Dítě s ADHD neokřikujte. Zkuste ho usměrnit

Po každém víkendu, kdy je čtyřletý Lukáš u babičky, slyší jeho rodiče to samé: „To dítě je divoké. Neměli byste s ním zajít k doktorovi?“ Babička si je jistá, že diagnózu může říct rodičům okamžitě sama. Lukáš je hyperaktivní.

27-shutterstock_2118760661-1100x618.jpg Zdroj: Shutterstock.com

O hyperaktivitě dětí se mluví v posledních letech všude. V médiích, mezi rodiči i mezi učiteli. Hyperaktivita se stala zaklínadlem. Jen co je dítě živější, je považované svým okolím za hyperaktivní. Realita je ale jiná.

Podle celosvětových průzkumů se hyperaktivita neboli hyperkinetická porucha (ADHD) týká jen 5 % dětí ve věku 6 až 10 let, převážně chlapců. Nijak razantně se počet dětí postižených touto neurovývojovou poruchou nezvyšuje. Impulzivnost, poruchy pozornosti a neklid, které jsou pro ADHD příznačné, se často vyskytují i v chování předškolních i mladších školních dětí.

Nemusí nutně jít o patologický jev. Toto chování může být vyvolané úzkostí, odporem k autoritám i potížemi při osvojování si některých dovedností.

Na nervy, ale ne na doktora

Po rušném dni se vrátit domů a v klidu relaxovat. Tak tohle je pro rodiče malých dětí jen sladký sen. Potomci jim to prostě nedovolí, jsou přirozeně zvídaví a neposední. Problémem je, že si sami nedokážou říct dost ve svých fyzických aktivitách a zklidnit se. Pokud jsou celý den v kolektivu, který je stimuluje k nejrůznějším činnostem, při nichž jsou excitovaní, vracejí se večer domů unavení a neklidní.

A tady je čeká místo pokojného přístavu často střet s rodiči vyčerpanými po náročném dni. Neposedné dítě, které každých pět minut po nás něco chce, dokáže vytočit i flegmatika. Když se k tomu ještě přidají poznámky z okolí typu „jak jste si ho vychovali, takového ho máte“, tak se rodiče cítí zahnaní do kouta a neschopní reagovat tak, jak by to situace vyžadovala – v klidu a s rozvahou.

Neokřikovat, spíš usměrnit

„Uklidni se!“ „Zmlkni!“ Podobné příkazy a ještě k tomu zvýšeným hlasem mají na rozdováděné dítě opačný efekt. Zpravidla ještě přidá. Ne kvůli tomu, že by bylo neposlušné.

„Příliš živé dítě se samo nedokáže kontrolovat. Chtít po něm, aby se přestalo vrtět, hrozit mu, to znamená, že považujeme jeho chování za vědomé. Ale ono se nerozdovádělo vědomě a stejně tak se nedokáže samo zklidnit,“ tvrdí dětská psychiatrička Marie Giloots.

Když už je děcko přespříliš neposedné, je lepší říct: „Tak už je toho trochu moc, teď se pustíme spolu do něčeho jiného, co tě uklidní.“ S malým divochem se pomazlíme, dáme mu napít. Za chvíli z něj přemíra energie vyprchá, napětí opadne.

Vyřádit venku, zklidnit doma

Příliš živé děti se potřebují vyřádit, vydat svou energii. Tomu bychom měli přizpůsobit i trávení volného času v rodině. Častý pobyt v přírodě spojený s fyzickou aktivitou je nejlepším řešením. Dítě by si při tom mělo zažít pocit svobody, my ale na ně musíme dohlédnout, protože nezná míru a mohlo by si ublížit.

Po venkovních divočinách ho doma zaujmeme klidnější činností, jako jsou třeba stolní hry, můžeme mu i číst, společně si kreslit nebo vařit. Důležité je, že se do těchto činností pustíme společně. Naše přítomnost ho usměrňuje, nedovolí mu přepadnout do stavu excitace a nesoustředěnosti. Zároveň se tak učí soustředit na to, co dělá. Napřed s naší pomoci, pak už to může zkoušet samo.

Neklidné dítě mívá také potíže se spaním. Buď se natolik vyčerpá, že „padne“, anebo nemůže usnout. Proto je dobré zavést rituály přes spaním, které ho zklidní, třeba povídání pohádky.

Ten musí jít z kola ven

Proč je náš chlapeček tak divoký a neukázněný a ten sousedčin hodný a poslušný? Možná je to tím, že ten náš nemá dostatek sebedůvěry. Ne ve své fyzické schopnosti, ale především v duševní a má i potíže s komunikací. Proto je důležité toho našeho divocha zatáhnout do světa slov, navést na to, aby poslouchal pohádky nebo příběhy a pak si s ním o nich povídat.

Taky ho necháme vyprávět, co za den zažil. Nedostatek sebedůvěry se může projevit při nástupu do školy neschopností se adaptovat na nové prostředí a nový režim. Být ticho, v klidu sedět na židli, respektovat vyučující, to vše je najednou velký problém. Nepřizpůsobivé dítě komplikuje život učitelům a není ani oblíbené mezi spolužáky, protože nerespektuje pravidla.

Je tedy dobré hned při nástupu do školy upozornit učitelku na to, že se dítě hůř soustředí a je neklidné. Pokud totiž získá nálepku „potížista“, jen to umocní projevy jeho nezvladatelného chování.

Čtěte také:

Věk mnohé vyléčí

Zlobení, jak se také říká neposednosti a roztěkanosti u předškolního dítěte, může pramenit i z latentní nejistoty a obav. Třeba z toho, jestli pro něj někdo přijde včas do školky anebo zda ho nebude paní učitelka za něco hubovat. Proto je tak důležité si s dítětem povídat, zjistit, co ho trápí a společně tyto obavy odstranit.

Jinak to bude mít na jeho chování čím dál horší dopad. Obecně lze říct, že s věkem se situace vylepší, a když dítě přijde do školky, za tři roky se postupně naučí fungovat v kolektivu a respektovat jeho pravidla.

Co už sami nezvládneme

Pakliže se dítě ani časem nedokáže přizpůsobit pravidlům školy a kolektivu, může skutečně trpět hyperkinetickou poruchou a potřebuje vyšetření u dětského psychiatra a případně u neurologa. Zkoumá se mimo jiné intenzita a frekvence symptomů. Často se dítě se silnými projevy této poruchy musí zklidnit medikamenty.

Ty samy ale příčinu jeho potíží neodstraní, následují ještě další terapie. Protože jde o běh na dlouhou trať, musí se trpělivostí obrnit hlavně rodiče.

1.3.2024 5:30 | autor: Helena Chvojková  | zdroj: https://www.forbes.com/health/mind/adhd-statistics/, Odborné názory poskytla dětská psychiatrička Marie Giloots..

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

TOPlist