Bára v 13. tt: Záře na konci pochmurného týdne

TĚHULKA LIVE! BÁRA I já, věčně se snažící být usměvavá, spokojená a milující máma a manželka, mám své chmurné dny. I přesto, že ve mně roste neskutečné štěstí, někdy přijdou dny, kdy se mi nic nechce, chybí mi úsměv, nálada a taková nějaká vzpruha. Naštěstí je to jen chvilkový pocit a já vím, že ten optimismus a štěstí jsou z veliké části mými kamarády.

Vstávat a cvičit. Mám za sebou celkem náročný týden. Ranní vstávání, rychlá sprcha, obléct, snídaně, vzbudit malou, umýt, obléct, nakrmit, a tak hned několikrát v jednom týdnu. Teda, teď to vyznělo tak, jako bych tyto úkony standardně vypouštěla ze svého denního rituálu a dělala je jen výjimečně. 🙂 Musím tedy zdůraznit, že vše tohle jsem musela praktikovat od šesti hodin od rána. Což je pro mě jako rozmazlenou mámu, která vstává standardně v půl deváté, značná rána.

Asi nejtěžší věcí je vstát z vrzající postele, našlapovat po špičkách, po mikromilimetrech otevřít kliku a odplížit se do sprchy. A co je na tom to nejtěžší? Přitom všem nevzbudit klidné spaní Laurinky.

Tento týden byl opravdu ve znamení „bez nálady“. Možná to bylo i tím ošklivým počasím. Tedy alespoň tady u nás, jsme se budili do mlhy, smogu a divné zimy, která neměla konce. Ač mě nečekaly špatné události v tomto týdnu, nějak jsem na ně postrádala energii nebo byly tak krátké, že jsem si je nestihla ani vychutnat. 🙂 Hned z kraje týdne jsme absolvovali ateliérové focení ve Fotopromě. Tudíž nastalo to velmi brzké vstávání, balení, jízda přes celou Prahu v té největší špičce, nekonečné hledání parkovacího stání a brodění se sněhem v botách, do kterých mi asi teče. 🙂 Pak to ale přišlo. Na chvilku jsem se stala princeznou a plně si to užívala. Gustík samozřejmě taky. Myslím si, že bude trochu „model“ po mamince. 🙂 To opečovávání, hýčkání, líčení, oblékání, vše se točilo jen kolem mě. Do ateliéru jsem přišla jako popelka od popela, ze které se za chvilku stala princezna. Paní vizážistka si mě vzala do své péče a i manžel měl trochu problém mě poznat. 🙂 Bylo to velmi příjemné zpestření nic moc začínajícího týdne. Takže se moc těšíme, že budeme mít krásné památeční fotečky.

Konec snění a můžeme dále pokračovat v pochmurném týdnu. Další den jsme, opět brzy ráno, vyrazily jen já a Laurinka za paní doktorkou na kontrolu. Zamávat Gustíkovi a zjistit, co je v bříšku nového. Ani tady se nás smůla moc nepouštěla, tak nějak jsem v čekárně zůstala víc jak hodinu i s Laurinkou. Řekla bych, že ona to snášela trochu lépe než já, měla tam velké publikum, tak se zvládla na docela dlouhou dobu zabavit. Každopádně, když paní doktorka zavolala moje jméno, už jsem byla velmi ráda. Přeci jen zvládnout hodinu s tím naším drakem v jedné místnosti plné lidí bylo náročnější. 🙂 Hurá, uvidíme prďolku. Ale pochmurná nálada zřejmě zastihla i moji paní doktorku, která je vždy příjemná a usměvavá. I teď byla příjemná, ale tak nějak na ní bylo vidět, že toho má od rána asi taky požehnaně a konec ordinační doby v nedohlednu. V rychlosti mi ukázala Gustíka, ten měl zrovna pohodu, noha nahoře, palec v puse a nezájem. 🙂 Viděla jsem srdíčko, na pindíka je prý brzy. No a šup šup už jsem lezla dolu, balila věci, otáčela kočár a máme po kontrole. Vše v pořádku.

Jen mám takovou předtuchu, že Gustík bude „jedním uchem tam, druhým ven, pohodář“ po tatínkovi. Nohy nahoře, klid, pohoda, všechno má svůj čas, co se stane tak se stane. Mezitím se máma stresuje z toho, aby to všechno zvládla, kdy nakoupí a kde, a jestli Laurinka po cestě usne nebo neusne a co bude vařit k obědu a dalších tisíc věcí, které jí šrotují v hlavě. A co na to Gustík? Ten má klídeček. Ležím si tu. Spím. Za chvilku si půjdu zaplavat a pak si zase lehnu. A co bych se hýbal na ultrazvuku. Zvedl jsem nohu na znamení pozdravu a to zatím musí stačit. 🙂

Jen co jsem sedla do auta, připoutala Lolu do sedačky, bleskla mi hlavou zapomenutá myšlenka. Nee, pochmurný týden pokračuje a ani fotkou lenošivého Gustíka se nezlomil. Já se paní doktorky zapomněla zeptat, kdy si budu moct dát svoji milovanou paštiku. Tu s brusinkami, hodně, hodně, hodně moc paštiky a třeba i bez brusinek, ale kdy? Musím opravdu čekat celé těhotenství? Já, naprostá „závislačka“ na všech paštikách světa umírám touhou si alespoň přivonět. Každý den si tajně představuji, jak si beru rohlík, z lednice vyndávám paštikový poklad, vezmu nůž, kterým zakrojím do té jemné konzistence. Ponořím špičku nože, kus odeberu, roztírám na čerstvý křupavý rohlík s jemnou vrstvou brusinek, otevírám ústa, ukousávám a vychutnávám si tu slastnou chuť všech ingrediencí dohromady a prožívám chuťový orgasmus. 🙂 Je mi úplně jedno, že to jsou kůže, kosti a všechno to ošklivé a nezdravé, ale já potřebuji paštiku k životu a ona mě. Nemyslím téměř na nic jiného a já se prostě paní doktorky zapomněla zeptat. Nic se neděje, já si s touto představou dokonalé chuti počkám další měsíc, ale přísahám, že hned po pozdravu na paní doktorku vyhrknu, kdy že si to můžu dát tu paštiku.

Čtěte také:

Čekalo nás ještě jedno ranní brzké vstávání, ale vzhledem k tomu, že mělo být poslední, tak už jsem viděla světýlko na konci chmurného týdenního tunelu. Jenže jestli tam opravdu nějaké světýlko bylo, tak hodně rychle zhaslo. Jela jsem do své práce, podepsat pár růžových papírků ohledně daní. Standardně jsem zaparkovala a šla dovnitř. Zanedlouho mi volala kolegyně z práce, že mi policisté právě dali pokutu. Vyběhla jsem ven, ale bohužel už jsem našla jen papírek za stěračem. Musím na stanici a musím se přiznat, že jsem přehlédla ceduli zákaz zastavení (která tam mimochodem nikdy nebyla :-)). Tak i zde jsem si s Laurinkou a špionem Gustíkem dala premiéru, dostala jsem domluvu, pěkně poděkovala a ujížděla domu.

Alespoň díky za konec třetího měsíce a především konec nevolností. I když nebyly tak náročně jako v prvním těhotenství, tak byly nepříjemné a vyčerpávající. Konečně jsem se vyšplhala na váhu, kterou jsem měla před otěhotněním. Jelikož jsem nejezením a občasným zvracením shodila. S Laurinkou jsem v tomto týdnu nedopnula dost kalhot, ale Gustík si drží linii. Ví, že maminka musí být pořád kočka, aby se tatínkovi líbila, a tak mi dopřává krásné těhotenství bez pocitu nafouknutého bříška, zatím bez růstu stehen a zadku. 🙂 Jupí, jak já miluji těhotenství. Mám dvojitou energii, dvojitý úsměv, dvojitou radost. A vidíte? Konečně píši s úsměvem. A teď to světýlko na konci týdne není malinké, už je obrovské.

Na dnešní noc jsem asi po dvou měsících konečně spala od noci do rána. Většinou totiž tak dvě tři hodiny zírám do tmy a přemýšlím o existenci švába. A dost často mě teď v noci budí řezání (rozumějte chrápání) motorové pily. Zatím si to nedokážu vysvětlit, protože když se vzbudím, na jedné straně leží Laura a na druhé manžel a oba dva se tváří velmi nevinně. A to světlo zesílilo dnešním probuzením v devět hodin, koukla jsem se z okna, kde na mě zářila krásná modrá obloha s paprsky sluníčka. Hurá, už žádné chmury, bez nálady a jiné podobně vyhlížející chování. Chci jen úsměv, lásku a sluníčko, které jsou lékem na štěstí a krásné těhotenství. Kdybych věděla, že mi pomůže Vám to všem napsat, tak to udělám hned v pondělí a nečekám celý týden.

Pac a pusu těhulky i netěhulky, maminky i tatínkové těším se na další povídání

Bára


Bára právě prožívá 13. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem? 

b633476598316866011.jpg

7.2.2017 1:35

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist