Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
No, bylo to poměrně náročné. Od doby, kdy jsem kojila Honzíka, jsem si už odvykla, takže noční vstávání pro mě není nic moc příjemného. Z porodnice jsem si navíc dovezla slušný spánkový deficit, za ty tři noci tam jsem celkem naspala snad jen asi 8 hodin – tedy svou běžnou porci spánku za jednu noc. A také jsem měla obavy, jak bude plačící Filípek budit staršího Honzíka, abychom nakonec neutěšovali dvě plačící děti. Kupodivu to ale proběhlo docela dobře. Vždy, když se Filípek v noci vzbudil na kojení a dal o sobě vědět pláčem, zavrtěl se Honzík v posteli, v polospánku oznámil, že miminko pláče, a spal dál.
Filípek se za noc vzbudil vlastně jenom dvakrát, když uvážím, že kojení před půlnocí bylo ještě „večer“ – před mým a manželovým ulehnutím do postele. Filípka jsme s ohledem na Honzíkův spánek měli v postýlce v obýváku a do noční postýlky v ložnici ho přenesli, až když jsme šli sami spát. Děláme to tak i nadále. Večery bývají trochu uplakané, a tak by bylo zbytečné, aby Filípek Honzíka rušil. S každým dalším dnem bych řekla, že jsou večery lepší – Filípek pláče méně, bříško ho asi trápí méně než první dny.
Je to ovšem velký nenasyta a nejraději by byl stále u prsu. Snažím se dopřát mu, co si žádá, ale mám strach přikládat ho častěji než po dvou hodinách. Vypije opravdu hodně mléka najednou, a tak není výjimkou, že po kojení ublinkává (někdy i dost masivně). Nechci, aby se mu ještě navíc v bříšku míchalo mlíčko z předešlého kojení s tím čerstvým, proto se snažím dodržet ten alespoň dvouhodinový odstup. V noci se nám zatím daří spát bez přerušení 3-4 hodiny, což při Filípkově apetitu považuji za úspěch.
Honzík zatím přijal malého bratříčka dobře. Hned jejich první setkání v porodnici mě velmi dojalo. Honzík mi přinesl nádhernou oranžovou gerberu, prohlásil, že se jde podívat na miminko a hned ho hledal, kde je. Od tatínka si vyžádal sušenku, myslela jsem, že po cestě svačil a ještě není hotov, ale Honzík sušenku začal nabízet Filípkovi. Vysvětlovala jsem mu tedy, že Filípek zatím jen papá mlíčko od maminky a nic jiného nepotřebuje. Od té doby Honzík sleduje každé kojení a hlídá, jestli má miminko ještě hlad.
V porodnici chtěl Honzík Filípka samozřejmě také pochovat a pořádně si ho zblízka prohlédnout. Teď dodržujeme každý den takový náš malý rituál, kdy Honzík Filípka chová. Sedí na gauči, na nohách má položený velký polštář, který používám při kojení, a v polštáři si hoví Filípek. Obvykle takhle kluci vydrží jen pár minut, než Honzíkovy projevy náklonnosti přerostou v příliš drsné zacházení a musím to utnout. Honzík se sice pokaždé zlobí, ale snažím se mu vysvětlit, že miminko je ještě moc malé a je třeba s ním zacházet velmi jemně a opatrně. Nevím, zda tomu Honzík rozumí, ale věřím, že postupně i on najde tu správnou míru v zacházení s malým bráškou, abychom se nemuseli strachovat, že mu nějak ublíží.
Neocenitelnou pomocí a oporou je mi v prvních dnech šestinedělí manžel. Vzal si dovolenou na dva týdny a pomáhá mi se vším – nakupuje, vaří, intenzivně se věnuje Honzíkovi, abych měla volné ruce a mohla pečovat o Filípka, nebo abych si mohla během dne zdřímnout a dohnat tak aspoň částečně noční vstávání. Mám tak díky němu docela pohodu a mohu-li to sama nějak soudit, poporodní blues se mi zatím vyhýbá. Určitě jsem ale víc unavená a méně trpělivá, než by se mi líbilo. Trochu se obávám manželova návratu do práce – to už bude veškerá péče o oba kluky a domácnost na mně. Teď si ovšem užívám své tři mušketýry a těším se z každého dne s nimi. 🙂
Tak zase za týden!
Jarka
