Děti potřebují hranice

„Mamánek, kterého nikomu nepůjčíme, je ten nejhorší způsob, jak své dítě vybavit do života,“ tvrdí psycholožka PhDr. Tamara Cenková. „Chceme-li mít z dítěte osobnost, mělo by si občas natlouct kolena. To všechno jsou zkušenosti pro růst osobnosti nesmírně důležité,“ upozorňuje.

Nenarušíme dítěti osobnost, když mu stanovíme hranice příliš brzo?

Ne, vždyť hranice máme stanovené my všichni, a to celý život. Od malička bychom měli dětem například říkat: netoč s tím knoflíkem, protože neslyším hudbu. Stanovme dětem hranice, ale použijme k tomu jejich jazyk a tak jim vysvětleme, proč se některé věci nedělají.

A kdy?

Hned od narození. 

To je docela brzy.

Ano, ale vždyť jsou děti, které si přítomnost rodiče již od mala vysloveně vynucují. A přitom lze dobře rozlišit pláč, když dítěti něco je anebo když se jenom vzteká. Pláčem bez slzí si dítě něco vynucuje. Třeba naši pozornost.

Přesto pak přijde období vzdoru.

To je nezbytné. Dítě si začíná uvědomovat svoji osobnost: co si já, tříleté dítě, můžu vůči světu dovolit. A když rodiče dovolí úplně všechno, pak se tak dítě chová nejen vůči rodičům, ale vůči celému okolnímu světu. Když se rodiče chovají hezky k sobě i k dítěti, byť má hranice jasně stanovené, chová se hezky dítě k nim i k dalším lidem.

Takže pouhá nápodoba?

To je základ. Jak můžou tatínek s maminkou, kteří jsou k sobě nelaskaví, vyžadovat laskavost od dítěte? Když tatínek neumí maminku poprosit anebo maminka umí na tatínka jenom houknout, nemohou se pak divit, že jejich dítě houkne stejným způsobem na maminku nebo také nepoprosí. Moji rodiče nám vždycky říkali – my jsme vás nevychovávali, my jsme jen dávali pozor, aby se vám nic nestalo. Hlavně jsme vám ale ukazovali, jakým způsobem máte žít. Pokud chceme, aby nám naše děti dělaly čest a radost, ukažme jim, že to my rodiče umíme.

Nejpozději právě v těch třech letech?

Ano. Tři roky je zlomové období, protože si dítě uvědomuje, co všechno už může. Je víceméně samostatné. Umí jít na nočník, umí se samo najíst, umí se na pískovišti prosadit, umí si říct, co chce. Já jsem zároveň pro, aby děti měly rozbitá kolena, aby sebraly kdejaký kamínek, aby se vyválely v louži. To všechno jsou zkušenosti. 

Které budují osobnost?

Ano. A také jsem pro, aby se děti už v tomto věku učily rozhodovat. Ale nechme je rozhodovat o věcech, které nesouvisejí s ohrožením života. Já mu přece můžu nabídnout: budeš snídat jogurt, sýr anebo si dáš džem? A protože nechci, aby dítě jedlo salám, tak mu ho ani nenabídnu. Dítě má ale od mala pocit, že je velké, protože si rozhodne, co si dá ke snídani.  Když maminka ráno nachystá holčičce vše, co si má obléct, protože chce, aby jí to ladilo, může jí dát vybrat ze čtyř triček a dát tak dítěti možnost volby.

A když má dítě obzvláště „dobrý“ nápad a třeba v létě trvá na lyžařské helmě?

Když si dítě dobře vybere tričko, začne to s ním maminka rozebírat, jak dobře si vybralo a ten nápad s helmou v podstatě zamluví. Nejlepší je odvést pozornost. 

Co když se ale ono zlomové tříleté období protáhne třeba až do pěti, šesti let, dítě se neustále vzteká a byť takto negativně poutá na sebe pozornost. Co tím říká?

Dítě svým vztekáním a trucováním vždy zkouší, kam až může dojít. Zkouší, zda může posunout tu hranici, kterou jsme mu stanovili. Tu hranici však mít musí. Jak se pak uplatní ve školce anebo v první třídě? Děti, které nemají stanovené hranice a určitý způsob chování, který je přijatelný ve společnosti, mají pak obrovské problémy s adaptací na školku, na jiné děti. Občas slýcháme – dokud jsou děti do tří let doma s mámou, ať si to své dětství užijí, že pak si omezení v životě užijí dost, že je školka srovná. A teď jsme u staré diskuse, za co je zodpovědná rodina a za co škola. Škola a školka může dítěti do určité míry ve vývoji pomoct, ale pokud nemáme vybudovány základy, i ten nejlepší dům prostě spadne. A rodina a mateřská láska jsou ten základ.

Rodina? V jaké šíři?

Zde bych ráda apelovala na rodiče. Setkávám se s novodobým efektem, že rodiče nechtějí půjčovat děti prarodičům, nechtějí je takzvaně opustit. Tomu vůbec nerozumím. Neříkám, že je mají dávat hlídat na dlouhou dobu. Ale tím, že děti vidí jiné lidi, jak se k sobě chovají, babička – dědeček, teta – strejda, je pro dítě při jeho adaptaci do kolektivu obrovský přínos. Takoví ti mamánci, to je to nejhorší, co můžeme dítěti do života dát. Velice mu tím ubližujeme. Když už jsme si ho pořídili, měli bychom se snažit, abychom mu dali to nejlepší ze sebe. To ale taky znamená, to nejlepší z prarodičů, od našich sourozenců.

Někteří rodiče ale mají strach z rozmazlování u babiček a dědečků.

Děti vědí, mají-li už nějaká pravidla stanovená, že jiná pravidla chování platí u babičky a u dědečka a jiná doma. A doma se pak „nespletou.“ Když ve třech letech dítě nastupuje do školky, často se setkáme s otázkou – kamarád mě bouchnul – měl jsem mu to vrátit? 

Co na to odpovědět?

Podle zákonů přírody by mu to vrátil a bylo by to. Nejsme však zvířátka, ale lidi. A s agresivitou mezi dětmi je to hodně složité. Když půjde za paní učitelkou, bude za žalobníčka. Většinou se děti snažím naučit – když ti takhle ublíží, je to člověk, se kterým se ty nebudeš bavit. Prostě odejdi. Středem. Pokud ten zlobil za ním půjde a udělá to podruhé, je načase, aby do toho vstoupil dospělý. A vysvětlil, proč se toto nedělá.  Často se pak ale od takového zlobivého „Pepíčka“ dozvím, že když maminka naštve tatínka, ubalí jí facku.  Našeptat dítěti – tak mu to příště vrať – asi není příliš výchovné?

Komentáře k článku
Počet komentářů: 3
Obrázek uživatele Nymphae
Nymphae

Zajímalo by mne, jak to udělat, aby z dítěte nebyl mamánek, když prarodiče o hlídání nikterak nestojí, a to proto, že malá ještě nemluví a nedokáže říci, co jí trápí, co by chtěla apod.

Obrázek uživatele Uživatelka Babyweb.cz
Uživatelka Baby...

Každé dítě je jiné - dcera taky umí dělat "krokodýla". Bála jsem se než se narodila že nepoznám kdy brečí kvůli bolesti, nepohodlí a nebo se vzteká. Ale nebylo to tak, díky tomu jsme spolu zvládli i vojtovu metodu (spousta maminek říká, že na to nemá srdce), já jsem věděla že dcera neberčí bolestí ale že se prostě vzteká. Vztekala se týden, pak pochopila že je to sice nepříjemné, ale pokoji jí nedám (byly jí 3 měsíce). Cvičili jsme asi půl roku, teď je zdravá dvouletá uličnice a já jsem moc ráda že jsem věděla co se děje a vytrvala jsem :-). Někdy to prostě bez pláče nejde :-(.

Obrázek uživatele Uživatelka Babyweb.cz
Uživatelka Baby...

Pěkný článek, ale nezdá se mi tvrzení o slzičkách, naše 8m princezna pláče se slzičkami vždycky i ve chvíli, kdy se jen vzteká a chce se nosit :), tak nevím nechce se mi ji zvedat vždycky, když ke mě s pláčem doleze, což je dost často....

Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené