Závěrečné shrnutí

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Uteklo to všechno nějak moc rychle. Ale těhotenství jsem si opravdu užila. Jak jsem asi už několikrát psala, jsem moc ráda, že jsem ho strávila v klidu doma, i když mi někdy lezlo na nervy, že jsem omezená jen 6 hodinami vycházek za den. Řekla bych, že Edík je živým důkazem toho, že některé studie nelžou, protože díky mému klidnému těhotenství bez pracovního stresu je moc hodný a spokojený, zkrátka pohodové miminko.

Výhodou taky bylo, že jsem se trochu zdokonalila ve vaření. Ale některé věci, které jsem měla naplánované doma udělat, jsem tak dlouho odkládala, nechtělo se mi do nich, až už je příliš pozdě a odloženy budou ještě další asi pěkně dlouhou dobu. 🙂

K porodu se vracet nebudu, ten jsem tu vylíčila docela podrobně. A co se týče šestinedělí, zvládli jsme ho nakonec levou zadní. Kromě kojení, o kterém jsem psala a které už je snad v pohodě, nás nepotkaly žádné větší problémy. Samozřejmě, že jsem měla občasné výkyvy nálad a zejména takové ty lítostivé stavy, když něco nešlo, tak jak mělo. Ale oproti mému předcházejícímu šestinedělí jsem teď byla mnohem vyrovnanější, víc v pohodě. Doufám, že to samé by řekl i můj muž. 🙂 A v podstatě to bylo i díky němu a tomu, jak se o nás hezky staral a pořád stará.

A Edík? Za těch 6 týdnů pěkně vyrostl a udělal velké pokroky ve svém vývoji. Tím největším a nejkrásnějším je bezpochyby to, že na nás už vykouzlil svůj první úsměv (nepočítám-li ty ze spaní, které se mu na tváři objevovaly už od narození). Bylo to úžasné. A nebylo to jen takové obyčejné pousmání. Byl to krásný široký a dlouhý úsměv, který nám pro jistotu několikrát po sobě zopakoval, asi kdybychom si hned nevšimli. 🙂

Taky si pěkně brouká a umí už skoro všechny samohlásky, které někdy spojí i do slabik a vznikne tak „jee“, „joo“ nebo „nee“. 🙂 A také spojení „ajaja“, které ze sebe vyloudí vždy, když dostane dudlík do pusy, takže se teď u nás dudlíku takto přezdívá. Je to moje veliká láska a taky velký mazlík. Rád se chová v mámině náručí a nejradši by takto i usínal, což se snažím ho moc neučit, aby si na to příliš nezvykl. Když však takto přece jen někdy usíná, vrní si u toho jako malé kotě. Jinak alespoň za ručičky ho však při usínání musím držet pořád. A když spolu usínáme v naší velké posteli, vždycky se na mě přitiskne, abych mu náhodou někam neutekla. Je prostě hrozně rozkošný a roztomilý.

Toť rychlé a stručné shrnutí uplynulých 9 měsíců a 6 týdnů a od příště už se budu snažit víc věnovat našim každodenním příběhům.

Denisa