Nikdo nemá právo vám brát naději

Na Radku jsem narazila v internetové diskusi na Babywebu. Dlouhé měsíce jsme si psaly a ona přede mnou a ostatními nastávajícími maminkami postupně odkrývala svůj život. To, co prožila, by vydalo na několik knih, ale důležité je to, co svým příběhem může dát nám, ostatním.

Naději a víru, že všechno špatné jednou skončí. Proto jsme se domluvily a já jsem moc ráda, že tento rozhovor může dnes číst někdo, komu možná zrovna není do smíchu, ale kdo má v sobě určitě sílu bojovat a zvítězit. Tak jako Radka.

Kdy to, Radko, všechno začalo?
Na to, že mám špatné ledviny, se přišlo už na základní škole. Objevila se bílkovina v moči a pak následovalo nespočet vyšetření. Už v té době byly ledviny menší a nefungovaly, jak by měly. Bylo jasné, že mi už moc let nevydrží. V roce 2004, když mi bylo 22 let, jsem musela začít jezdit na dialýzu.
Tam jsem strávila téměř tři roky života. Zdá se to být dlouho, ale když se na tu dobu podívám zpětně, tak byla krásná. Udělala jsem si ji takovou. Člověk nesmí ztratit naději a musí věřit.
Vždyť já dostala v roce 2007 v pražském IKEMu od mamky zdravou, novou ledvinu! MAMI, DÍKY! A život začal opět nanovo. Druhá zásadní změna mého života.

První byla, když ses dozvěděla, že ti selhávají ledviny?
Až když jsem začala jezdit na dialýzu. To byla změna hodně zásadní. Navíc ve dvaadvaceti letech, kdy je člověk po škole a měl by naplno žít. Cestovat, poznávat, užívat si. Cestování miluju, ale člověk na dialýze je více méně upoutaný doma. Bylo to pro mne ale jediné řešení, jak zůstat naživu.

Kdo ti v té době nejvíc pomohl? Kromě maminky samozřejmě.
Tak v první řadě opravdu mamka. Ale nesmím zapomenout na bývalého manžela, ten mi dal domov a zázemí. Pral se s tou nemocí celou dobu spolu se mnou, dal mi hodně síly. Byl i u toho, když mi stále opakovali, že je u mě transplantace nemožná.
Na jeden den nikdy nezapomenu. Chtěla jsem, aby mi to doktor, který o mém osudu takhle rozhodl, řekl do očí. Domluvila jsem si s ním schůzku u něj v brněnské nemocnici. Stále ho vidím, jak mi jen tak, mezi laškováním se sestřičkou, říká: „Na transplantace se i umírá. A to by byl váš případ. Doživotní dialýza, smiřte se s tím…" A ukázal na dveře ven. Na chodbě se tehdy manžel sesypal. Bylo to slovy nepopsatelné. Vzali mi naději.

Jenže ty ses nenechala tak lehce odbýt.
Naštěstí zdravý rozum stále pracoval, říkala jsem si, že řešení určitě existuje. Jen musím jít jinou cestou. Během dalšího měsíce jsem jela do Prahy na konzultaci do IKEMu.
Důkladně si mě tam vyšetřili a po týdnu mi doktor řekl: „Nevidíme důvod, proč netransplantovat."
Nedokážu ti popsat ty vítězné pocity! I dnes si je dokážu vybavit. Vrátili mi naději, vrátili mi chuť bojovat.

Když hledali dárce, byla maminka jediná možná varianta nebo jste ještě hledali jinde?
Zařadili mě na waiting list, ale my už tehdy věděli, že mamka je vhodný dárce. Já ji stále vidím, jak moc byla šťastná, že to všechno nakonec takhle vyšlo.

Kdy jsi věděla, že už máš "vyhráno"?
Já to věděla hned ten den, kdy mi řekli, že je to možné! A to přitom transplantace byla až rok na to, 28. 6. 2007. Ledvina se rozjela krásně, okamžitě, ještě na sále. Pak nějaké komplikace byly, ale dopadlo to dobře. Ten rok to byla 13. transplantace od žijícího dárce. Věděla jsem, že to číslo bude pro mě šťastné.

To špatné ale v tvém životě bohužel neskončilo. Ve 22. týdnu těhotenství jsi přišla o toužebně očekávané miminko.
To byla obrovská rána a bolest. S přítelem nás to tehdy položilo oba. I když on to jako chlap dusil víc v sobě. Ta doba byla hodně zlá. I to, co následovalo. Navázaly se nám na to další problémy.
Už vím, že věta, že vždycky může být hůř, je pravdivá. Proč jsme však o miminko přišli, dodnes nevíme. Pitvou se na nic nepřišlo. Myslím, že transplantace tím důvodem nebyla, jsem teď stoprocentně zdravý člověk.

Co ti tehdy pomáhalo?
Nepřestala jsem věřit ani na vteřinu. Od května roku 2009, kdy jsme o malé přišli, se začalo všechno neuvěřitelně sypat. Dostávali jsme se stále níž a níž snad ve všech směrech našich životů.
Byla to neuvěřitelně bolestná doba. V tu dobu jsem neměla absolutně NIC. Byla jsem na dně. Doslova jsem vyhlížela den, kdy se odrazím nahoru. A podívej se na mě dnes, asi je ti jasné, že ten den přišel. Opět se mi ten boj vyplatil.

Dnes čekáš dvojčátka, v lednu, budeš maminkou dvou chlapečků. Bereš to jako vítězství nad nemocí, nad osudem, nad tím vším zlým, co tě potkalo?
Beru to, jako NIKDY NIKDY NIKDY NEŘÍKEJ, ŽE TO NEJDE!! Vidíš, už si i zpívám! Abych ti to vysvětlila, tohle je písnička, která hrála, když jsme jeli domů z Brna, když mi řekli, že mě čeká doživotní dialýza.
„Je to jako síť co tě omotává na doživotí…“ Tehdy jsem chtěla všechny kluky z Divokýho Billa obejmout za to, že tuhle písničku nahráli, dala mi obrovskou sílu.
Osud bych do toho moc nepletla, jsem zastáncem toho názoru, že si ho určujeme sami. U kartářky mě rozhodně nepotkáš. Je to pro mě nejspíš další důkaz toho, že rozhodnutí o svém životě musíš udělat jen ty sama. Nikdo jiný. TY. Když pak dosáhneš cíle, je to nádherný a vítězný pocit. Navíc tě to jako člověka hodně posílí.

Na co se teď nejvíc těšíš?
No na své chlapy přece! Mám ještě pár cílů, kterých chci dosáhnout, ale ty nejsou zdaleka tak důležité jako ty dvě lásky, kterým bude nejspíš patřit celý náš svět. S nimi se těším na každý den, co přijde. Vím, že lidé prožívají daleko dramatičtější životní příběhy, taky si moc dobře uvědomuji, že mi zatím vše v životě nakonec vyšlo a být to tak rozhodně nemuselo. Třeba je to zrovna tím, že jsem se nevzdala, a když nevyšla jedna cesta, zkusila jsem druhou, třetí…

Nevzdávejte nic, dokud nevyčerpáte všechny možnosti. A i když je vyčerpáte, věřte dál. Nikdo nemá právo vám brát naději.

Komentáře k článku
Počet komentářů: 2
Obrázek uživatele Evík
Evík

Jémine Raduško když sem před časem četla tento článek tak sem netušila že Tě jednou poznám i když ne osobně ale na chatu.A v době kdy vašim chlapečkum už jsou dva měsíce.Tenkrát když sem to četla tak sem brečela jak želva.Seš hrozně silná osobnost co se jen tak nedá i když jí život podrazí nohy.Držím palce.Evík

Obrázek uživatele Uživatelka Babyweb.cz
Uživatelka Baby...

Nádherný i když smutný příběh, obdivuhodná žena, která si zaslouží v životě jen to nejlepší! Raduš, jsem ráda, že jsem tě mohla poznat, byť jen na chatu! Přeji ti jen to nej!!!
Markéta

Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené