Tatínek Emanuel (8): Hladomorem k rodičovské autoritě?
Tak jsem se dnes opět nemohl dohodnout se svým sedmiměsíčním synem na přebalení. Objektivně měl plné plenky a vydával nespokojené zvuky. Ale můj názor, že je třeba plenky vyměnit, a snaha o totéž, narazila na synovo nepochopení a téměř dokonalou pohybovou sabotáž.
Akce nakonec proběhla tak, že jsem si dal přebalovací podložku na zem, zmítajícího se potomka držel nohama za tělíčko a volnýma rukama jsem činnost realizoval. Ratolest řvala, až se manželka probudila a šla se ke mně informovat, co že tomu našemu ubohému robátku jako dělám. I napadlo mě, když tohle provádí sedmiměsíční miminko, jestlipak bude poslouchat tatínka, až mu bude patnáct? Zapřemýšlel jsem o problému v nejširších souvislostech. A chtěl bych se o svůj náhled tímto podělit.
Dospěl jsem totiž k názoru, že mě syn pravděpodobně jenom proto, že jsem jeho rodič, příliš poslouchat nebude. Tak kdybyste našli v mých dedukcích chybu, byl bych vážně vděčný, kdybyste mě na ni upozornili a vyvedli mě z omylu.
Náš živočišný druh má v genetické výbavě nejen to, že se na rozdíl třeba od krokodýlů velmi rychle přizpůsobuje všem změnám, ale i že tvůrčím způsobem přistupuje ke zvládání stále stejných problémů. Evoluce zabudovala do mozku každého jedince podprogram neposlušnosti, který se aktivuje s nástupem puberty. Přírodě jde o to, aby každý lidský jedinec jenom neopakoval zkušenost předků, aby se pokusil o nová řešení starých situací a obohatil tak kolektivní lidskou zkušenost. Tedy lapidárně, kdyby náš opičí prapředek vždy a ve všem poslouchal tatínka a maminku, neslezli bychom se stromu. Což ovšem znamená, že každý mladý si musí natlouci ústa.
Takže když si prokazatelně posledních šest tisíc let, co se lidstvo naučilo psát, rodiče stěžují na neposlušnost potomků, mají pravdu. Přesto si v poslední době stěžují nějak víc. Mají také pravdu? Ano, protože děti přestaly svoji neposlušnost maskovat, není to již nutné v zájmu jejich přežití. Představme si archaickou kulturu, která má nedostatek základních zdrojů k obživě a množství dětí v rodině. Tak to funguje v dnešním rozvojovém světě a fungovalo to i u nás do počátku 20. století. Rodiče rozdělují zdroje v podstatě rovnoměrně mezi svoje potomky, ale přeci jen. Ten oblíbenější dostane o drobeček víc. A ten drobek v době hladu rozhoduje o bytí a nebytí. Děti jsou nuceny soutěžit mezi sebou v oblíbenosti před rodiči. Čím jiným, než roztomilostí, poslušností?
A vzpomeňme na pohádku Sůl nad zlato! Která ze tří sester dostane království? Ta oddanější, která svému královskému tatínkovi říká, co on chce slyšet. Jak to bývalo s děděním v bohatších rodinách? Oblíbený, tj. poslušný, dostal rodný grunt a ti ostatní… Někdy taky něco. Neposlušnost se tenkrát šeredně nevyplácela. Je to ošklivé? Ale plně v intencích Darwinova učení. Zvířecí mláďata o svoje místo v rodině často bojují tvrději než mláďata lidská. Ptáčátka se vzájemně vyhazují z hnízda, jiné druhy se přímo požírají.
My, západní civilizace, jsme dokázaly tohle evoluční chování u svých potomků potlačit relativním blahobytem a malým množstvím dětí. Když bývalo více dětí v rodině, největší cenu měly životy rodičů, protože jejich ztráta by znamenala pravděpodobně zkázu celé rodiny. Děti instinktivně dobře chápaly svoje postavení na společenském žebříčku. Tím nevolám po hladomoru, ani po zákonem stanoveném počtu potomků na rodinu. Jen si formuluji, že chci-li, aby mi dítě naslouchalo a i mě poslouchalo, nemohu se spoléhat na to, že se tak stane z titulu funkce rodiče. Ano, jistým řešením by snad mohlo být pořídit si dalších pět až sedm dětí a výrazně jim omezit v závislosti na poslušnosti přísun potravy, ale tak daleko bych asi nechtěl zajít. Budu tedy muset být pro dítě respektovaná, úctyhodná osoba. Opravdu fungující výchovná metoda je jedině osobní příklad. Chci-li vychovat slušného, spokojeného člověka, nezbývá mi než taky takovým být. Napadá někoho něco jednoduššího?
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštal
