Interrupce – co o ní možná nevíte

Podle slovníkové definice je za potrat považováno přerušení těhotenství před ukončením 28. týdne těhotenství, tedy vypuzení či vynětí plodu z těla matky ještě v době, kdy plod není schopen mimo tělo matky samostatně existovat.

V současné době však přežívají i plody, které jsou staré třeba i jen 25 týdnů, takže definice má v tomto směru své rezervy dané pokrokem medicíny. Rozlišujeme umělé přerušení těhotenství (interrupci) a samovolný potrat. Slovo přerušení má však velmi zavádějící význam. Naznačuje, že po přerušení jakékoli činnosti v ní lze pokračovat. Potrat ale znamená definitivní ukončení těhotenství. 

Co interrupce je a jak probíhá?

O umělé přerušení těhotenství je potřeba žádat u gynekologického lékaře. Nesmí být provedeno častěji než jednou za půl roku. Pokud je ženě méně než 15 let, má lékař povinnost hlásit pohlavní zneužití, do 16 let je zapotřebí souhlas rodičů, poté již není potřeba souhlas, ale lékař by měl rodiče informovat.

Interrupce je placený výkon, cena se pohybuje mezi necelými dvěma až čtyřmi tisíci korunami v závislosti na typu nemocnice a délce těhotenství. V některých nemocnicích si žena hradí i předoperační vyšetření, které provádí internista či obvodní lékař.

Interrupce se rozděluje na časnou – miniinterrupci– která se provádí do šestého týdne těhotenství u ženy, která ještě nerodila, a do osmého týdne u ženy, která již rodila vaginální cestou. Jedná se o odsátí děložní sliznice. 

Od šestého do dvanáctého týdne těhotenství se provádí klasická interrupce – tzv. kyretáž. Gynekolog při tomto výkonu dilatuje (rozšíří) děložní čípek a seškrabuje vnitřní vrstvu dělohy (endometrium) pomocí štíhlé kovové lžíce zvané kyreta. Výkon se provádí většinou při jednodenní hospitalizaci a v narkóze. Po zákroku jde většinou žena po několika hodinách domů a lékař jí vystaví několikadenní neschopenku. 

Šestinedělí

Po interrupci, podobně jako po porodu, je potřeba dodržovat zásady hygieny stejné jako při menstruaci, ale po dobu šesti týdnů. Žena obvykle i celou tuto dobu krvácí. Většina gynekologů doporučuje nejméně 14 dní „nepouštět nic a nikoho do pochvy“. Čípek, obvykle těsně uzavřený, je po potratu otevřen bakteriím nacházejícím se v pochvě. Z lékařského hlediska nejvíce starostí působí sex. Dávka ejakulátu nesoucího bakterie rovnou do dělohy není zrovna to nejlepší. K onemocnění však může vést i poševní výplach, použití tamponů, koupel nebo plavání.

Dva týdny po výkonu se žena musí dostavit ke svému gynekologovi na kontrolu. To je také dobrá příležitost probrat a zhodnotit její antikoncepční možnosti. 

Potraty ve druhém trimestru – po 12. týdnu

V České republice se provádí pouze ze zdravotní indikace, nejčastěji po špatných výsledcích amniocentézy. Existují dva způsoby. Při dilataci (rozšíření) děložního hrdla s extrakcí (vyjmutím) plodu musí někdy lékař zhmoždit lebku plodu kvůli zjednodušení výkonu. Je to výkon, který je hrůzné vidět, dělat anebo zažít. Při indukci je pacientka přijata k hospitalizaci a lékař se pokouší pomocí medikace navodit porod a plod vypudit přirozenou cestou.

Legislativa a historie:

K umělému odstranění plodu z těla matky se řada historicky známých společností stavěla negativně a v zemích se silným katolickým vlivem byla tato činnost přísně trestána. Umělé odstranění plodu z těla matky je záležitost velmi problematická z mnoha hledisek – zdravotních, morálních, etických. Historicky je předmětem četných sporů i legislativních a v mnoha státech byla a stále je protiprávní.

Až do první světové války právní řády většiny zemí potrat zakazovaly. První stát, který uzákonil umělé přerušení těhotenství na žádost ženy, byl Sovětský svaz (1923). Od poloviny 50. let minulého století byl zákon o umělém přerušení těhotenství na žádost ženy zaveden ve většině bývalých socialistických zemí s výjimkou NDR (zde vešel v platnost roku 1965) a Albánie. V Anglii a Francii se tak stalo až v 70. letech. U nás, v bývalém Československu, byl potratový zákon uveden do praxe v roce 1958, jeho prováděcí předpisy však podmínky k provedení potratu různými úpravami omezovaly. Od roku 1987 začal platit zákon, kterým byly zrušeny potratové komise a rozhodování o počtu a době narození dětí bylo ponecháno plně na matce. Zároveň byla zavedena nová technika provádění potratů, tzv. miniinterrupce.

V mnoha zemích světa je interrupce ilegální či velmi problematická a žena musí kvůli souhlasu s výkonem absolvovat schvalování komisí. Například řada žen z Polska dnes podstupuje potraty na klinikách v České republice a ženy z Irska jezdí za tímto účelem do Anglie. 

Potratové lodě

Existují také takzvané potratové lodě, které pocházejí ze států, kde je interrupce legální, a vyplouvají k zemím, kde jsou potraty postaveny mimo zákon. Loď zakotví v mezinárodních vodách zhruba dvanáct mil od pobřeží, protože za těchto podmínek se na osoby na palubě vztahuje zákon země, odkud loď pochází. Ženám, které se dopraví na loď, jsou poskytnuty rady a pomoc v podobě antikoncepce, potratových pilulek a interrupcí, a to pod dohledem odborníků gynekologů. Nejznámější lodě provozuje v rámci svého projektu hnutí „The Women on Waves“ (Ženy na vlnách), které je podporováno nizozemskou vládou.

Interrupce je problematická z mnoha hledisek: 

• Zdravotní rizika

Přestože je medicína v současné době na velmi vysoké úrovni, žádný podobný výkon na lidském těle se neobejde bez určitých rizik. Stále se bohužel vyskytují případy, kdy žena po interrupci měla problém přijít do jiného stavu nebo těhotenství udržet. Komplikace mohou nastat i během samotné interrupce, kdy například nedojde ke kompletnímu odstranění tkáně z dělohy, či naopak dojde k přílišnému odstranění, a tím protržení děložní stěny. Infekce po potratu, třebaže jsou vzácné, mohou také způsobit děložní jizvení, které může vést k neplodnosti, pokud se neléčí.

• Psychická rovina a rovina morální

Mnoho žen se po prodělaném potratu potýká s velkými výčitkami svědomí, sužují je pocity ztráty, smutku. Morální hodnoty jsou pro každého z nás jiné a psychické následky se tedy liší zejména podle toho, jaké hodnoty vyznáváme.

• A co otcové? 

Je otec opravdu pouze tím, kdo chtěl mít se ženou pohlavní styk a když sehrál svou roli, už nemá právo k čemukoli se vyjadřovat? Nebo je to ten, který může vyjádřit názor a žena se podle něj může nebo nemusí řídit? Sice se jedná převážně o její tělo a zdraví a v prvních měsících také vzhledem ke kojení převážně o její čas, ale není právo otce vyjádřit se také důležité? Co když má zájem se o dítě postarat a zůstat třeba na rodičovské dovolené? Často se zapomíná, že otec by měl mít také možnost sdělit svůj postoj, a kdo ví, možná to ženu přivede k přehodnocení situace.

Podobně jako v jiných problematických tématech, ani zde nepomohou extrémní řešení. Prvním z nich je zákaz potratů, který vede ženy k mnohdy zoufalým činům. Příkladem je „drátková metoda“. U tohoto postupu se drát zasouval přes čípek do dělohy v naději, že vyvolá děložní kontrakce, krvácení a potrat. Naneštěstí drát většinou protrhl dělohu, nebyl sterilní a někdy ohrozil životně důležité orgány. Pacientky si také prováděly různé výplachy, při nichž se mohly dostat do krevního oběhu nečistoty či infekce. 

Touha a odhodlanost žen, které nechtějí či nesmějí být těhotné a za žádnou cenu také těhotné nebudou, je obrovská. Postavení potratů mimo zákon tyto výkony nezastaví, pouze je odsune do ilegality, což povede k mnoha zdravotním rizikům. Ne každá žena si v problematické situaci vybere potrat. Ale nikdo by neměl učinit takovou osobní a trvalou volbu za ni.

Druhým extrémem je použití interrupce namísto antikoncepce. Mnoho mladých žen se v současné liberální společnosti, a zejména té výrazně ateistické, jakou je například Česká republika, možnými důsledky potratu vůbec nezabývá.

Potrat by ale neměl sloužit jako opakovaná náhrada nedostatečného chránění před početím. Prevence nežádoucího otěhotnění je v současné době při využití možností hormonální antikoncepce a jiných antikoncepčních prostředků výrazně jednodušší. 

Motivace k potratu 

Motivací, tedy důvodů proč jít na potrat, může být mnoho. Může to být zoufalá finanční situace ženy, která není schopna se postarat o dítě. Žena se může cítit příliš mladá na to, aby dítěti poskytla veškerou péči. Žena také mohla být znásilněna či k sexu donucena, a dítě nechce. Důvodů může být více a zoufalství některých žen je opravdu značné. Nicméně je nesmírně důležité, aby se žena rozhodovala se vší odpovědností. Je třeba, aby zvážila všechny možnosti a uvědomila si případné ztráty, které už nebude možno vzít zpět.

Prevence potratu 

Nejúčinnější prevencí potratů je informovanost o možnostech antikoncepce. V současnosti o potrat nejčastěji žádají ženy s několika dětmi, které otěhotněly například během kojení, kdy spoléhaly na přirozenou antikoncepční schopnost těla v tomto období. Přesto, že se společnost liberalizuje a sekularizuje, v posledních letech počet interrupcí naštěstí klesá, pravděpodobně i díky větší informovanosti o možnostech antikoncepce. V roce 1990 bylo uměle přerušeno 84,8 těhotenství na 100 narozených dětí, ale v roce 1999 už bylo na 100 narozených dětí provedeno „pouze“ 43,9 interrupcí. Podle Českého statistického úřadu v roce 1999 lékaři provedli celkem přes 18 tisíc interrupcí, což je nejméně od jejich uzákonění v roce 1958. Česká republika vykazuje vůbec nejnižší potratovost ze všech postkomunistických zemí, ve kterých jsou interrupce dovoleny.

Možnosti, jak naložit s nežádoucím otěhotněním 

Nežádoucí otěhotnění je velice zatěžující a často traumatizující zkušenost, a to obvykle nejen pro těhotnou ženu, ale též pro jejího partnera či rodiče. Nicméně volba potratu může být stejně, často daleko více traumatizující. Ve chvíli, kdy k takové situaci dojde, je zapotřebí, aby ji žena mohla zhodnotit ze všech stran, aby se jí dostalo všech informací a podpory a aby její rozhodnutí nebylo pouze zkratovitým jednáním.

  • Jednou z prvních a nejdůležitějších možností by měla být možnost probrat situaci v rodině. Došlo k události, kdy byl počat nový život. Je možné, že na první pohled neřešitelná situace, probere-li se s celou rodinou, bude vyřešena k uspokojení všech. V našich kulturních podmínkách není příliš zvykem, aby se o potomstvo starali prarodiče, nicméně inspirativní může být příklad stále ještě z Evropy. Na Islandu je velmi obvyklé, že dívky otěhotní velmi brzy, o děti se starají jejich rodiče a ony pak jedou studovat do zahraničí. Můžeme si říci, že tato situace z našeho pohledu není ideální, nicméně v porovnání s potratem je to volba života. 
  • Adopce. Je dobré si uvědomit, že mnoho žen řeší přesně opačný problém. Nemohou otěhotnět a tato situace je trápí podobně jako ženu, která těhotenství nechce. Pro některé ženy tedy může být řešením dát své dítě k adopci či jej donosit pro jinou rodinu. Existují také organizace, které pomáhají ženám, jež se ocitly v tíživé sociální situaci a zvažují interrupci, nabízejí sociální výpomoc včetně azylového bydlení či možnost vyřízení adopce. Jmenujme například sdružení Ochrana nenarozeného života. 
  • Baby-boxy. Již existují i v České republice a slouží ženám, které z jakéhokoli důvodu nemohou nebo nechtějí situaci řešit formálně, a dítě tak má možnost přežít a nalézt novou rodinu. 

Jeden příklad za všechny 

Na jednom z feministických serverů hájících práva žen na svobodnou volbu jsem našla tento příběh Gianny Beretty Mollové z roku 1962.

Matka tří dětí se rozhodla raději pro vlastní smrt a zrození čtvrtého dítěte, než aby podstoupila interrupci, přežila a mohla nadále vychovávat své tři malé děti. Interrupce by jí umožnila podstoupit operaci rakoviny dělohy a patrně by jí zachránila život. Dne 16. května 2004 byla Gianna Beretta Mollová papežem kanonizována. Autorka se vyjadřuje velmi negativně na adresu církve a jejích představitelů. 

Ponechám stranou morální stanoviska daná vírou a křesťanskými hodnotami, ze kterých patrně vychází papež při své reakci. Jen bychom měli problém vidět co nejvíce objektivně. Myslím, že je jasné, že není možné stavět se do role „všeználka“ a ženám potrat legislativním způsobem zakázat. Každá žena musí mít právo se v této tak strašně těžké a osobní záležitosti rozhodnout sama. Zkusím jen jednoznačnost tohoto „feministického“ pohledu trochu relativizovat. 

Představme si, že by lékaři v okamžiku, kdy by bylo dítě již měsíc narozeno, ženě zjistili tu samou nemoc. Sdělili by jí, že jediný způsob, jak se zachránit, by bylo přistoupit k transplantaci nějakého životně důležitého orgánu jejího dítěte. Dítě by bez tohoto orgánu ale nepřežilo. Nebyl by postoj v této situaci u většiny z nás jednoznačnější? Nestáli bychom na straně dítěte? Těžko by jakákoli matka volila smrt vlastního dítěte na záchranu vlastního života. Není nenarozené dítě také dítě? 

S použitím (Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 816)


Komentáře k článku
Počet komentářů: 1
Obrázek uživatele Uživatelka Babyweb.cz
Uživatelka Baby...

Miniinterrupce rozhodně NENÍ odsátí děložní sliznice. Pokud by byl odsát jen kousek děložní sliznice, pak by těhoteství pokračovalo dál až k narození zdravé dcerky či klučíka.
Při miniinterrupci je odsáván a trhán především žijící zárodek budoucího člověka. Každý embryolog potvrdí, že od 4 týdne tomuto tvorečku již funguje jeho vlastní srdce a od 6 týdne mozek. Většina gynekologů však bude ještě v 8 týdnu tvrdit cosi o „shluku buněk“ (nebo dokonce „děložní sliznici“ jako paní magistra)…

Rovněž interrupce v dalších týdnech je v článku popsána víc než zkresleně. Samozřejmě, že jejím cílem není seškrabování endometria, ale roztrhání živého, maličkého miminka.

Naprosto souhlasím s paní magistrou, že je to výkon, který je hrůzné vidět, dělat anebo zažít. Tím spíš je smutné si uvědomit, že drtivá většina těchto „výkonů“ je v ČR páchána zbytečně, na zdravých dětech a na ženách v ideálním reprodukčním věku. Viz údaje ČSÚ.

A celý střed článku je pak v podstatě obhajobou současného ultraliberálního zákona a teprve jeho konec přináší pohled na počaté dítě jako na živého člověka…

Nevím přesně která žena „nesmí“ být těhotná, ale současně může nezodpovědně provádět aktivity, které k těhotenství bezesporu vedou. Že tím byly myšleny zdravotní důvody – tedy ohrožení života v případě těhotenství? Snad…

Postavení krádeží a vražd mimo zákon tyto činy také nezastavilo. Zrušíme proto tyto zákony? Konkrétní paragraf není totiž zárukou, že se to či ono již nikdy nestane, ale je gestem, ukazatelem – toto je dobré a toto už není. Nemáme takový zákon.

Obrat z úvodu článku, že by gynekolog „měl“ informovat také vypovídá o jisté lahůdce českého práva, kdy vaší nezletilé dceři mezi 16 a 18 lety věku může gynekolog provést potrat nejen bez vašeho souhlasu, ale i bez vašeho vědomí…

„je zapotřebí, aby ji žena mohla zhodnotit ze všech stran, aby se jí dostalo všech informací a podpory a aby její rozhodnutí nebylo pouze zkratovitým jednáním“ - Ano i v tomto s autorkou článku souhlasím. To je totiž přesně to, co se u nás hanebně často děje a mám osobní zkušenost, že je mnoho vlivných lidí, kteří si přejí, aby české ženy neměly ani informace, ani podporu, ale zato měly cestičku k potratovému sálu bez nejmenších překážek a nebyly “zbytečně“ zdržovány v nějakých poradnách…

Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené