Jaké to je mít dva domovy

SEBEREFLEXE Partner a otec mého dítěte je Novozélanďan s trvalým domovem na Novém Zélandu. Já jsem Češka a se svou dcerkou žiju v Čechách. Jaké je soužití v „partnerském vztahu na dálku“?

Toto označení mi upřímně řečeno nepřirostlo k srdci. Myslím si, že mezi sebou máme vztah jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že spolu netrávíme 365 dnů v roce. Odměnou nám za to jsou dva domovy – jeden v Čechách, druhý v překrásné ostrovní zemi za oceánem, o které jsem celý život snila. To ovšem samozřejmě má své výhody i nevýhody. 

Coby „kompletní“ rodina spolu celkem strávíme šest měsíců čistého času ročně. Partner rok co rok přilétá na počátku května a odlétá v polovině září. My na Zéland odlétáme v polovině prosince a vracíme se koncem února. Na dobu od poloviny září do počátku května se ke mně do domu vždy nastěhuje můj otec a pomáhá mi s běžným chodem domácnosti, jako je například vaření či vyzvedávání dcerky ze školky. 

Vedeme tedy dvě domácnosti – já tu českou, partner tu novozélandskou. Na mě je napsaný český dům, jeho je dům novozélandský. Já financuji vše, co se týká mé české domácnosti – pojištění, splátky půjček, elektřinu, partner má na bedrech účty novozélandské, hradí naše cesty na Zéland a finančně nás zabezpečuje na dobu, kterou trávíme samy v Čechách. V Čechách nepracuje, ale jeho příjmy mu umožňují na tři měsíce vypnout a věnovat se jen své české rodině. Vést tímto způsobem dvě domácnosti je tedy finančně dosti náročné, ale zatím to zvládáme. Co se zdravotního a sociálního pojištění týče, to si já platím v Čechách, na Zélandu jsem obyčejná turistka se vším všudy. Partner to má jednodušší, ten ve své zemi platí jen daně, jehož součástí jsou odvody na zdravotní a sociální účty. 

Jedni mi závidí, druzí mě obdivují, třetí odsuzují 

Zajímavé je, jak nás vnímá okolí. To by se dalo rozdělit na tři tábory. Jedna skupina mi (prý) závidí (zřejmě ty ženy, kterým každodenní přítomnost muže ne zcela vyhovuje). Druhá mě obdivuje – jak to všechno tak úžasně zvládám. Této skupině vzkazuji, že není co obdivovat, bez pomoci otce bych to nezvládla.

Co bude následovat, až tu táta nebude? Výběr mezi Českem a Novým Zélandem. Budu schopna se na „stará kolena“ stěhovat? Těžko. Na Zélandu jsem žila dva roky po narození dcery. Což o to, země to je krásná, lidé milí, jídlo a víno přímo božské. Volání domova ovšem bylo silnější. Já ke svému životu holt potřebuju český chleba a české pivo. A obávám se, že přibývající léta mi nijak nepomohou. 

A třetí skupina mi vyčítá, že naše rodina je nekompletní a že dítě by s otcem mělo být celý rok. Intenzivně se věnujeme jen sami sobě celých šest měsíců. Dala jsem si tu práci a spočítala si, jak jsou na tom sousedi. Ona je ženou v domácnosti, po většinu času unavená a uštvaná. On ráno vyjíždí v sedm hodin, kdy jejich dvě dítka vstávají do školy a školky a domů ho vídám přijíždět většinou po osmé, kdy se dítka ubírají k spánku. S dítky se vídá o víkendech, což je dva dny v týdnu neboli 104 dní ročně. A ty stejně většinou, protože je unavený, prospí. Tak kdo je na tom líp? 

V tomto směru si zkrátka myslím, že spolu trávíme mnohem víc času, než mnohá česká rodina, která se u oběda schází jen o víkendech. A naše šestiletá Anička k mému překvapení situaci vnímá takovou, jaká je, ví, že je táta daleko. Samozřejmě se jí občas zasteskne. To si pak s tatínkem hodně telefonuje, skypuje, maluje a posílá mu obrázky. Zatím ale nemyslím, že by se ta tříměsíční odloučení na ní nějakým negativním způsobem podepsala. Je to spokojená a šťastná holčička, která má otevřené brány do dvou světů. A anglicky dnes hovoří lépe než česky. Není to perfektní, ale není to ani špatné. 

A co vztah? 

Jak jsme na tom jako muž a žena? Vztah alespoň z mé strany nijak netrpí, naopak bych řekla, že jej „oživuje“ ono kouzelné těšení se. Na člověka, kterého milujete, na krásnou zemi. Uznávám sice námitky odborníků, že vyznání vyťukaná na klávesnici telefonu a polibek prostřednictvím počítačového monitoru nemusí znít moc romanticky, ale mně osobně to skutečně vyhovuje. To, co totiž vždycky stoprocentně zabilo mé vztahy, byla rutina a stereotyp, který u nás opravdu nehrozí. Myslím, že vztah, který spolu máme je kvalitnější než mnohých lidí z mého okolí, kteří se od sebe ani na týden neodtrhnou. Jsme si vzácnější, těšíme se na sebe a nehádáme se kvůli věcem, které dokážou mnohá manželství i rozvrátit.

„A co sex?“ Dnešní sexuální hračky jsou velmi sofistikované, víc k danému tématu snad nemusím dodávat. Ale volný vztah neuznávám a žádný takový ani nemám. Zatím jsem tedy spokojená… 


Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené