Jaké zážitky mají z cestování hromadnou dopravou naše celebrity?

Pro naše VIP rodiče je cesta tramvají nebo metrem spíše atrakcí. I přesto přišli naši akci podpořit. Co je k tomu vedlo a kdy naposledy jeli MHD?

Gábina Partyšová:
To si ještě pamatuji (směje se). Bylo to v zimě. Náš Kristiánek chtěl jet metrem, tak jsem popojeli tři stanice. Já jezdím jen autem, takže ani s kočárkem jsem nenastupovala jinam, než do auta. Jsem v tomto směru zhýčkaná, nicméně si myslím, že doba je rychlá a nekompromisní, .. Možná ty cestovatelské problémy nejsou ani tak o lidech, jak na to dnes upozorňujeme, ani tím, že by lidé byli více zlí, ale tou rychlostí. Každý jede svou dráhu a některé věci nemá čas ani postřehnout. Zažila jsem v rámci reportáže jeden den na invalidním vozíku, a to je větší problém. Kočárek s dítětem je přeci jen něco přirozeného, co všichni respektují. Ale invalidé, to je mazec. Stačí, když kolem lidí jenom na vozíku jedete, nic po nich nechcete, a oni klopí zrak. Na maminku se občas aspoň usmějí.

Zuzana Belohorcová:
Samozřejmě, že cestu metrem i autobusem jsem v Praze, kde nyní žiji, absolvovala, ale to už je dávno. Co jsem maminka, jezdím jen autem. V MHD jsem ale viděla, že to mají maminky hodně těžké. Někdy je málo místa, jindy jim řidič oznámí, že nevezme víc kočárků. V tomto období se to dá, ale v zimě je to dost náročné. Nepřispějí k tomu ani bezohlední lidé, kteří nepomohou. Já jsem byla vždy vychovávána v duchu, že starým, těhotným a maminkám je potřeba pomoct. Je to skutečně náročné, proto jsem tady.

Monika Marešová:
Tak to si nepamatuji. Tramvají jsme jeli naposledy asi před rokem. Nemohu moc mluvit o hromadné dopravě, ale když někam s chlapečky jdu, lidé si vás nevšímají. Nepodrží dveře, nepomohou. A když přeci jen někdo pomůže, jsou to spíš mladší lidé. Myslím, že tato situace se promítá nejen do hromadné dopravy, ale i do ohleduplnosti v nákupních centrech, kde někteří parkují na místech pro maminky s dětmi. Ono je opravdu problém vyndat dítě z autosedačky, když dveře nejdou úplně otevřít.

Roman Vojtek:
To fakt nevím. To je strašně dlouho. Já MHD prostě jezdit nemůžu, protože bydlím za Prahou, pracuji na různých místech, takže se musím pohybovat operativně. Když ale jdu Prahou, tak samozřejmě vidím, že dostat se s kočárkem do tramvaje, je peklo. Vydržet v ní je možná ještě větší peklo a vystoupit bez úhony, to už je možná úplný nesmysl. Taky mě mrzí, že nepustí sednout ani těhotné ženy. To je fakt pitomý. I když to všechno jsou důvody, proč jsem tady, tak musím přiznat, že moc neznám cestu, jak z toho ven.

Bořek Slezáček:
Městkou hromadnou dopravou jsem jel naposledy včera. Metrem a tramvají. I s Koljou. Bez kočárku, ten používáme jen na delší cesty, on přes den ještě spinká. Když mám kočárek a nákup, nikdo mi nepomůže. Lidé vidí dvoumetrového chlapa, tak nemají potřebu pomáhat. Faktem ale je, že když jsem rozsypal nákup, nikdo mi ho nepomohl posbírat. Moje žena MHD nejezdí, protože je nesmírně subtilní a dělá jí problém unést i prázdný kočárek. Spíš mě zaráží, že lidi nepouštějí už ani sednout. Když jsem byl dítě, tak nám ve škole neustále vtloukali, že musíme pouštět starší lidi a těhotný ženský. Nemyslím tím důchodce, kteří vytahují průkaz a chtějí si sednout na jediné místo, který je obsazený. Když mladý člověk nepustil v sedmdesátých letech sednout těhotnou nebo důchodce, riskoval veliký sociální konflikt. U nás v Ostravě by dokonce dostal po tlamě. Dřív měli k sobě obecně lidé jiný vztah, než teď. Proč? Nevím. Asi jsme čekali něco jiného, než co se stalo. Možná jsou lidé víc uhnaní, upracovaní, víc si závidějí, jsou flustrovaní z toho, co nás vede a kam nás to vede. Možná proto.

Agáta Hanychová:
Já jezdím metrem pořád a ráda, je to teď jediné místo, kde je chládek. Jsem asi jedna z mála maminek, která by dokázala ty lidi zvednout. Je pravda, když mi bylo kolem patnácti a viděla ty ženský s břichy, potácející se nad lidmi, asi jsem se tomu i zasmála. Dnes mi to přijde strašné, a kdybych viděla někoho, kdo má nad sebou maminku s bříškem, tak ho vyhodím. Jak tomu pomoci? Mohlo by být víc míst, vyznačených pro maminky. Jako jsou na parkovištích místa pro vozíčkáře, kterých mi přijde možná zbytečně moc, tak by mělo být i víc míst pro maminky. 

Olga Menzlová:
Tramvají jezdím každý den. Bydlím kousek od zastávky, a když vidíte zácpy ve městě, je to holý nesmysl, jezdit autem. Jezdím s ním, jen když musím. S Any jezdíme tramvají obě rády. Pro ni je to zábava. A pro mě docela taky. Je pravda, že s kočárkem to bylo horší, někdy mi lidé nechtěli pomoc, ale nemám jim to za zlé. Mému kamarádovi se nedávno stala hloupá věc: Pomáhal mamince kočárkem a něco se mu tam utrhlo. Maminka byla velice nepříjemná a ještě mu vynadala, že mohl dítěti ublížit. Od té doby už kamarád s kočárky nepomáhá. Bylo by proto optimální, aby tramvaje a autobusy byly uzpůsobené k tomu, aby tam maminky a vozíčkáři mohli nastupovat sami a nemuseli se nikoho doprošovat. To funguje třeba ve Švýcarsku naprosto skvěle. My to ale doženeme, jsem optimista. I proto jsem přišla. Je potřeba to dát naším politikům a radním najevo, mělo by se o tom vědět. Vždyť muži, co většinou na těch místech sedí, tuto zkušenost nemají. Tu mají především ženy.

Spolupořadatelem akce byla agentura BIG FISH & CO. Generálním partnerem byla firma GLOBUS se svým Mimi klubem, dalšími partnery byly Puntanela a Hudy Sport. Mediálními partnery bylo Rádio City a časopis Betynka. Vážíme si záštity, kterou nad akcí převzal pražský primátor MUDr. Bohuslav Svoboda, a podpory ze strany Dopravního podniku, který mj. nasadil na trase do Žlutých lázní více nízkopodlažních tramvají. Velké poděkování za podporu patří i Žlutým lázním a všem jejich zaměstnancům, stejně jako Městské policii hlavního města Prahy a jejím strážníkům a zaměstnancům útulku v Tróji.

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené