Metoda správné komunikace: Respektovat a být respektován

Před pár lety jsem měla problém s dcerou. Zlobila a neposlouchala, byla divoká a já ji vychovávala pevnou rukou. Tak jsem to znala od mých rodičů, tak se to v naší rodině dělávalo od nepaměti. Jenže dcera se cukala, bylo to s ní spíš horší než lepší. Pak mi manžel koupil k narozeninám tříměsíční kurz R+R. Bez nadsázky mi změnil život, s dcerou mám dnes i díky správné komunikaci mnohem lepší vztah.
foto: Profimedia

Metoda Respektovat a být respektován (zkráceně R+R) je jen systém, jak líp mluvit s lidmi. Včetně dětí. My, rodiče, se snažíme dělat to nejlepší, platit nejlepší kroužky, oblečení, dárky k Vánocům, jezdit na dovolenou k moři, dnes už vím, že volit správná slova, která dítěti neubližují, je největší dar.

Autoritativní výchova je výchova silou

Ale stejně jako se člověk sám nenaučí na piano i dobře mluvit s dítětem, aby vám naslouchalo a rozumělo tomu, nejde bez pomoci. Protože generace rodičů před námi vychovávala děti tvrdě, s vědomím, že oni jsou doma páni. Na první lekci R+R, jak metodě sama ve zkratce říkám, se nás lektorky zeptaly, jestli víme o jediném rozumném důvodu, proč se k dětem chovat hůř než k dospělým. Proč jsme na děti drsní, nadáváme jim, plácneme je, když na dospělého bychom si to nedovolili? Protože cítíme tu moc a víme, že nám to projde.

Před kurzem jsem si četla knihu Respektovat a být respektován, kterou napsali psychologové Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová a Taťjana Kopřivová a ti metodu také po celé republice přednášejí. Ale z knihy jsem toho moc nepochopila. Naopak na kurzu mi to naprosto vyhovovalo a hltala jsem každé slovo.

Hranice jsou nutné aneb Partnerský versus mocenský přístup ve výchově a vztazích

Podstata autoritativní výchovy je nerovnost (fyzická převaha, snižování hodnoty dítěte, rozhodovací práva pouze v našich rukách, podceňování dětských názorů, nezájem o jeho prožívání). Jenže nelze vychovávat autoritativně a pak očekávat, že se děti budou chovat demokraticky.

Když děti nemají jasné, pevné hranice, ztrácejí pocit bezpečí. Když hranice jednou platí a podruhé ne, vyvolává to v nich pocit nejistoty a úzkosti a odpovědí na to může být i agresivní chování. Máme vytvářet hranice nikoli pro děti, ale s dětmi, jde o to, jakým způsobem se ty hranice vytvoří, jde to buď mocensky, nebo s respektem.

Jednoduchá rada: Nedělejte dětem nic, co byste nechtěli, aby děti dělaly vám.

Děti nejsou jiný živočišný druh než dospělí, jsou jen menší, takže mít nad nimi převahu a využívat své síly a moci, dělat si s nimi, co my chceme, to není fér. I když se snažíte být dobrým rodičem, pokud dítě nerespektujete, nenaučíte ani dítě respektovat vás a svět kolem. Výchova je jako zrcadlo, co dítě vidí, to pak opakuje.

RESPEKT = vážit si někoho, mít ohled na potřeby druhého, jeho individualitu, na jeho lidskou důstojnost

Když budete vychovávat přesilou, může dítě reagovat vzdorem, agresivitou stejně jako kdysi naše dcera. Opakem může být naprostá poslušnost, ale ani to není správné. Když si vychováte poslušného vojáka, bude v životě jen hledat další autority, které může na slovo poslouchat. Neudělá si na život vlastní názor. Když o všem rozhodují dospělí, dítě může přijmout jako fakt, že je nekompetentní.

Jen partnerský model vede k zodpovědnosti, která je protikladem poslušnosti. Partnerský vztah sděluje: Tuto věc je potřeba dělat tak a tak z těchto a těchto důvodů a očekávám, že uděláš, co je správné, a ne proto, že to říkám já. Dítě by se pak mělo chovat stejně, když stojíte vedle něj, i když tam je samo.

Čtěte také:

MLUVÍME, mluvíme, ale nějak to nefunguje – neefektivní způsoby komunikace

Všechny podněty, informace a signály lidský mozek všeho věku rozlišuje nejprve podle toho, zda jsou pro nás ohrožující nebo bezpečné, takže když mozek vyhodnotí něco jako nebezpečí, už nevnímá obsah, jen špatnou formu sdělení, protože v ohrožení reagujeme emocionálně ne racionálně. Dítě se často brání spíš proti formě než proti obsahu.

Když dítě způsobem komunikace neohrozíme, ještě je nutné, aby vše, co říkáme, bylo pro dítě srozumitelné. To je velkým rodičovským úkolem věci říkat a chtít po dítěti tak, aby tomu rozumělo.

Když se dítě chová špatně, je to většinou proto, že se špatně cítí.
Dětem vadí stejné chování jako nám, ale neumí se účinně bránit, řeší to křikem, pláčem, vzdorem, odmlouváním.

15 způsobů, jak špatně mluvit na dítě

1. výčitky, obviňování (ty zase, pořád, vždycky...)
2. moralizování (uvědom si...)
3. kritika (děláš to blbě)
4. citové vydírání (co mi to děláš?)
5. zákazy (to nedělej!)
6. negativní proroctví (z tebe bude popelář)
7. nálepkování (je to ňouma)
8. pokyny (udělej)
9. příkazy (okamžitě udělej!)
10. vyhrožování (zkus to a vezme si tě čert)
11. křik
12. dávání za vzor (jó, Kubíček...)
13. řečnické otázky (chceš skončit jako?)
14. urážky (jsi hlupák)
15. ironie (ty jsi génius...)

Já používala skoro všechny, během mnoha měsíců jsem postupně jeden způsob za druhým odbourávala a dnes, když některý použiju, už o tom vím a třeba se za něj i omluvím. Na dceru i syna jsem pyšná, jsou to úžasné, samostatné děti, kterým mnohé věci už nemusím vysvětlovat, rozumí jim samy a v prekérních situacích mezi ostatními dětmi i dospělými už se o sebe celkem zdatně umějí postarat.

I mě někdy upozorní, že jsem něco řekla fakt ošklivě, a že by se to dalo říct mile nebo lepší formou. Kurz Respektovat a být respektován vřele doporučuji učitelům i rodičům, otevřel mi oči a uvedl do jiného komunikačního patra.

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené