Tatínek Emanuel (64): Malé monstrum

(Aneb je zdravé si občas obtěžovat.) Obvykle si nečtu nápisy na oděvu svého syna. Stejně si je nezvolil on. Až si bude nápisy vybírat sám, to bude jiná. Zejména v pubertě to bude možná jedno z mála sdělení, které mi o sobě poskytne… Ale to jsem se dostal v čase trochu daleko.

Zkrátka dnes ve čtyři hodiny ráno jsem oblékal syna do denního trička. A zaregistroval jsem, že je na něm nápis: „I´m a monster.“ Ten, kdo to tričko navrhoval, měl asi vlastní děti.

Kdo děti nemá, trpí zpravidla mylnou, zato fixní, představou, jak je to úžasné mít doma lidská mláďata. No, někdy. Možná. Ale ve čtyři ráno zrovna ne.

Jeden můj kamarád tvrdí, že nejkrásnější dítě je to, které na nás mává přes sklo z cizího okna.

Syn je opravdu ranní ptáče. Je zajímavé, že dokud panoval letní čas, nevadilo mi vstávat v pět. Ale syn na středoevropský čas odmítá přejít, a tak si vstává o hodinu dřív.

Mimochodem, Evropská unie by mohla vypsat mnohamilionový grant na program, který by přeškoloval miminka na změnu času. Ano, je to pitomost. Ale kolik by se na tom dalo vydělat a kolik by to uživilo lidí!

A příliš časné vstávání není jediný synův zlozvyk. Zpravidla vyžaduje tak dvakrát, třikrát za noc jídlo. Ale jaké jídlo! Je snazší vyjmenovat, co jí, protože jmenovat co nejí, to by byl výčet na úrovni naučného slovníku o potravinách.

Nejí maso, nejí polévky, nejí omáčky, nejí brambory, nejí ovoce, nejí zeleninu… Nic mu neříkají obvyklé dětské pamlsky – čokoláda, sladkosti všeho druhu. Takže jí chleba, rohlíky, koblihy, když se z nich pečlivě odstraní marmeláda, palačinky, vánočku. Pak je ochoten jíst suchou rýži, knedlíky, špagety. Hlavní stravou je instantní kaše. Miluje smetanové a tvarohové pochoutky. Pije jen vodu.

Vinou jednostranné stravy samozřejmě trpí zácpou. Bolí ho to tak, že při úkonu pláče. Tudíž se snaží věc odkládat a o to víc ho pak bolí. Abychom zabránili frustraci z vyměšování, strčí se tatínkův nebo maminčin prstíček každý třetí den napřed do mýdla… Synovi se to asi líbí. Občas se zamyslí a sám nám přinese mýdlo. Někdy i ob den. Není to úplně fyziologické, ale ostatně on se taky nenarodil fyziologicky, nýbrž císařským řezem.

Syn i nerad smrká. Sníží se k tomu jen venku. Když jsme doma, přinese si sám vysavač a smontuje odsávačku. Už se zkoušel i sám odsát, ale raději to nechává na nás.

Nedostatek vitamínů řešíme tabletami a kapkami. Samozřejmě, že je syn odmítá jíst. Ale ještě neodhalil, že mu je rozmačkáváme a kapeme do kaše.

Když už jsem v tom bědování, tak syn nespí sám. Střídáme se u něj s paní. A taky vůbec neposlouchá. A prakticky ve dvou letech a devíti měsících nemluví. Vzali jsme ho k logopedovi. Samozřejmě, že vývoj každého dítěte je individuální a nerovnoměrný a do tří let je prý normální, když dítě nemluví, ale… Nerad bych se ze stádia „to je ještě dobrý“, dostal do stavu „už to nemá cenu, je pozdě“…

Pak si pamatuju ještě jednu synovu mikinu. Je na ní anglický nápis: „Za sebe si odpovídám sám, nikoliv moji rodiče.“ Návrháři jsou prostě kabrňáci. Tahle mikina se jistě dobře prodává. Který rodič by neměl tohle přání a nevystavil si ho na odiv na svém dítěti? Ale obávám se, že pravda je jiná.

Jak to, že máme doma monstrum? Je to výchovou, nebo geny? Tak či tak, vina je na naší straně.

Naše okolí nás navíc nechápe. Nejsme totiž zvlášť společenští. Když syn potká cizího dospělého, má se před ním na pozoru. To znamená, že se uteče k rodičům a poslouchá naprosto dokonale. Ale jakmile „cizák“ zmizí…

Onehdá se mě kamarád konverzačně ptal: „Co doma, dobrý, ne?“ Vzpomínám si, že jeho syn měl před patnácti lety opravdový „majstrštyk“. Když mu jeho rodiče něco odmítali, tak napřed se zmítal na zemi. Pak zmodral, a když se nechal sám sobě, tak nakonec přestal dýchat a zastavil si natruc srdeční činnost. Oba rodiče naštěstí lékaři, ale zrovna nadšení z toho nebyli.

Odpověděl jsem kamarádovi, jestli si vzpomíná, jaké to bylo před x-lety u něj doma. Říkal, že skvělé, protože teď, v synově pubertě je to úplně nejhorší.

Což ve mně budí jistou naději. Možná, že je každé dítě monstrum, ale já na to snad časem zapomenu. A pokud výchovný proces přežiji, budu si pamatovat jen to hezké.

1. 11. 2013Tatínek Emanuel
Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Všechny články blogera

Tatínek Emanuel (74): Muž v domácnosti

Má paní nastoupila do práce. Jelikož dostala výrazně vyšší plat než já, dohodli jsme se, že péče o dítě a domácnost tímto přechází na mě. Jelikož jsem učitel toho času na prázdninách, funguji jako dokonalá žena v domácnosti. Celkem si to užívám.... Celý článek »

Tatínek Emanuel (73): Trampoty a lamentace

Zase jedna hlídací babička na dětském hřišti měla potřebu říci mému synovi: „To máš ale hodného dědečka, že si s tebou tak hezky hraje!“ Tím dědečkem jsem byl samozřejmě já. Když si někdo pořídí prvorozence v pětačtyřiceti, tak se vlastně nemůže... Celý článek »

Tatínek Emanuel (71): A tak jde čas

V pátek si nechá syn vysypat na koberec kostky. A nic. Dělá z nich jakési nakupeniny a nakonec jimi metá do všech koutů světa, respektive našeho bytu. V sobotu si dá kostky vysypat znovu. A postaví z nich úžasný hrad. Barevně sladěný, s hradbami,... Celý článek »

Tatínek Emanuel (67): Syn bude jedináček

Všechno ve vesmíru začíná stárnout okamžikem vzniku nebo zrozením. Stárne i náš syn. I když se o něm zatím říká, že roste. A na Hromnice, 2.2. 2014, dorostl do tří let. Takže už to není žádné batole, ale dítě mladšího předškolního věku! Celý článek »

Tatínek Emanuel (66): Prosinec

Abych vykradl klasika: „Tento způsob zimy se mi zdá být velice nešťastným.“ Sáňky a pekáč smutně stojí opřené v chodbě a místo sněhových vloček venku poletují komáři.  Celý článek »

Tatínek Emanuel (65): Syndrom PAN

V odborné literatuře se věnuje hodně prostoru syndromu CAN, tedy syndromu týraného dítěte. Ale dám ruku do ohně za to, že syndrom PAN, tedy syndrom týraného rodiče také existuje. Vždyť jsem jedním z těch týraných! Celý článek »

Tatínek Emanuel (62): Hurá do školky

Každý vychovává, jak dovede. Někdy vědomě, někdy nevědomky. Občas jsou moje cíle vznešené, sem tam se snažím jen přežít… Asi jako všichni rodiče. Není už pomalu čas delegovat část výchovy na odborníky? Tedy vrazit syna do školky? Celý článek »

Tatínek Emanuel (56): Přeražené dítě

Chtěl jsem původně psát o našich výchovných problémech. O tom, jak synáček nepapá, nespinká, neposlouchá, nepůjčuje hračky, nemluví… A on si minulý týden, potvora jeden, způsobí tříštivou zlomeninu dvou článků prstů! Upřímně si nemyslím, že by to... Celý článek »

Tatínek Emanuel (55): Mašinkov

Minule jsem psal o tom, že můj synátor si za zvládnutí techniky vyměšování se do nočníku vysloužil dřevěné vláčky, vagonky, koleje, výhybky, budovy… zkrátka celý Mašinkov. Tak tomu u nás doma pod dojmem jakéhosi kresleného seriálu říkáme. Celý článek »

Tatínek Emanuel (53): Reportáž z nočníku

Obecně jsou dvě možnosti, jak učit dítě. Osobně sázím na vnitřní motivaci. Syn si osvojí nějakou novou dovednost, jakmile to bude sám pro sebe považovat za přínosné. Moje nejdražší manželka praktikuje spíš motivaci vnější, ať už negativní, kdy... Celý článek »

Tatínek Emanuel (49): Velký kluk

On to není problém. Vlastně naopak. Měl bych být hrdý. Můj dvouletý kluk vypadá starší. Velikostně vyrostl z tabulek, fyziognomii má tak na tři roky a pohybově zvládá snad to, co čtyřletý.  Celý článek »

Tatínek Emanuel (48): Řeč mého syna

Na počasí nemá smysl žehrat, počasí prostě je. A to takové, že dopoledne jdeme se synem sáňkovat a odpoledne si vyrazíme s odrážedlem a druhý den zas naopak. Někdy je takový nečas, že si nevyrazíme vůbec. Ale syn se přesto potřebuje vylítat a... Celý článek »

Tatínek Emanuel (46): Jedináček

Od narození našeho prvního potomka má dobrá paní řeší otázku, zda si pořídíme ještě další dítě, eventuálně děti. Argumenty pro pořízení jsou silné. Např. aby tady jednou nezůstal sám, aby si měl s kým hrát, že už máme aspoň základní představu o... Celý článek »

Tatínek Emanuel (45): Příšerné dítě

Uznávám, že konec roku svým způsobem je důležitým mezníkem. K nějakému datu se účetnictví uzavírat musí a daně se taky musí zvyšovat k nějakému termínu. Ale proč bych měl oslavovat zrovna zdražení plenek, to mi uniká. Někteří lidé si pak vyloženě... Celý článek »

Stránky

Naposledy navštívené