Co s námi udělá svatba?
Ke svatbám zůstává lhostejný asi málokdo. Někdo je odsuzuje jako přežitek, tradici, která dnes již nemá žádný význam. To je z ekonomického i právního hlediska v zásadě pravda. Jiní, zejména některé ženy či dívky, však směřují ke svatbě celé své romantické snění. Kde je pravda? Ať chceme či ne, biologie i společnost nás určují k párovému soužití. V jistém stadiu našeho života přicházejí podněty, které nás nutí opustit individuální postoje a začít uvažovat párově. To znamená přejít z pouhé zamilovanosti a „chození“ s někým do odpovědného intimního párového vztahu.
Zdroj: archiv redakce
Když se z „já“ stane „my“
Přestože tradice v naší době už nemají takový význam, pomáhají nám odvěké rituály právě v těchto přechodných dobách opustit to minulé a zahájit nové. Takovým rituálem je samozřejmě i svatba, kdy se člověk z „já“ stává „my“. Kdyby to bylo takto jednoduché, pravděpodobně by se význam svateb nezmenšoval a nepřibývalo by těch, kteří svatbu odmítají. Protože však stále více lidí spolu žije bez „papíru“, je pravděpodobné, že tento rituál již skutečně nepotřebují. Mnohem významnější pro ně může být například společné bydlení.
Někomu patřit
Svatba tedy už zůstává spíše v symbolické rovině. Asi zde také přetrvává stále patriarchální pohled. Žena přebírá mužovo příjmení – v České republice navíc s dovětkem ová – tudíž k němu patří, je jeho. Tento fakt může mnohé ženy popuzovat. Jsou vychovávané v moderní době, kdy feminismus a emancipace zřejmě dosahují vrcholu, mají často vysoké vzdělání, jsou to individuality a nechtějí se vzdát svého jména a „někomu patřit“. Ale mnoho žen to také cítí jinak a tradiční, tedy patriarchální vnímání svatby a to, že někomu „patří“, jim vůbec nevadí. Naopak, jsou pyšné a hrdě se ke svému muži hlásí. Zakládají novou rodinu, která je ucelená, a budují si nové tradice.
Svatba by měla znamenat vstup do trvalého svazku. Znovu se však musíme podívat současným okem a konstatovat, že vstup do trvalého svazku může být uskutečněn zcela jiným rituálem a mnoho párů již svatbu jako předěl nevnímá. Zpět však k té „trvalosti“.
Konec vzrušení?
Vstup do manželství jako do trvalého svazku je právě to, co může odrazovat. Mnoho lidí si trvalost spojuje s šedí a nudou obyčejného dne. Každý z nás do určité míry touží po zážitcích, zejména po těch nevšedních. Kouzlo života však spočívá v nacházení radosti a spokojenosti právě v těch obyčejných, všedních dnech. Těšit se pouze na dovolenou je velmi omezující. Ovšem povahový rys tzv. novelty-seeking neboli vyhledávání nového máme každý rozvinutý jinak. Ti, kdo ho mají rozvinutý extrémně, budou trvalý vztah udržovat jen s velkými obtížemi. Ti, kdo ho mají rozvinutý málo, budou mít práci ulehčenu, ale zase mohou být pro partnera „málo zábavní“.
Svatba či jakýkoli jiný rituál vstupu do trvalého partnerského vztahu je můstek na cestě od zamilovanosti a intenzivních prožitků individuálních k vytrvání, odpovědnosti a dlouhodobému hledání společných dojmů a zkušeností. Je to vlastně umění v hledání radosti běžných, všedních dnů. A těch je v životě víc.
