Máma, dcera a babička,

aneb třígenerační výpověď o mateřství.
Samy to určitě dobře znáte. Sejdou se tři generace žen – dcera, matka, babička – a probírají život. A v mnoha věcech jsou tak stejné…
Dojte-li na téma mateřství, mají společné zážitky, zkušenosti a vlastně i jistou dávku genů. V čem se liší?

Na to odpovídá naše unikátní zpověď tří žen, které se neostýchaly sáhnout trochu hlouběji do vlastní duše:

Renata, babička, 64 let
2 děti – Jaroslava, 45 let Jaroslav, 39 let

Jaroslava, matka, 45 let
2 děti – Michaela, 21 let Martin, 19 let

Michaela, dcera, 21 let
Plánující rodinu

Kdy jste poprvé začala přemýšlet o tom, že chcete být matkou?

Renata: Když jsem oslavila své osmnácté narozeniny. Říkala jsem si, že chci mít dítě a rodinu ihned, jak zplnoletím. V té době byly mladé matky obvyklé. Také jsem přesně věděla, kolik dětí chci. Dvě – kluka a holku. A to teď mám.

Jaroslava: Poprvé asi kolem dvaceti, ale vážněji jsem o mateřství začala přemýšlet po seznámení s budoucím manželem – tedy o dva roky později.

Michaela: Poprvé, když jsem pracovala jako au pair, v osmnácti letech. Po pocitu chování novorozeněte se mi ještě dlouho po příjezdu domů stýskalo.

Byla pro vás nutností nejdříve svatba?

Renata: Byla. Nechtěla jsem mít dítě za svobodna. Za prvé byla svatba zvykem a za druhé jsem nechtěla být svobodnou matkou.

Jaroslava: Pro mne osobně ani tak ne, ale pro společnost, okolí a rodiče ano. „Normální“ v roce 1986 (rok mé svatby) byl postup 1. svatba, 2. miminko. Nutností to tedy nebylo, ale v té době jsem prostě o jiné možnosti neuvažovala.

Michaela: Není nutností, ale je podle mne hezkou tradicí. Dnes je spíš moderní se nevdávat. Proč si ale neříct před lidmi, které mám ráda, že s tím člověkem po své levé ruce chci být, vychovávat děti a zestárnout?

Jak se připravujete / jste se připravovala na těhotenství?

Renata: Nijak. Tenkrát se na těhotenství nepřipravovalo. Tenkrát se pouze na začátku těhotenství šlo k lékaři a ten vám pověděl základy – co smíte a nesmíte dělat. Nic víc.

Jaroslava: Dá se říci dnem i nocí. Na první (ale i na druhé) miminko jsem se moc těšila. Snažila jsem se zakoupit veškerou dostupnou literaturu i dobrou výživu (ovoce a zeleniny mnoho nebylo), chodila jsem na vycházky. Studovala jsem v té době speciální pedagogiku v Praze na UK, kde se mi také dostalo hodně podrobných informací. Z každé cesty (nejsem pražská) jsem si dovezla nějaké oblečení či hračku pro očekávané miminko

Michaela: Snažím se cvičit a zdravě jíst. Díky svým znalostem o těhotenství vím, co bych měla jíst a v jakém množství. Což je výhodou. Cvičím, abych posílila kardiovaskulární systém, a jím hodně potravy s obsahem kyseliny listové. Těhotenství je pro ženské tělo sice fyziologická věc, ale proč mu trochu nepomoci.

Cvičila jste / byste během těhotenství a po porodu?

Renata: Cvičila jsem, ale ne tak, jak se cvičí dnes. Žádná fitness centra téměř nebyla. Cvičila jsem si jen tak pro sebe. Vždycky jsem doma udělala několik sérií dřepů, kliků a tak dále.

Jaroslava: Během těhotenství, které bylo rizikové, jsem necvičila, ba spíše naopak. Po porodu mi sestřička ukázala cviky na zpevnění břišních svalů a začala jsem cvičit pravidelně.

Michaela: Ano! Doufám, že toho budu schopna. Jedna z věcí, které mě, myslím, budou držet nad vodou, bude cvičení pro těhotné a gravidjóga. Možná ještě plavání. Po porodu je cvičení nutností, takže to samozřejmě budu dělat také…

Jak byste / jste se připravovala na porod?

Renata: Porodu jsem se strašně bála. Jediné, co jsem mohla v té době dělat, bylo zakoupení knížky. Byl to vstup do neznáma, z toho jsem měla strach. U doktora se neradilo, jen mi proklepali břicho. Nevěděli jsme ani, jestli to bude holčička, nebo chlapeček.

