyrážíme na hřiště a trávíme tam celé dny, se nestačím divit. Rodiče, prarodiče, chůvy – víc než polovina dospělých na hřišti častuje své ratolesti nevybíravými přezdívkami.

Jak jsem si toho začala všímat? Jednoduše. Anit si zamilovala houpání na houpačkách. Dokonce si kvůli své oblíbené činnosti rozšířila slovník o dvě nová slůvka: „houpy“ a „teď“. Takže když zavelí „Áňa houpy teď!“ najdeme nejbližší volnou houpačku a na další půlhodinku mám „volno“. Jen mechanicky odrážím juchající dceru a občas jí na její přání („Houpy, mňau, ryba“) zpívám „Kočky snědly kroupy“. A během toho pozoruji dění na hřišti.

Babička k asi pětileté vnučce na provazové prolézačce: „Srabíku, srabíku. Honem. Pojď. Tak se neboj, ty srabíku. Podívej, tady leze mnohem menší dítě než ty a nebojí se, ty srabíku.“

Matka ke svému zhruba dvouletému synovi: „No to snad ne! Ty špindíro! Proč se tu hrabeš v tom písku. Ty jsi špindíra jeden. Dej sem ruce. A jdeme.“

Tatínek (nebo je to strejda? to nestihnu zjistit) ke čtyřletému chlapečkovi, který sjel ze skluzavky, dole spadl a teď pofňukává: „Ty jsi nemehlo. Vždyť už jsi tady jezdil a nespadnul jsi. Neřvi a zkus to znova. Proč nechceš? Nevzdávej se, ty nemehlo.“

Taky jsme s Anit potkaly dva „počuránky“ (děti ve fázi trénování na nočník, které se prostě tak zabraly do hry, že si nestihly říct), několik „zlobidel“, jednu „hysterku“ a spoustu „prasátek“. Nejprve jsem nevěřila svým uším a tázavě se na lidi, kteří vyřkli ona slova, dívala. Usmívali se a vůbec nepochopili můj hněvivý nesouhlas. Teď – coby otrkaný starý hřišťátkový matador – už jen mírně zvednu obočí a hledím si svého. Pořád mi to přijde nepochopitelné. A smutné. Anitka občas empaticky ukáže na nějaké uslzené děťátko a důrazně mi popisuje, že „mimi pláče“. Vidíte, na „uplakánky“ bych zapomněla. Taky celkem oblíbená přezdívka.

Čtěte také:

Abych nebyla nespravedlivá a negativní: Hřiště jsou samozřejmě plná i pozitivních nálepek. Běhá tam spousta šikulků a šikulek (to je některými rodiči ještě častěji používané slovo než jméno dítěte – tedy aspoň na hřišti). A když už někdy Anit oslovím obecnou přezdívkou (byť bych se tomu nejraději vyhnula, někdy mi prostě vyjede z úst), je to vždy nějaká pozitivní.

Kromě těchto malých dramat, která pozoruji, zatímco houpu mou neuhoupatelnou dcerku, mě hřiště naučila i něco o mně samotné. K cizím dětem nebudu nikdy tak tolerantní a chápavá jako k Anit. Cokoliv udělá Anit, vidím ze svého růžového obláčku mateřství jako báječné, kreativní, adekvátní nebo alespoň omluvitelné. K ostatním dětem ovšem tak shovívavá nejsem a běda, když nějak ohrožují mou holčičku. Moc se snažím chovat se s respektem a mile, ovšem musím přiznat, že někdy (často) ze mě vyjede dost ostrým tónem pronesená věta: „Nestrkej do ní, sklouzne se sama.“ nebo: „To je její panenka, pusť.“ Zajímavé je, že to platí jen u úplně cizích dětí. Když jsme na hřišti s kamarádkami a jejich dětmi, pozoruji často opak. Jako bychom se my – maminky – snažily rovnat spory mezi našimi batolátky spíš ve prospěch toho druhého.

No, ale nejlepší strategie asi zůstane nevměšovat se, dokud to není nutné. A toho se pokusím držet. Zdá se totiž, že hřiště se – ještě na pár let – stane (za příznivého počasí) mým druhým domovem.

A ještě jedna malinká odbočka, ať nejsem tak monotematická. Změna času. Tu jarní jsem nikdy neměla ráda. Sebrala mi hodinu, která mi vždycky minimálně týden chyběla. Jenže letos je vše jinak. Anit prožívá „období časného vstávání“. Mezi pátou a šestou vždy zavelí: Jde se hrát. A tak se s Tomem střídáme a navzájem se vyháníme z postele. Kdo je na řadě? V kolik se vstávalo včera? Dnes to nedám… prosím, jdi ty. To jsou naše ranní partnerské etudy hrané v polospánku. A tak mě vlastně potěšilo, že jsme začali vstávat mezi šestou a sedmou – no není to posun k lepšímu?

Zatial. Vaše jarem okouzlená V.

1.4.2015 1:17  | autor: Veronika Kvaková

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist