Tatínek Emanuel (8): Hladomorem k rodičovské autoritě?

Tak jsem se dnes opět nemohl dohodnout se svým sedmiměsíčním synem na přebalení. Objektivně měl plné plenky a vydával nespokojené zvuky. Ale můj názor, že je třeba plenky vyměnit, a snaha o totéž, narazila na synovo nepochopení a téměř dokonalou pohybovou sabotáž.

Akce nakonec proběhla tak, že jsem si dal přebalovací podložku na zem, zmítajícího se potomka držel nohama za tělíčko a volnýma rukama jsem činnost realizoval. Ratolest řvala, až se manželka probudila a šla se ke mně informovat, co že tomu našemu ubohému robátku jako dělám. I napadlo mě, když tohle provádí sedmiměsíční miminko, jestlipak bude poslouchat tatínka, až mu bude patnáct? Zapřemýšlel jsem o problému v nejširších souvislostech. A chtěl bych se o svůj náhled tímto podělit.

Dospěl jsem totiž k názoru, že mě syn pravděpodobně jenom proto, že jsem jeho rodič, příliš poslouchat nebude. Tak kdybyste našli v mých dedukcích chybu, byl bych vážně vděčný, kdybyste mě na ni upozornili a vyvedli mě z omylu.

Náš živočišný druh má v genetické výbavě nejen to, že se na rozdíl třeba od krokodýlů velmi rychle přizpůsobuje všem změnám, ale i že tvůrčím způsobem přistupuje ke zvládání stále stejných problémů. Evoluce zabudovala do mozku každého jedince podprogram neposlušnosti, který se aktivuje s nástupem puberty. Přírodě jde o to, aby každý lidský jedinec jenom neopakoval zkušenost předků, aby se pokusil o nová řešení starých situací a obohatil tak kolektivní lidskou zkušenost. Tedy lapidárně, kdyby náš opičí prapředek vždy a ve všem poslouchal tatínka a maminku, neslezli bychom se stromu. Což ovšem znamená, že každý mladý si musí natlouci ústa.

Takže když si prokazatelně posledních šest tisíc let, co se lidstvo naučilo psát, rodiče stěžují na neposlušnost potomků, mají pravdu. Přesto si v poslední době stěžují nějak víc. Mají také pravdu? Ano, protože děti přestaly svoji neposlušnost maskovat, není to již nutné v zájmu jejich přežití. Představme si archaickou kulturu, která má nedostatek základních zdrojů k obživě a množství dětí v rodině. Tak to funguje v dnešním rozvojovém světě a fungovalo to i u nás do počátku 20. století. Rodiče rozdělují zdroje v podstatě rovnoměrně mezi svoje potomky, ale přeci jen. Ten oblíbenější dostane o drobeček víc. A ten drobek v době hladu rozhoduje o bytí a nebytí. Děti jsou nuceny soutěžit mezi sebou v oblíbenosti před rodiči. Čím jiným, než roztomilostí, poslušností?

A vzpomeňme na pohádku Sůl nad zlato! Která ze tří sester dostane království? Ta oddanější, která svému královskému tatínkovi říká, co on chce slyšet. Jak to bývalo s děděním v bohatších rodinách? Oblíbený, tj. poslušný, dostal rodný grunt a ti ostatní… Někdy taky něco. Neposlušnost se tenkrát šeredně nevyplácela. Je to ošklivé? Ale plně v intencích Darwinova učení. Zvířecí mláďata o svoje místo v rodině často bojují tvrději než mláďata lidská. Ptáčátka se vzájemně vyhazují z hnízda, jiné druhy se přímo požírají.

My, západní civilizace, jsme dokázaly tohle evoluční chování u svých potomků potlačit relativním blahobytem a malým množstvím dětí. Když bývalo více dětí v rodině, největší cenu měly životy rodičů, protože jejich ztráta by znamenala pravděpodobně zkázu celé rodiny. Děti instinktivně dobře chápaly svoje postavení na společenském žebříčku. Tím nevolám po hladomoru, ani po zákonem stanoveném počtu potomků na rodinu. Jen si formuluji, že chci-li, aby mi dítě naslouchalo a i mě poslouchalo, nemohu se spoléhat na to, že se tak stane z titulu funkce rodiče. Ano, jistým řešením by snad mohlo být pořídit si dalších pět až sedm dětí a výrazně jim omezit v závislosti na poslušnosti přísun potravy, ale tak daleko bych asi nechtěl zajít. Budu tedy muset být pro dítě respektovaná, úctyhodná osoba. Opravdu fungující výchovná metoda je jedině osobní příklad. Chci-li vychovat slušného, spokojeného člověka, nezbývá mi než taky takovým být. Napadá někoho něco jednoduššího?

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštal

26. 6. 2013Tatínek Emanuel
Komentáře k článku
Počet komentářů: 1
Obrázek uživatele Uživatelka Babyweb.cz
Uživatelka Baby...

Výborně napsané. Musím říct, že jste mi tímto článkem připomněl jakousi historku či snad vtip. V šalině (či tramvaji nebo elektrice ... každý si doplní dle své krajové příslušnosti) jede na takové té čtyřsedačce (rozumnějte dvě a dvě sedadla proti sobě) pán v obleku, student vysoké školy a matka s maximálně 3 letým dítkem na klíně. Matka sedí naproti pánu v obleku. Dítko klinká nožkama natolik vehemtně že při každém vykopnutí zasáhne pána v obleku botou do kolene. Bota zanechá stopu v podobě šedé šmouhy. Pán v obleku velmi trpělivě šmouhu pokaždé setře, když však šmouhu utírá řekněme po patnácté, slušně se matinky optá, jestli by své dítko nemohla krapet uklidniti, že jede na velmi důležité jednání a mít ušmudlaný oblek, byť od roztomilého dítka, by se jaksi nehodilo. Matinka se na pána v obleku zle oboří, že přece nebude své dítko omezovat při jeho rozvoji. Naneštěstí pán v obleku za dvě zastávky vystupuje a je tedy ušetřen neurvalého okopávání. Na další zastávce vystupuje studen, který po celou dobu seděl tiše. Ale ještě než vstane, vytáhne z pusy žvýkačku a tu konsternované matince nalepí na čelo. Matinka se na něho rozkřičí, co že si to dovoluje. Student se pousměje a s ledovým klidem odpoví "Mě také v dětství nikdo neomezoval" a vystoupí. Zatím čekáme naše první dítko, ale už teď je mi jasné, že to s tím rozvojem a následně v pubertě nebude mít snadné. Já neměla a dnes mohu s klidným svědomím prohlásit. Bylo to jen dobře. Nebyla jsem klidné a tiché dítě. Naopak. Velká část šedin mých rodičů je mým dílem. Naštěstí táta se nebál při histerickém záchvatu (v rámci odporu proti rodičovské autoritě) použít ledovou sprchu. Tak jak jsem byla, v botech, bundě a čepici. Prý se podobný záchvat zkusmo opakoval ještě jednou, ale pak už nikdy. Děti se prostě učí rychle :D

Stránky

Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Všechny články blogera

Tatínek Emanuel (74): Muž v domácnosti

Má paní nastoupila do práce. Jelikož dostala výrazně vyšší plat než já, dohodli jsme se, že péče o dítě a domácnost tímto přechází na mě. Jelikož jsem učitel toho času na prázdninách, funguji jako dokonalá žena v domácnosti. Celkem si to užívám.... Celý článek »

Tatínek Emanuel (73): Trampoty a lamentace

Zase jedna hlídací babička na dětském hřišti měla potřebu říci mému synovi: „To máš ale hodného dědečka, že si s tebou tak hezky hraje!“ Tím dědečkem jsem byl samozřejmě já. Když si někdo pořídí prvorozence v pětačtyřiceti, tak se vlastně nemůže... Celý článek »

Tatínek Emanuel (71): A tak jde čas

V pátek si nechá syn vysypat na koberec kostky. A nic. Dělá z nich jakési nakupeniny a nakonec jimi metá do všech koutů světa, respektive našeho bytu. V sobotu si dá kostky vysypat znovu. A postaví z nich úžasný hrad. Barevně sladěný, s hradbami,... Celý článek »

Tatínek Emanuel (67): Syn bude jedináček

Všechno ve vesmíru začíná stárnout okamžikem vzniku nebo zrozením. Stárne i náš syn. I když se o něm zatím říká, že roste. A na Hromnice, 2.2. 2014, dorostl do tří let. Takže už to není žádné batole, ale dítě mladšího předškolního věku! Celý článek »

Tatínek Emanuel (66): Prosinec

Abych vykradl klasika: „Tento způsob zimy se mi zdá být velice nešťastným.“ Sáňky a pekáč smutně stojí opřené v chodbě a místo sněhových vloček venku poletují komáři.  Celý článek »

Tatínek Emanuel (65): Syndrom PAN

V odborné literatuře se věnuje hodně prostoru syndromu CAN, tedy syndromu týraného dítěte. Ale dám ruku do ohně za to, že syndrom PAN, tedy syndrom týraného rodiče také existuje. Vždyť jsem jedním z těch týraných! Celý článek »

Tatínek Emanuel (64): Malé monstrum

(Aneb je zdravé si občas obtěžovat.) Obvykle si nečtu nápisy na oděvu svého syna. Stejně si je nezvolil on. Až si bude nápisy vybírat sám, to bude jiná. Zejména v pubertě to bude možná jedno z mála sdělení, které mi o sobě poskytne… Ale to jsem se... Celý článek »

Tatínek Emanuel (62): Hurá do školky

Každý vychovává, jak dovede. Někdy vědomě, někdy nevědomky. Občas jsou moje cíle vznešené, sem tam se snažím jen přežít… Asi jako všichni rodiče. Není už pomalu čas delegovat část výchovy na odborníky? Tedy vrazit syna do školky? Celý článek »

Tatínek Emanuel (56): Přeražené dítě

Chtěl jsem původně psát o našich výchovných problémech. O tom, jak synáček nepapá, nespinká, neposlouchá, nepůjčuje hračky, nemluví… A on si minulý týden, potvora jeden, způsobí tříštivou zlomeninu dvou článků prstů! Upřímně si nemyslím, že by to... Celý článek »

Tatínek Emanuel (55): Mašinkov

Minule jsem psal o tom, že můj synátor si za zvládnutí techniky vyměšování se do nočníku vysloužil dřevěné vláčky, vagonky, koleje, výhybky, budovy… zkrátka celý Mašinkov. Tak tomu u nás doma pod dojmem jakéhosi kresleného seriálu říkáme. Celý článek »

Tatínek Emanuel (53): Reportáž z nočníku

Obecně jsou dvě možnosti, jak učit dítě. Osobně sázím na vnitřní motivaci. Syn si osvojí nějakou novou dovednost, jakmile to bude sám pro sebe považovat za přínosné. Moje nejdražší manželka praktikuje spíš motivaci vnější, ať už negativní, kdy... Celý článek »

Tatínek Emanuel (49): Velký kluk

On to není problém. Vlastně naopak. Měl bych být hrdý. Můj dvouletý kluk vypadá starší. Velikostně vyrostl z tabulek, fyziognomii má tak na tři roky a pohybově zvládá snad to, co čtyřletý.  Celý článek »

Tatínek Emanuel (48): Řeč mého syna

Na počasí nemá smysl žehrat, počasí prostě je. A to takové, že dopoledne jdeme se synem sáňkovat a odpoledne si vyrazíme s odrážedlem a druhý den zas naopak. Někdy je takový nečas, že si nevyrazíme vůbec. Ale syn se přesto potřebuje vylítat a... Celý článek »

Tatínek Emanuel (46): Jedináček

Od narození našeho prvního potomka má dobrá paní řeší otázku, zda si pořídíme ještě další dítě, eventuálně děti. Argumenty pro pořízení jsou silné. Např. aby tady jednou nezůstal sám, aby si měl s kým hrát, že už máme aspoň základní představu o... Celý článek »

Stránky

Naposledy navštívené