Jaroslava: Připravovala jsem se na kurzech pro maminky, četla jsem literaturu a informovaly mě kamarádky, které již rodily.

Michaela: Určitě předporodními kurzy. Myslím, že jsou velmi užitečné. Také bych pravidelně cvičila pánevní dno, masírovala hráz a cvičila správné dýchání. A samozřejmě získávala potřebné informace.

Jaká byla péče při porodu a po něm v porodnici? Jak si ji představujete?

Renata: Nejhorší to bylo s prvním dítětem. Porod mi vyvolali, ale v momentě, kdy jsem začínala rodit, tam nikdo nebyl. Neustále na mě z chodby někdo volal, ať nejančím, že mám dost času. Porodila jsem tenkrát málem sama. Byl to nejhorší zážitek v mém životě. Měla jsem strach, že se dítěti něco stane.

Jaroslava: Péči po porodu zastínily nevýhody tehdejší doby – žádné návštěvy, miminko ukázat tatínkovi i babičkám bylo možné pouze z okna ve druhém patře, hygiena na WC děs a hrůza a k tomu dvě sprchy na celé patro, kde bylo neustále otevřené okno (listopad – a asi 10°C), jelikož kuřačky by nevydržely. Ale radost z miminka byla tak velká, že se týden pobytu dal přežít.

Michaela: Vím, co mohu v jaké porodnici čekat, mám představu, co se kde děje a provádí. Porod si neidealizuji. Vím, co mohu požadovat a co mohu odmítnout. Otec bude mít možnost u porodu být, pokud možno po něm na pokoji a určitě využiji služby duly. Jsou to úžasné bytosti.

Co /by/ vám nejvíce pomáhalo v šestinedělí?

Renata: Pomáhat jsem si musela sama, protože manžel byl většinu času v práci. Nejhorší bylo prát pleny, museli jsme totiž jezdit pro vodu mimo náš dům. Ale je pravda, že z rodiny mi pomohl, kdo byl zrovna po ruce – s hlídáním, přebalováním i krmením.

Jaroslava: Asi babičky a manžel – hlavně s koupáním a vycházkami.

Michaela: Kuřecí vývary, partner po boku, možnost se občas vyspat, nejlepší kamarádka na telefonu a kvalitní zdroj informací o péči o dítě.

Kde byste / jste brala informace pro péči o dítě?

Renata: Jedině z knížek. Občas mi poradila babička, ale vždy jsem si řekla, že to je už zastaralé. Člověk hodně věcí nevěděl, v něčem byly rady maminek a babiček užitečné. Některé byly módní. Například jestli má dítě ležet na břiše, nebo na zádech. To je zmatené dodnes.

Jaroslava: Z literatury a ze studia.

Michaela: Z internetu, knih a od lékařů, homeopatů, laktačních poradkyň či porodních asistentek. Z těchto zdrojů bych si vybírala a selským rozumem „přefiltrovávala“. Na rady známých moc nereaguji. Vím, jakých chyb se maminky dopouštějí na rady známých. Nechci se stát jednou z nich.

Je kojení v prvním roce nezbytností?

Renata: Určitě. Kojila jsem obě děti, první dítě půl roku, druhé dítě rok. Kojení mi šlo od přírody, mléka jsem měla přebytek.

Jaroslava: Nemohu posoudit – obě děti jsem kojila krátce. Nemám pocit, že by měly oslabenou imunitu nebo byly špatně živené. Takže nedokážu říci. Zcela určitě je mateřské mléko zdravější než umělá strava, ale pokud matka mléko nemá, či to zdravotní důvody nedovolí…

Michaela: Samozřejmě. Žena by měla udělat maximum proto, aby kojila. Mateřské mléko nelze plnohodnotně nahradit. A pokud kojení nejde, neměla by to maminka ihned vzdávat. Laktační poradkyně ve většině případů poradí a pomohou.

Do kdy jste / byste s dítětem byla doma? Co si myslíte o jeslích, pracích na poloviční úvazky…

Renata: S prvním dítětem jsem zůstala doma půl roku a poté je hlídala babička. S druhým jsem byla doma rok. Potom jsme ho dali do jeslí, ale tam byl hoch neustále nemocný. Nakonec jsme ho dali hlídat sousedům, kteří měli sami tři děti. A tam byl spokojený.

Jaroslava: Obě děti začaly navštěvovat předškolní zařízení – jesle – kolem druhého roku. Jesle byly prima pomocníkem pro maminky, které nemohly být doma. Nikdy jsem je neodsuzovala, spíše naopak. Vadily mi pouze jesle pro malá miminka a jesle týdenní. Ty už snad ani dnes nejsou.

Michaela: S dítětem bych byla doma určitě první rok, možná do dvou let. Myslím však, že bych si velmi ráda udržela alespoň nějaký kontakt s prací, ať už externě, či prací z domova. Děti miluji, ale stále je ve mně žena, která potřebuje dělat něco jiného, kvalitního a uznáníhodného, než doma mateřit.

Nechala byste své dítě hlídat au pair nebo třeba chůvou?

Renata: Nechala, musela bych ale vědět, co je to za člověka. Paní, která hlídala syna nám, mi byla dobře známá.

Jaroslava: To by záleželo na situaci, jak moc bych potřebovala jejich služby. Pokud bych to zvládala sama, tak nenechala. Pokud by nastala situace, že bych se bez jejich služeb neobešla, volila bych babičky nebo člověka ze svého okolí. Nevím, jestli bych byla schopna svěřit dítě cizí osobě. To by opravdu musela být vážná situace.

Michaela: Na oboje mám kladný názor, jelikož jsem tak po nějakou dobu sama pracovala. Výpomoc chůvy na několik hodin týdně bych si najala asi určitě, abych se mohla věnovat práci a studiu. Au pair pouze pro starší dítě, rozhodně ne do tří čtyř let.

Jaký je váš názor na hospodyňky? Jsou nutností, či by matka měla péči o dítě zvládnout sama?

Renata: Měla by zvládnout postarat se sama. Tenkrát se o všechno staraly ženy samy.

Jaroslava: Hospodyni nemám (ani by se k nám nevešla) a moje zaměstnání mi dává dostatek času. S hospodyní je to stejné jako s chůvou. Asi ne každého bych si pustila do soukromí. Pokud někdo hospodyni má – nejsem proti a chápu to. U některých povolání to ani jinak nejde.

Michaela: Názor, že každá pořádná žena by měla zvládnout domácnost sama a bez hospodyně, je pro mne nepochopitelný. Každá normální žena by podle mne měla mít možnost rozhodnout se, jestli je nad její časové a fyzické možnosti prát, žehlit a vařit pro pět dětí a manžela a u toho pracovat. Jsem pro výpomoc v domácnosti. I pouhé žehlení prádla či úklid jednou týdně vám dá tři hodiny času, který můžete trávit s dětmi.

Co si myslíte o fyzickém trestání dětí?

Renata: Jsem proti. Přes zadek bych dítěti dala, ale jsem vysloveně alergická na mlácení přes hlavu. Když už by děti hodně zlobily, tak by se jim mělo dát lehce přes zadek.

Jaroslava: Nejsem pro fyzické tresty ani zastáncem názoru „výchova bez plácnutí“. Je to vše o povaze člověka. Pokud dítě provede něco špatného – neví, že je to špatné. Vysvětlíte a ukážete. Ale pokud několikrát vysvětlíte a několikrát ukážete, přijde mi plácnutí na místě. Podotýkám „plácnutí“.

Michaela: Jsem proti fyzickým trestům. To ale neznamená, že dítě neplesknu přes ruku či neplácnu po zadečku. A tak je taky novela myšlena, takže ji podporuji. Fyzickým trestem v pravém slova smyslu se nic nevyřeší. Dítě svůj prohřešek potřebuje vysvětlit.

Kde jste brali / budete brát informace pro výchovu dítěte?

Renata: Hodně jsem se řídila svým instinktem. Co jsem doma neměla ráda, toho jsem se vyvarovala.

Jaroslava: Od rodičů, z literatury, z TV, ze studia, z rozhovorů s kamarádkami.

Michaela: Z knih a vlastních pocitů. Věřím v instinktivní mateřství. Myslím, že by matka sama měla poznat, co je kdy špatně a jak se zachovat. Každé dítě je přece individualita.

Co byste / jste dělala, když vás dítě neposlouchalo, odmlouvalo?

Renata: Zvýšila jsem hlas. Potom děti vždycky poslechly. Prostě se řeklo dost a byl konec srandy.

Jaroslava: Kdysi nám jedna profesorka vysvětlovala výchovné metody a shrnula to slovy řeknu – křiknu – plácnu. Tak nějak jsem to dělala i já. Ale děti moc neodmlouvaly.

Michaela: Záleží na situaci. Snažila bych se dobrat k uposlechnutí vysvětlením situace. Samozřejmě chápu, že to někdy nefunguje…

12.3.2009 5:40 | autor: Michaela Mazancová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist