Rozhovor se spisovatelkou Petrou Martiškovou: Většinu knih jsem napsala na mateřské dovolené

ROZHOVOR Skloubit péči o miminko nebo všetečné batole, které maminka nemůže ani na minutu pustit z očí s psaním knih? Jde to! Vyzpovídali jsme spisovatelku Petru Martiškovou, která svou první knihu napsala na mateřské dovolené a ta zatím poslední jí vyšla právě nedávno.
foto: Jana Hronská

Jak se dá tak časově náročný koníček skloubit s péčí o děti? Skutečně jste většinu knih napsala na mateřské dovolené?

Ano, většinu svých knih jsem opravdu psala v době, kdy jsem byla na mateřské dovolené. Ne snad, že bych neměla co dělat nebo jsem měla extrémně hodné děti, co nepotřebují vůbec žádnou péči. Naopak, syn byl jako malý velmi hyperaktivní a dcera se nám narodila ve chvíli, kdy šel syn do první třídy, takže bylo zase o zábavu postaráno. Ale psaní bylo po celém tom náročném dni příjemným únikem od reality. Tam nebylo žádné přebalování, krmení a hraní si s kostkami. Najednou jsem byla úplně v jiném světě a kolikrát jsem se do toho svého fantazírování tak ponořila, že jsem končila dlouho po půlnoci. Rána pak byla docela krušná. :-)

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát spisovatelkou?

Psaní mě bavilo od dětství. Teda především mě bavilo hrozně moc číst. Jenže knížky, které mě zajímaly, jsem měla v knihovně strašně brzy přečtené, a když už jsem měla pocit, že nemám co číst, tak jsem si začala vymýšlet příběhy vlastní. Ale že bych mohla být spisovatelkou, mě napadlo vlastně až v dospělosti. Do té doby mi to přišlo jako nesplnitelný sen. Teprve s první vydanou knížkou se začal plnit.

Vzpomenete si na první psaní, povídku nebo básničku?

První „knížku“, přičemž slovo knížka berte opravdu s rezervou, jsem napsala ve dvanácti letech. Psala jsem ji obyčejnou propiskou do sešitu s tvrdými deskami a dodnes ji mám schovanou hodně hluboko na dně šuplíku, kde také zůstane. Tu byste vážně nechtěli číst. :-)

Kolik vám bylo, když vám vyšla první knížka?

Bylo mi tehdy 29 let.

A jaký to byl pocit?

Tak na to asi nikdy nezapomenu, na tu neskutečnou euforii, nadšení a radost, když jsem poprvé držela v ruce svou knížku a na zadní obálce byla má fotka. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit. Nadšeně jsem ji strkala každému pod nos a vykřikovala hesla typu: Já mááááám knížku! Vyšla mi knížkaaaa! No, nebylo to se mnou asi první tři dny vůbec jednoduché. :-)

Vím, že máte na kontě už pět knih pro dívky a jednu pohádkovou. Proč jste si vybrala zrovna literaturu pro děti a mládež?

Protože mám k dětem velmi blízko. Kromě toho, že mám své vlastní, tak také trošku občas fušuju do vychovatelského řemesla a vedu taneční kroužek. Navíc dětský svět je plný fantazie, je tak krásně čistý, dobro vždy zvítězí nad zlem a to je to, co se mi na tom líbí.

Teprve chvilku je na knižních pultech vaše úplně první pohádková knížka Hejkalka. O čem je?

Je to příběh jedné malé strašidlácké holčičky, která je shodou okolností jedinou Hejkalkou na světě a vůbec se jí to nelíbí. Je to pěkná uličnice a nejraději by celý den jen běhala po lese a vyváděla lotroviny a díky jednomu takovému uličnickému kousku se dostane do světa lidí. Tam teprve pozná, jak důležité je přátelství a jak moc se jí vlastně líbí být Hejkalkou.

Jak a kde vás takový příběh napadne?

