Deset dní houpání v temnotě

ROZHOVOR Má způsob, kterým se člověk narodí, vliv na jeho další vývoj? Co lze udělat pro to, abychom dokázali dítě přivést na svět pro něj nejlepším možným způsobem? Na tyto a jiné otázky odpovídá psychoterapeut Bhagat J. Zeilhofer.
foto: redakce

Je způsob, jakým dítě přijde na svět, důležitý pro jeho další vývoj?
Velmi důležitý. Je to velmi komplexní chvíle. Na mnoha úrovních se může něco pokazit. Jedna z nich je ta fyzická. Přirozený porod je takový, kdy bezprostředně po porodu není žádný spěch. Jenže téměř ve všech zdravotnických zařízeních je personál, který má strach, že by dítě po porodu mohlo zemřít. A protože zdravotníci jsou tam od toho, aby dítě „zachránili“, snaží se ho co nejrychleji „rozdýchat“ a pak okamžitě přestřihnou pupeční šňůru.

Proč takové nemocniční postupy nejsou vhodné?
Přirozené by bylo počkat. Dítě totiž pak začne dýchat samo – přirozeně, ne následkem nějakého šoku. Nehrozí přitom žádné nebezpečí. Dokud je dítě spojeno s matkou pupeční šňůrou, dostává kyslík od ní. Když pak začne samo dýchat, jeho tělo posílá právě pupeční šňůrou do těla matky určité hormony. Ty tělu matky řeknou, že porod a vlastně celé těhotenství jsou u konce. Pak je vhodné pupečníkovou šňůru přestřihnout.

To je ale klasickým porodům tak, jak je známe, hodně vzdálené.
Přesně tak. Šňůra se odstřihne hned, pokud dítě nezačne okamžitě dýchat samo, „rozdýchá se“ – zatřese se s ním, plácne se po zadečku atp. Tělo matky tím pádem nedostane signál, že je celý proces u konce. Je to zmateční, pro matku je pak těžší být plně přítomna pro své dítě.

A co si myslíte o fyzickém kontaktu mezi matkou a dítětem?
To je další nesmírně důležitá věc. Zrovna jsem přečetl knihu o životě Krišnamurtiho (indický filozof a básník, jeden z nejvýznamnějších filozofů 20. století). Narodil se roku 1895 v jižní Indii. Velmi se mne to dotklo. Jeho rodiče nebyli nějak zvlášť bohatí, byli ale velmi duchovní. Když se Hindům narodí dítě, deset dní jej nechají s matkou ve tmavé místnosti a neustále jej houpají. Teprve po deseti dnech pouštějí dovnitř postupně víc a víc světla.

Skutečně celých deset dní? To je docela dlouhá doba.
Deset dní temnoty a houpání. Je to velmi jemný příchod na svět. Úžasná energie a péče. Dojalo mne to. Když se podíváte, jak se rodí děti v našem západním světě, je to prostě šok. I když je dítě po porodu přiloženo na tělo matky, ve srovnání s hindskými způsoby je to až skoro barbarské. Fyzický kontakt matky s dítětem je zásadní. Dítě totiž po psychické stránce ještě není odděleno od matky, je s ní ještě stále v jednotě. Tuto jednotu potřebuje cítit, jinak se v něm něco zničí. Trvá skoro měsíc, než si dítě uvědomí, že už s matkou nejsou jednou bytostí. Pak se začne vytvářet porozumění, že já a matka jsme spojeni, ale jako dva. Jakási „jednota dvou“. Pro správný průběh uvědomování si oddělení od matky je důležité, aby příchod na svět probíhal jemně. Bez šoků a náhlých oddělení.

To, že dítě má být s matkou, intuitivně chápe asi každý. Existují pro to ale i vědecké důkazy?
Nedávno jsem četl na internetu článek o vědeckém výzkumu v Mnichově. Psychiatři prokázali, že předčasné oddělení dítěte od matky mění genetický kód dítěte. Ovlivňuje především to, jak je tělo schopno strávit základní složky potravy – hlavně bílkoviny. Výzkum opravdu prokázal změny v DNA dítěte. Ukazuje to, že existuje vztah mezi zážitkem a genetickým kódem člověka. O tom se už dlouho mluvilo, ale pokud vím, tohle je první případ, kdy taková souvislost byla prokázána laboratorními testy. Je tedy jasné, jak důležitý je v počátcích života kontakt s matkou.

Bohužel, porody dnes vždycky neprobíhají přirozeným způsobem. Děti se oddělují od matek zcela běžně.
To je pravda. V nedávné minulosti – a částečně i v současnosti – se staly porody rutinou. Miminka byla po narození odnesena od maminek, což je pro miminko vždy traumatický zážitek. Není na to totiž připraveno.

Jaké může mít takový necitlivý postup následky?
Následky jsou zcela jasné. Když tě odnesou od matky, vznikne silný pocit opuštěnosti. To je pro malé miminko strašná bolest. Jeho přežití – fyzické i emocionální – přece na matce zcela závisí. Je to tak strašná bolest, že se s ní miminko nedokáže vypořádat. Musí se od ní tedy odpojit. Musí tuto zkušenost vyčlenit. Když nedojde ke splynutí, začne fungovat pud sebezáchovy dítě. To znamená, že dítě pláče a křičí jak pominuté, protože pak někdo přijde. Později, například ve vztazích, se to projevuje tím, že lidé hodně bojují se svými partnery. Mnohé z konfliktů, jež se objevují v partnerství, má své kořeny v těchto raných událostech.

Bohužel, generace, narozené v naší zemi obzvláště v šedesátých a sedmdesátých letech, neměly šanci zažít porod, který by podporoval jejich vývoj…
Ano. Ale nejen zde, na západě to nebylo o moc jiné. Existovala skupina lidí, která už tehdy říkala, že by se měly děti rodit jinak, ale byla to jen velmi malá část společnosti. Nicméně to, co říkáte je pravda.

V České republice je však silná opozice proti přirozeným porodům? Čím si to vysvětlujete?
Je to překvapující. V jiných zemích se až 90 % porodů odehrává přirozeně. Například Holandsko je v tomhle hodně vepředu. Ale i v německých porodnicích jsou přirozené porody standardem. Lékaři jsou pouze nablízku pro případ nouze.Jedním velkým důvodem je strach. Při porodu se může něco pokazit. V minulosti bylo pro ženu riziko větší než dnes: žena i dítě mohly zemřít. Smrt je přitom jedno z velkých tabu naší společnosti. Proto má tak obrovskou sílu – lidé mají tendenci udělat všechno pro to, aby se smrti vyhnuli. Přitom medicína a především to, jak je organizovaná, je obrovský byznys. Lékaři jsou často jen něco jako prodavači, kteří nemají na výběr.

Nemůže to být i tak, že přitakání přirozeným porodům by bylo přiznáním, že porody v minulosti neprobíhaly správně?
Ano, to určitě hraje také velkou roli. Představme si, že by ministr zdravotnictví řekl: „Zjistili jsme, že to, co jsme při porodech doposud dělali, bylo hloupé a mělo to být úplně jinak.“ Lidé v těchto pozicích tohle říct nemohou. V jejich systému je to nemožné – přišli by o místo. Podstatou politiky je to, že máš moc, vliv a pozici. Nic z toho ale nezískáš tím, že říkáš pravdu. Tak to bohužel je.

Děkuji za rozhovor.
Petr Sedláček

Bhagat J. Zeilhofer je terapeut a lektor osobního rozvoje. Více než 20 let pracuje s metodou rodinných konstelací a hypnózu. Je držitelem certifikátů opravňujících pracovat a vyučovat metodu neurolingvistického programování. Léta se intenzivně zabývá asijskými náboženstvími, především s Tibetským Buddhismem a Zenem. Několik let byl koordinátorem Tao Osho Meditačního Centra v Mnichově, pracuje po celém světě. Nyní žije v Shangri La Osho Meditačním Centru v České republice.

Rozhovor byl poskytnut pro magazín vydávaný Domem osobního rozvoje Maitrea.
Redakčně upraveno a kráceno.
www.maitrea.cz

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené