Musí do školky – jak mu to vysvětlit?

Ale teď už se přenesme do rána, kdy jdou děti poprvé do školky…

Rodina A

Ten krásný barevný míč se kutálí dolů po zelené louce, běžím za ním, už už ho chytám… „Martínku, vstávej, koukej, naše kočička už taky snídá.“ Co se děje, já nejsem na louce? Co je to za hlasy? Proč na mě máma volá? Proč mě budí, teď uprostřed snu? Mně se ještě nechce vstávat. Otočím se ke zdi a budu spát. Třeba se ta louka zase objeví…

Neobjeví. Máma si sedla na postel a začala mě hladit. To mám moc rád. Vlastně se mi zas tolik spát nechce. Máma hezky voní. Tuhle vůni znám z koupelny. Posadím se. „Mami, ty už jsi oblečená?“ „Ano, Martínku. Jdeme přece do školky.“

A jo, já na to zapomněl. Dneska jdu do té oranžové budovy, co má na zahradě různé houpačky a prolézačky. Mluvili jsme o tom s mámou a tátou. Chodí tam spousta dětí, viděl jsem je, když jsme šli s mámou okolo. Hrají si tam prý celý den, dokonce tam po obědě i spí a pak si pro ně máma zas přijde. Ptal jsem se na to. Táta se smál, že mě tam nechají přes noc, ale máma se na něj zamračila a řekla, ať neříká takové hlouposti.

Pak mi vysvětlila, že i ty paní, co si tam s dětmi hrají, jsou maminky a mají své děti zase v jiné školce, ale odpoledne jdou všichni domů, ke svým dětem. Táta pak ještě povídal, že kdyby náhodou zapomněl, tak mu ta paní učitelka zavolá na mobil. To je fakt, mobil má dnes už přece každý. Tak jo, vstanu. Trochu se bojím, ale jen malinko. Vlastně se nebojím. Jsem spíše zvědavý, jaké to tam bude. Máma by mě přece nedala nikam, kde by to bylo špatné.

Tohle už vím…

Rodina B

„Jirko, vstávej, kolikrát tě ještě budu budit!“ A jé, máma už zase křičí. Co jsem provedl? Aha, zlobí se ještě za ty ušpiněné kalhoty včera z písku. Ale já za to opravdu nemohl, ten kluk do mě strčil a já spadl. Mámě jsem se to snažil vysvětlit, ale myslím, že mě moc neposlouchala. „Tak vstaneš, nebo ne? Mám ti pomoct? Koukej se oblíkat, copak nevidíš, kolik je hodin?“

My někam jdeme? Aha, tak to se zlobí kvůli těm hodinám. Moc mi nejdou. Poznám jen, když je celá. Ale Honza je taky nezná a už půjde do školy. Jé, my jdeme do školy teda do školky. Máma říkala, že tam musím, že se tam aspoň naučím poslouchat a že uvidím ten mazec, kdybych si po sobě neuklidil. Sliboval jsem, že už budu uklízet, že tam nechci, ale máma se smála a říkala, že to přežili všichni, tak to taky přežiji. Ale co když ne. Já tam nechci. Nikoho tam neznám. Co tam budu dělat. Uklízet? Zkusím mámu ještě přesvědčit. „Mami, já…“ „Ty ještě nejsi oblečený? No počkej! Co zase řveš?…“

Důležitá pozitiva:

•  vysvětlit dítěti, co ho čeká tak, aby to pochopilo
•  umožnit mu ptát se
•  být co nejvíc konkrétní (ukázat mu budovu, děti na zahradě…)
•  zahrát si na školku doma
•  nestrašit dítě
•  nelhat
•  eliminovat ranní stres promyšlenou přípravou (nachystat si oblečení večer, ráno připravit snídani, aby pak mohl být rodič víc s probouzejícím se dítětem a ne „honit“ nedůležité věci)
•  využít možnosti školky nechávat zde dítě na postupně se prodlužující dobu
•  nezapomínat na povzbuzování, pochvalu i za snahu, pozitivní motivaci – jsou mnohem účinnější, než podceňování nebo nevhodné tresty.