Mimi LIVE! Josífek: Na samotce

Řeknu vám, když se mě mamka rozhodla vystrnadit ze svojí postele, byl jsem z toho náležitě rozladěný a svou nelibost jsem dával jaksepatří najevo. Znáte to, učení – mučení. Zkoušel jsem všechny svoje fígle, ale mamka byla neoblomná. Tak jsem to vzdal. Naučil jsem se znova spát ve své postýlce. A ještě něco navrch!

A jak to vidím já, Josífkova maminka?

Zpočátku jsem brala spaní Josífka v mojí posteli jako výhodu hlavně kvůli nočnímu vstávání a kojení. V poslední době se k němu přidala i Stázinka. Manžel to vzdal a přestěhoval se do pokoje pro hosty, protože postel je pro čtyři prostě malá.

A dost!

Po několika po sobě jdoucích nocích, kdy jsem si připadala jak plátek salámu mezi půlkami housky, jsem si řekla: A DOST, tohle musí přestat. Ale jelikož se z našeho miminka stalo zvídavé batole, které se ve tři ráno budí s tím, že musí objevovat svět, je s klidným spaním konec. Právě ve chvíli, kdy jsem se nad ránem marně snažila Josífka přesvědčit, aby spinkal, Stázinka mi funěla do ucha, připlácnutá na mě jako muška na skle, jsem si uvědomila, že takhle to prostě už dál nejde. Po ránu jsem se cítila vyčerpaná a s pocitem, že mám prsa vytahaná až k pupíku.

Jde se na věc

Naučit se usnout bez prsa bylo náročné, ale zvládli jsme to nakonec docela v pohodě. První večer to trvalo půl hodiny, než malý usnul. Pravidelně jsem k němu chodila, pohladila ho a zase odešla. Druhý den už to bylo jen 15 minut a třetí den už skoro neplakal. Náš uspávací rituál je teď takový, že ho nakojím, bdícího položím do postýlky, sedím na posteli a čekám, až usne. Pepíček chvíli cestuje po postýlce, neustále mě po očku sleduje a pak usne.

Večery ještě šly, zato ty noci

Jak se říká, zlozvyk je snadné naučit, ale horší odnaučit. Večery jsme sice odbourali docela snadno, ale noci byly mnohem horší. Malý se pravidelně budil kolem jedné hodiny ranní a dožadoval se přesunu k nám do postele. Když jsem ho pak vrátila zpátky, spustil neuvěřitelný pláč. Naštvaně si v postýlce kleknul a plakal, křičel, vztekal se. Visel na postýlce jako prádlo na šňůře a hlasitě se dožadoval toho, na co byl zvyklý. Poprvé to trvalo skoro dvě hodiny. Nikdy bych nevěřila, že děti můžou mít takovou výdrž! Druhá noc byla už lepší a pláč trval „jen“ hodinu a půl. Třetí noc byla zlomová a Josífek po nakojení dál spinkal ve své postýlce. Tak doufám, že mu to vydrží.

Stojím!

Josífek se za své hrdinství "na samotce" sám odměnil: v postýlce se postavil. Od té doby to stále piluje a má z toho velkou radost. Druhou postýlku, kterou máme dole v obýváku, proto asi vyměním za ohrádku. Stázinka tam ale moc být nechtěla, tak uvidíme, jak se na to bude tvářit náš průzkumník a cestovatel Josífek.

Vaše Iva


 

Jsme „taková normální rodinka“ Stuchlíků: já Iva (27), můj muž Josef (30), dcerka Stázinka (2) a náš malý-velký Josífek (* 21. 1. 2010). V projektu Mimi LIVE! se s vámi dělíme o naše radosti i starosti z prvního roku života našeho syna.

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené