Když jsem zjistila, že čekáme miminko, byla jsem moc šťastná, protože po 3 letech snažení konečně přišlo. A protože nemáme zatím žádné další, dohodli jsme se s manželem, že si necháme překvapení a nebudeme chtít vědět pohlaví. „Stejně se mi líbí bílá a béžová,“ prohlašovala jsem, a tak mi vůbec nevadilo, že jsem si výbavičku pořizovala v těchto barvičkách. A když přišel „zlomový 7. měsíc“ 28.týdne těhotenství, který už dává miminku „šanci na život“, začali debaty o jméně. S manželem jsme se shodli na Anežce. Jméno pro chlapečka jsme nemohli vymyslet, u rodičů a přátel co názor to jiné jméno, tak jsme to nechali plavat. Měli jsme tolik jiných starostí – zařizování bytu, kočárek, výbavička a moje hospitalizace v nemocnici, že jsme vůbec neřešili jméno, ale hlavně zdraví a ceny postýlek, kočárků, přebalovacích podložek, autosedaček, monitory dechu… Až přišel den „D“, kdy jsem večer cítila bolesti, vana nepomáhala, rozjeli jsme se manželem do porodnice. Po cestě v autě mi můj muž povídá: „A co když to bude kluk“. Vůbec jsme ho už ani nemoslouchala, na porodním sále jsem asi taky nebyla při smyslech a pamatuju si jen, že jsem se probudila po narkóze a sestřička mi přinesla našeho malého se slovy „Máte Míšu“. Vůbec jsem nechápala, proč mi říká, že je to Míša, když je to Anežka.Potom jsem jen podle manželova blaženého výrazu poznala, že se něco děje, strašně lišácky se smál a než jsem mu stihla nadat, proč když jsme se dohodli na Anežce je to najednou Míša, pochopila jsem z rozjíždějící se zavinovačky, že je to chlapeček… A proč Míša? Protože 29.září mají Mišánci svátek a náš maličký vlastně přišel poprvé na svět… Můj muž si ten den asi pamatoval víc než den, kdy se Miška narodil podruhé 🙂
