Vytrestaná

Celý týden probíhal docela pozitivně a nic nenasvědčovalo, že jeho závěr bude mít hořký nádech. Byl sice maličko hektický, ale v jeho závěru jsem měla i dobrý pocit, mimo jiné z toho, že jsem kluky poslala na návštěvu za dědou a sama se pustila do takového úklidu, že večer se všechno jen lesklo a už mi zbývá pouze jediná místnost ke spokojenosti a možnosti sedět večer třeba s knížkou nebo s nějakou radůstkou.

A to všechno, přestože teta Péťa měla v důsledku výpadku dopravy nemocný močák a nám s Adámkem také nebylo nijak nejlépe. Bojovali jsme s viry proplachováním nosíku a sirupem proti kašli (já jen sprejem do krku a nosu, co netrápí naši holčičku, které jsme dali prozatím pracovní jméno Evička). Sprej je výborný, nedám na něj dopustit! Stačí to párkrát a bolest v krku docela přejde. Je v něm Aloe vera a fakt výborně zabírá. Jen z nosu mi kape ještě dnes. Dokonce ráno stále kýchám, až je to k nezastavení.

Jak moc jinak nesrovnávám těhotenství, neboť není moc co srovnávat, (resp. tak málo si z prvního pamatuju), tenhle týden to dělám pořád.

Zejména si nevzpomínám, že bych měla tolik těhotenských obtíží, co mám pocit, že mě trápí teď. Ačkoli ve druhém trimestru, je mi hůř, než v tom prvním.

Za prvé mám o jeden kilogram více (zatím a chce se mi říci naštěstí – ještě mi totiž skoro pět zůstalo z předchozího těhotenství, takže každé kilo, které nepřibude, budu oslavovat!). Nevím, jestli je to tím, ale vrátila se mi bolest chodidel. Resp. bříšek na ploskách nohou. Někdy to brní tak, že už nedokážu stát na místě. To jsem měla i při prvním miminku. Nosila jsem ortopedické vložky a hlavně tzv. srdíčko, ale tentokrát mi nepomáhají. Budu muset opět za ortopedem.

Mám ráno velmi nízký tlak. Až si někdy musím sednout, ať dělám, co dělám, třeba i na zem. To neznám.

Dále mě začínají bolet kyčle k nesnesení. Důsledek prý toho, že jsem jako maličká v osmi měsících regulérně chodila. Dnes prý proto trpím. Dokonce mi řekli, že je to možný důvod nepostupujícího porodu a následné sekce – tedy císařského řezu. Kyčle prý bolí hodně žen, ale jen pro rozšiřování pánve, takže jde o bolest, kterou jde celkem snést. Já se někdy opravdu nemohla zvednout z postele, židle, vylézt z auta… každý pohyb v oblasti kolem beder byl peklem. Než se mě zeptali na chození coby prcka, bylo mi spíláno, že málo cvičím… cvičila jsem, ale bylo to ještě horší přímo úměrně k času strávenému cvičením. Pak mi to sice nezakázali, ale ani nedoporučili. Přišli na to, když jsem si postěžovala, že podobné bolesti jsem zažila i v době růstu. Byla to bolest, kvůli které jsem musela třeba několikrát v noci vstát a jít si tělo osprchovat studenou vodou, aby mi dovolilo znovu usnout. To bylo v pubertě… co jsem dělala dřív, nevím… Mamka si jen pamatuje, jak jsem kvůli bolesti plakávala… Šlo na to jen zapomenout v zápalu boje a hraní. To ale v těhotenství jde těžko. Zvlášť, když už je bolest k nesnesení. A léky na tišení nemůžete. UF! Zatím je to „mírné“, ale jestli to bude stejné, toho se už teď děsím – na stupnici od jedné do deseti vzestupně jsem tak na trojce. Bojím se proto, že teď budu muset. Mám přeci malé dítě a nemůžu celý den provozovat gaučink a napletené šálky, capáčky a nákrčníky mám ještě z minula… jedině, že bych je začala vyrábět v holčičích barvách. Nebo prodávat.

Evička nám totiž dosti pravděpodobně opravdu vyjde. 😉

Jenže včera, po tomto krásném závěru mojí paní doktorky a po ujištění, že všechno vypadá jak má a v pořádku (dokonce po ubezpečení, že zatím to nevypadá, že by byla jako její starší bráška podle tabulek větší) mi odpoledne volala paní doktorka, která nás má na genetické vyšetření na starosti v Gennetu. A neměla příznivé zprávy.

Zastihla mě v dětském koutku s Adamem. Hezky si hrál a rozesmíval nejen mě, ale i své okolí… a já poslouchala, jak se musíme co nejrychleji rozhodnout, zda půjdeme na odběr plodové vody, protože výsledky z krve nevypadají příznivě. Byl to asi půlhodinový hovor, kdy jsem se snažila vyptat na vše podstatné. Naučil mě to tenkrát stav taťky, kdy rozhovor s doktory na ožehavé téma zpravidla proběhl pouze jednou – nebylo o moc víc možností zjistit, jak na tom člověk je a tak jsem se snažila získat vyčerpávající informace. Dál se nám vždy spíše vyhýbali. Tato doktorka byla ale vstřícná a zahrnula mě i čísly – těm ale prdku rozumím, že? Doma jsme to měli probrat co nejdříve a rozhodnout se z několika variant.

První byla odložit možnost odběru plodové vody na později – po dalším ultrazvuku. (Proti byl fakt, že už napoprvé, i když pak podrobný UTZ dopadl dobře, nebyla čísla úplně dobrá – a pokud si pamatuji, přeci jen, i když mluvila paní doktorka Svobodová pozitivně, měla jsem v jednu chvíli dojem, že o jednom čísle se moc pozitivně nevyjádřila. Vím, člověk pak zpětně přikládá důležitost i maličkostem… I po druhém UTZ co nás čeká v lednu, by byl ještě čas na odběr, vyhodnocení testu a případné ukončení těhotenství, kdybychom se pro něj rozhodli.)

Nejít. (Samozřejmě podle výsledků UTZ v lednu. Ale pak člověk musí vědět, že UTZ nemusí odhalit vše a krev je nespolehlivá. Tedy vzít na sebe riziko možné vady některého z chromozomů.)

Jít hned. (Vyšetření je stoprocentní. Riziko pro zákrok odběru plodové vody ale také je – může dojít k potratu i u zdravého miminka v důsledku takového zákroku.)

Po rozhovoru jsem dlouho seděla a jen pozorovala to své zdravé dítko. Pak jsem jej odevzdala tetě hlídačce na hraní a šla do práce. Ale udělala jsem ten den prd. Vlastně něco jo – botu, kterou jsem dnes musela dořešit. Včera jsem na to neměla. Spíš jsem zašla za kolegyní, která mi kdysi prozradila, že na odběru byla. Před osmnácti lety podrobný UTZ neznali. A tak ji donutili jít. Kromě toho, že je její syn nadprůměrně inteligentní, je normální ;).

Tedy špatná čísla ještě nemusí nic znamenat.

Přesto jsem jí vyprávěla, že mi zatrnulo už po prvních slovech doktorky.

Minulý týden jsme totiž řešili případná jména naší Evičky. O jménech bych mohla popsat celou zvláštní kapitolu, tak doufám, že na to dojde… máme totiž pár favoritů a uvidíme, který zvítězí. Vlastně to mělo být téma dnešního článku.

Mluvím o tom ale proto, že jedno z těch jmen se mi velmi zamlouvalo. Ani kdokoli, kdo ho slyšel, nebyl úplně proti. Je zvláštní, ale pěkné. Každému se líbí alespoň jedna jeho podoba. A je krátké v té variantě, která se nám líbí, což je náš požadavek. Pro dívky s českým –ová v příjmení, což jsem třeba já jako malá nezažila, chci, aby se s tím na písemky do pravého horního rohu nepsala věčnost.

Jenže pak za pár dní, kdy jsem byla přesvědčená, že je to to pravé jméno, se mi zdál podivný sen. O mé kamarádce, která se narodila ve stejný den jako já, jen o deset let dříve. Má krásného syna a o něco mladší holčičku toho jména – jedné z jeho podob. A děvčátko se bohužel narodilo s poškozením mozku takového charakteru, že už do jednoho roku prodělala velkou spoustu operací, ale s nepříliš valným výsledkem. Děvčátko nikdy nebude žít normální život… Byli a jsou to obdivuhodní lidé a velmi milá holčička.

Ale nějak se ten sen propojil s námi a já ráno věděla, že toto jméno zkrátka nedám… Nemůžu.

A nemohla jsem ten sen dostat z hlavy. Asi jsem divná, že dám na sny…

Včera mi vytanula na mysl už při rozhovoru s doktorkou z Gennetu rozmluva, kterou jsme kdysi dávno s touto mou kamarádkou vedly. Poté, co se tato její holčička narodila. Pamatuji si, jak si vše vyčítala. Co měla v těhotenství udělat a neměla, do jakých rizik jít a proč… Jestli měla tušit, jestli selhala… a taky si vybavuji ten její strach, co bude dál. Prognózy byly špatné.

Ani naše rozhodování nebylo lehké. Rozhodli jsme se ale jít a co nejdříve. Snad nebudeme litovat.

Naše malá holčičko, snad jsi zdravá a zvládneš to! Stále myslíme pozitivně a máme tě rádi!
Zuzana

Zuzana právě prožila 17. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?