Nejvíce příběhů mě napadá na výletech nebo při toulání se lesem. Tam mě také napadla Hejkalka. Líbila se mi představa, že až děti vyrazí do lesa s rodiči na houby, budou si umět Hejkalku představit. Vždyť les je plný tajuplných rostlin, klidně by to mohly být ty kouzelné z naší pohádky, nebo muchomůrek, které se objevují vždycky, když se Hejkalka vzteká.

Jak dlouho trvá napsat takovou knížku?

V průměru píšu knihu tak dva až tři měsíce. Pohádky mi trvají tak měsíc, měsíc a půl. Záleží také na tom, jaké je zrovna období, v létě se mi třeba píše mnohem lépe než v zimě.

Píšete každý den?

Pokud jsem v procesu psaní, pak se snažím každý den napsat 2000 slov. Je pro mě dobré stanovit si přesná pravidla, pak nemám tendenci od psaní odbíhat.

To zní skoro jako nuda...

(smích) No, to možná ano. Ale rozhodně to nuda není.

Řekněte našim čtenářkám, které by třeba také rády něco zkusily napsat, jak složité je dostat knihu do nakladatelství?

Z celého procesu psaní je to to nejsložitější. Autorů a nadšenců do psaní je moc a český trh není tak velký jako třeba ten americký, takže zaujmout nakladatele je opravdu složité a je to běh na dlouhou trať. Člověk musí být připravený na kritiku, odmítnutí i ignoranci. Ale důležité je se nevzdávat a zkoušet to dál. A pokud se i přesto nedaří, pak je tu ještě možnost vydat knihu vlastním nákladem.

Čte rodina vaše knihy?

Prvním čtenářem a kritikem je vždycky můj manžel. Má můj obdiv už jen proto, že se prokouše pohádkou nebo románkem pro dívky a ještě mi je pochválí. I když ho podezřívám, že jeho názor je hodně ovlivněný. :-)

A jaké knížky čtete nejraději vy?

Začnu spíš tím, které knížky vážně nečtu a to jsou horory, protože jsem strašný posera, potom válečné knihy, protože se mě velmi dotýká, když vím, že se daný příběh skutečně někomu stal. Nečtu ani detektivky, jsem totiž nejnatvrdlejší čtenář detektivek na světě. :-) A pak nemám ráda knihy, které jsou plné násilí na ženách a dětech. Naopak ráda sáhnu po knížce romantické, historické, baví mě i fantasy a samozřejmě, že čtu také žánry, které píšu.

Čtete dětem před spaním?

Dokud byly malé, tak jsem jim četla, dneska už čte Natálka mně. :-)

Mají tedy hezký vztah ke knihám?

Ne takový, jaký bych si přála. Přijde mi, že dnešní děti moc čtení netáhne. Mají kolem sebe tolik lákadel, takže nemají potřebu utíkat do světa fantazie ke knížkám, raději se podívají na film. Syn ten knihy bere jako nutné zlo, které potřebuje ke studiu, dcerku naštěstí čtení baví, tak se mám s kým na knížkách vyřádit.

Pamatujete si, jaké knihy jste měla ráda v dětství vy?

No jéje. První knížka, kterou jsem přečetla úplně sama, byla Martínkova čítanka, milovala jsem Děti z Bullerbynu, Naší partu, knížku Kluci, holky a Stodůlky, bavily mě Rychlé šípy... To by byl nekonečný seznam. :-)

Myslíte si, že se dá děti láska ke knihám naučit?

Kdysi bych šmahem odpověděla, že rozhodně a že za to, že děti nečtou, mohou především rodiče. Dnes už mám děti a vím, že je to pitomost. Některé děti knížky prostě chytnou a nepustí, jiné číst nebaví a přijdou tomu na chuť až v dospělosti. Je dobré je nasměrovat, ale vybrat už si musí samy.

Co si myslíte vy, milé čtenářky? Souhlasíte? Nebo snad máte jiný názor?

Já děkuji Petře Martiškové za rozhovor a přeji do dalšího psaní mnoho úspěchů.


Více o autorce na www.petramartiskova.cz

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené