Tatínek Emanuel (35): Bilancování a balancování

Tak synovi už je osmnáct (měsíců) a výškou dohání dospělého (Pygmeje). Tak je jasné, co chci bilancovat. Jsem člověk, který se vyrovnává se strastmi světa tím, že prakticky z každé katastrofy udělá ve své paměti veselou historku. Ale dále chci psát výjimečně skoro úplně vážně.

A k tomu balancování. Babička v dobách předválečných každých čtrnáct dnů pekla už nevím kolik pecnů chleba. Vysvětlovala mi, že je prakticky nemožné, aby současně chleba vykynul a pec byla roztopena na správnou teplotu. Vždycky čekal chleba na pec nebo pec na chleba. Po desetiletích zkušeností dosáhla toho, že ta doba byla v obou případech docela krátká. Přijde mi svrchu uvedený příklad jako docela dobrá paralela pro výchovu. Pec a chleba jsou jen dvě současné činnosti. Kolik vlastně činností bych měl provádět kolem dítěte já, aby se tomu dalo říkat dokonalá výchova? A nejlépe současně…

Aby mohl ve třech letech, tedy za dalších osmnáct měsíců, jít do školky, musí dodržovat osobní hygienu, sám se najíst, obléci, svléci a elementárně se domluvit v jazyce mateřském a pochopitelně se pohybovat tak, aby si neublížil a přiměřeně se chovat ke svému okolí, k dětem i dospělým. To všechno bychom ho měli učit najednou. Samozřejmě ho živit, šatit, mýt, ošetřovat a nezbláznit se z toho všeho. Co jsme syna dokázali naučit a v čem máme resty? Co vedlo k našim úspěchům a neúspěchům? Co jsme zvládli v poločase?

Začnu asi výčtem pozitiv. Syn je na tom dobře pohybově. Je docela socializovaný. Kdo mu neubližuje, k tomu je přátelský. Pokud se k němu někdo nechová pěkně, ozve se a brání… Dále zná snad stovky slov. Pasivně. Chápe, co se od něj chce. Umí hlavou kývnout i zavrtět, ukáže si.

A zbytek jsou vlastně z hlediska tradiční výchovy samé neúspěchy. Pokud by to tak někdo nazýval. Prostě s ledasčím začínáme později. Nedokážeme s ním dělat mnoho věcí najednou, raději děláme jednu věc pořádně. Až ji zvládne, jdeme dál.

Dřív se rodiče snažili, aby jejich dítě bylo co nejdříve samostatné. Není divu. Když moje prababička umírala v sedmadvaceti na tuberkulózu, chtěla, aby její syn, můj děda, se v devíti o sebe uměl všestranně postarat. Tak se některé činnosti učily drilem, bez vnitřní motivace. Tahle tendence ve výchově se obecně setrvačností udržela, i když už neexistuje její opodstatnění.

Je zajímavé, kolik lidí považuje za znamení zdravého vývoje, zda dítě má v ústech dudlík nebo ne. Kdyby raději vyráželi dětským kuřákům z úst cigarety… Tak naše dítě šidítko hrdě používá. Zpravidla si ho bere, když se setká s cizími lidmi. Dává mu to zjevně pocit jistoty a uklidňuje ho to. Pak se většina lidí ptá, jestli ještě nosí plenky. Nosí. Teprve tak týden ho zkoušíme dávat na nočník. Teprve teď je totiž schopen nám nahlásit, že kakal nebo čural. Činnost zatím provádíme naprosto bez zjevného efektu, ale nočník ho baví. Jedna naše známá dceru na nočník přivazovala. Kromě frustrace z vyměšování celkem taky ničeho nedosáhla.

A pak nám syn nechce papat a je hubený. Což je tradice mojí i manželčiny rodiny. Bohužel, jen v dětství…Tudíž mě nechává v klidu, že je syn váhově někde na hraně jakési tabulky. A nechce nám spát. Já jsem prý jako dítě také nespal. Věřím, že s přibývajícím věkem si bude v postýlce potichu přemýšlet, později číst. Jestliže se dožije mého věku, snad to dotáhne taky na pět, šest hodin, tj. tolik, kolik spím denně já. Všichni nám samozřejmě radí, abychom syna strčili do zvláštního pokoje a nechali vyřvat. Chtěl bych já, aby se tohle stalo mně? Navíc vím, že moje matka mi to taky neudělala.

Když se synovi zachce, docela rychle se sám svlékne a zuje. Bezva hra, když rodiče pospíchají nebo jsme někde, kde je složité ho obléci, ne? Obráceně to ještě neumí. Jen když se má jít do zoo nebo na hřiště, tak spolupracuje, zvedá na povel ruce, pokrčuje nohy, vstává, sedá si… Sám se lžící nenají. Jen když nějaké jídlo výslovně není pro něj, tak je ochoten se i úskokem zmocnit lžíce a nabrat si cosi např. pálivého. Jinak se nechává krmit. Lžíce mu slouží k vytváření abstraktních jídelních kreací nejlépe na sobě samém. To musí mít obzvláštní hlad a někam spěchat, aby se milostivě sám najedl.

Opravdu je mi líto, že syn ještě skoro nemluví. Já mu řeknu, co od něj chci. On zakývá, že chápe a pak zavrtí hlavou, jako že tohle teda dělat nemůže. Oč by bylo lepší, kdyby mi už dokázal vyargumentovat, že to, co od něj chci, je zjevný nesmysl a že on teď prostě musí vzhledem k vyšším zájmům dělat něco úplně jiného… Vzpomínám si, že jsem jako dítě býval mistr ve vymýšlení objektivních příčin toho, proč nemohu uklízet atd.

Abych to shrnul. Syn neumí spoustu věcí, které ostatní děti jeho věku ano. A mně to zatím nevadí. Myslím si, že je na tom rozumově přiměřeně. Až zjistí, že je racionální chodit na nočník, sám jíst a mluvit, že do maminky se nekouše a nekope (já mu oplácím, mně to nedělá), tak to prostě začne, respektive přestane dělat. Na závěr bych chtěl poděkovat svému synovi za jeho existenci. Navzdory tomu, že mě opakovaně pokakal, počural a poblinkal, pokousal, poškrábal a pokopal, že mi vyráží předměty a nenechává nás spát, uvědomil jsem si, pochopil a prožil věci, které mě lidsky obohatily a bez kterých bych asi nemohl být úplným člověkem.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

26. 6. 2013Tatínek Emanuel
Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Všechny články blogera

Tatínek Emanuel (74): Muž v domácnosti

Má paní nastoupila do práce. Jelikož dostala výrazně vyšší plat než já, dohodli jsme se, že péče o dítě a domácnost tímto přechází na mě. Jelikož jsem učitel toho času na prázdninách, funguji jako dokonalá žena v domácnosti. Celkem si to užívám.... Celý článek »

Tatínek Emanuel (73): Trampoty a lamentace

Zase jedna hlídací babička na dětském hřišti měla potřebu říci mému synovi: „To máš ale hodného dědečka, že si s tebou tak hezky hraje!“ Tím dědečkem jsem byl samozřejmě já. Když si někdo pořídí prvorozence v pětačtyřiceti, tak se vlastně nemůže... Celý článek »

Tatínek Emanuel (71): A tak jde čas

V pátek si nechá syn vysypat na koberec kostky. A nic. Dělá z nich jakési nakupeniny a nakonec jimi metá do všech koutů světa, respektive našeho bytu. V sobotu si dá kostky vysypat znovu. A postaví z nich úžasný hrad. Barevně sladěný, s hradbami,... Celý článek »

Tatínek Emanuel (67): Syn bude jedináček

Všechno ve vesmíru začíná stárnout okamžikem vzniku nebo zrozením. Stárne i náš syn. I když se o něm zatím říká, že roste. A na Hromnice, 2.2. 2014, dorostl do tří let. Takže už to není žádné batole, ale dítě mladšího předškolního věku! Celý článek »

Tatínek Emanuel (66): Prosinec

Abych vykradl klasika: „Tento způsob zimy se mi zdá být velice nešťastným.“ Sáňky a pekáč smutně stojí opřené v chodbě a místo sněhových vloček venku poletují komáři.  Celý článek »

Tatínek Emanuel (65): Syndrom PAN

V odborné literatuře se věnuje hodně prostoru syndromu CAN, tedy syndromu týraného dítěte. Ale dám ruku do ohně za to, že syndrom PAN, tedy syndrom týraného rodiče také existuje. Vždyť jsem jedním z těch týraných! Celý článek »

Tatínek Emanuel (64): Malé monstrum

(Aneb je zdravé si občas obtěžovat.) Obvykle si nečtu nápisy na oděvu svého syna. Stejně si je nezvolil on. Až si bude nápisy vybírat sám, to bude jiná. Zejména v pubertě to bude možná jedno z mála sdělení, které mi o sobě poskytne… Ale to jsem se... Celý článek »

Tatínek Emanuel (62): Hurá do školky

Každý vychovává, jak dovede. Někdy vědomě, někdy nevědomky. Občas jsou moje cíle vznešené, sem tam se snažím jen přežít… Asi jako všichni rodiče. Není už pomalu čas delegovat část výchovy na odborníky? Tedy vrazit syna do školky? Celý článek »

Tatínek Emanuel (56): Přeražené dítě

Chtěl jsem původně psát o našich výchovných problémech. O tom, jak synáček nepapá, nespinká, neposlouchá, nepůjčuje hračky, nemluví… A on si minulý týden, potvora jeden, způsobí tříštivou zlomeninu dvou článků prstů! Upřímně si nemyslím, že by to... Celý článek »

Tatínek Emanuel (55): Mašinkov

Minule jsem psal o tom, že můj synátor si za zvládnutí techniky vyměšování se do nočníku vysloužil dřevěné vláčky, vagonky, koleje, výhybky, budovy… zkrátka celý Mašinkov. Tak tomu u nás doma pod dojmem jakéhosi kresleného seriálu říkáme. Celý článek »

Tatínek Emanuel (53): Reportáž z nočníku

Obecně jsou dvě možnosti, jak učit dítě. Osobně sázím na vnitřní motivaci. Syn si osvojí nějakou novou dovednost, jakmile to bude sám pro sebe považovat za přínosné. Moje nejdražší manželka praktikuje spíš motivaci vnější, ať už negativní, kdy... Celý článek »

Tatínek Emanuel (49): Velký kluk

On to není problém. Vlastně naopak. Měl bych být hrdý. Můj dvouletý kluk vypadá starší. Velikostně vyrostl z tabulek, fyziognomii má tak na tři roky a pohybově zvládá snad to, co čtyřletý.  Celý článek »

Tatínek Emanuel (48): Řeč mého syna

Na počasí nemá smysl žehrat, počasí prostě je. A to takové, že dopoledne jdeme se synem sáňkovat a odpoledne si vyrazíme s odrážedlem a druhý den zas naopak. Někdy je takový nečas, že si nevyrazíme vůbec. Ale syn se přesto potřebuje vylítat a... Celý článek »

Tatínek Emanuel (46): Jedináček

Od narození našeho prvního potomka má dobrá paní řeší otázku, zda si pořídíme ještě další dítě, eventuálně děti. Argumenty pro pořízení jsou silné. Např. aby tady jednou nezůstal sám, aby si měl s kým hrát, že už máme aspoň základní představu o... Celý článek »

Stránky

Naposledy navštívené