Tiskový mluvčí rodiny

Foto: ateliér rodinné fotografie Fotoprome.cz.

Minulý týden jsme také absolvovali desetiměsíční prohlídku u dětské lékařky. Vítek je ve skvělé kondici, měří 76 cm a váží 10,1 kg. Paní doktorka mi pověděla, že je to krasavec a navíc ještě šikula. Byla spokojená a já jsem se dmula pýchou. Kromě prohlídky jsme byli u paní doktorky i další týden, a to proto, že jsem Vítkovi našla na hlavičce jakousi bouli. Pár dní jsem ji pozorovala, a protože je Vítek moje první dítě a protože ho možná až moc pozoruji, vydala jsem se k paní doktorce, aby se na bouli mrkla. Bouli má Vítek vzadu vpravo na hlavě ve spodní části. Paní doktorka nás pro jistotu poslala na sono, ale tam paní doktorka řekla, že to zřejmě nebude nic vážného, že to bude zřejmě jen tuková bulka. Druhá varianta, co by mohla bulka být, souvisí s hemangionem, který má Vítek vzadu na hlavičce už od narození. Obě lékařky mě ujistily, že to s největší pravděpodobností nic nebude. Bulku mám hlídat, pokud se bude zvětšovat nebo jinak měnit, mám přijít. Tak uvidíme, snad to opravdu nic není.

A teď k tomu hlavnímu. Zdokonalení prvních slovíček proběhlo u Vítka snad během tří, čtyř dnů. Souhlásky ba, ma a pa si první dny zkoušel, jako by se nic nedělo, a pak, opět jako by se nic nedělo, spojil vše dohromady a zřetelně začal „říkat“ baba, mama a papa. Každá z maminek si určitě vzpomene, jak je tohle kouzelná chvilka, a já se přiznávám, že ještě dnes mám slzy na krajíčku, když se mnou Vítek začne vést rozhovory, které probíhají následovně:

„Pojedeme dneska za babičkou a půjdeme na procházku?“
„Baba, baba, papa.“
„Ano, správně, pojedeme říct papa babičce.“
„A co budeš dělat, až babičku uvidíš?“
„Papa, baba.“
„No, ty si moje šikulka.“
„Mama, mama.“

Je to prostě moje zlatíčko, a jako by toho nebylo málo, k pozdravu papa (papa používá i při vítání kohokoliv) má perfektně zmáknuté mávání rukou, takže naprosto dokonalé vítání a loučení.

A podobně jako tomu bylo, když Vítek zjistil, že má nohy a může na nich stát, i s mluvením je to stejné. Od chvíle, kdy ráno otevře oči, povídá, povídá a povídá. A nejvíc ho baví, když s ním někdo vede úplně normální rozhovor. Když jedeme v autě, povídáme si o tom, co vidíme, co říkají v rádiu, kam jedeme a co tam budeme dělat. Doma probíráme, co dávají v televizi, politiku, co budeme vařit a další a další. Je úplně jedno, co říkáme, hlavně že s tím naším breptou mluvíme. Poslední měsíc vstává Vítek v pět ráno, a tak naše dny začínají hodně brzy. A přiznávám se bez mučení, ráno v pět, všude kolem tma, Jára odchází do práce, nenapadají mě vhodná témata k povídání. Takže si většinou vezmu Vítka do postele a naše konverzace probíhá následovně:

„Miláčku, budeme ještě chvíli spinkat.“
„Papa.“
„Jo, jo, uděláme si papa, a půjdeme ještě spinkat.“
Já bych hned usnula, Vítek má oči jako žárovky, takže mě štípe, tahá za vlasy, slintá mi na krk, leze přes celou postel.
„Vítečku, pojď sem, budeme dělat hají.“
Vítek se ke mně přiblíží, strčí mi ruku do pusy a povídá: „Mama, mama.“
Po chvíli se vzdávám a vstáváme…

Tak co říkáte, nemám já doma ten největší poklad?

Krásné dny a spousty veselých rozhovorů s našimi miláčky přejí

Vítek a Gábina