Ať se ta paní vzpamatuje!

VÁŠ PŘÍBĚH Nikdy bych nevěřila, že se dítě může narodit jako intelektuál. Naši starší holčičku, dnes jsou jí tři roky, to „postihlo“ naplno.

Od jednoho roku mluví celkem srozumitelně, vím, to se holčičkám běžně stává, ale předměty jejího zájmu už tak běžné nejsou. Nějaké pacipaci či jak je vysoká vcelku znuděně odmítala a vrhla se na knihy. Ty dětské však její zvídavosti přestaly brzo stačit a tak jsme museli sáhnout po ilustrovaných encyklopediích - pro dospělé.

Naše houbička

Anička do sebe doslova vpíjela každou informaci, která i pro nás, rodiče, byla mnohdy novinkou. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Když se rozněžnělé babičky snažily Aničku poučit, že tento ptáček dělá píp píp a že je to pipinka, umlčelo je naše křehké děvčátko znechucenou odpovědí: „To je přece orel skalní, státní znak Spojených států!“

Pekelná kombinace

Situací, kdy bych se nejraději zahrabala pod zem, neboť naše zvídavé a nic netušící dítě vyrábí řady zkoprnělých příbuzných a sousedek, je víc, než by mohla jedna obyčejná matka - možná od neobyčejné holčičky - unést, a neustále jich přibývá. A to přímo geometrickou řadou.

Kombinace droboučké holčičky - Anička je na svůj věk poměrně malá - a jejího neustále se rozšiřujícího přehledu o všem, co ji jen trochu zajímá, je pekelná. Zpočátku mě pokleslé sanice a vytřeštěné oči bavily, nyní se jim už snažím vyhýbat. Marně.

Jsi úzkoprsá!

Když jsem si nedávno postěžovala své mámě, že to fakt není ta nejsprávnější strava pro mateřské ego, moje pragmatická matka všechny mé argumenty odmítla a začala vykřikovat cosi o mé zbytečné úzkoprsosti - rozumějte, nejsem na svou dceru dostatečně hrdá a nechávám se unést reakcemi polovzdělanců - a vydala se s ní na procházku.

Kam jinam, než do své práce. Je učitelkou na střední škole, a tak se chtěla svou „praholčičkou“ pochlubit kolegyním. Konečně se prý naše malá dostane na tu správnou půdu.

Rozkošná holčička

Průšvih na sebe nenechal dlouho čekat. Na schodech je přepadla paní ředitelka, poměrně vzdělaná, leč bezdětná žena s o to větší potřebou ukazovat, jak to s těmi nejmenšími umí.

Máma byla s Aničkou okamžitě vcucnuta do ředitelny na kafíčko a čajíček „pro tu rozkošnou holčičku“.

Ta se samozřejmě stala k radosti pýchou nadmuté babičky středem pozornosti bleskem přivolaných kolegyň. Chachá, úplně to vidím:

Nebohá žena

Nebohá ředitelská duše se obrátila na naši Andulku a ve snaze zapříst rozhovor položila jí, s prstem zapíchnutým do obrázku neznámého opeřence v nějakém pedagogickém plátku, nevinnou otázku: „Co je to?“ Po chvilce ticha se ředitelnou ozvala nápověda: „Přeci píp, píp!“Rozechvělá paní ředitelka čekala na zaslouženou odezvu.

Dočkala se. Naše Anička se otráveně obrátila na babičku se slovy: „Babi, to myslí ta paní vážně? Pípaj kuřata, ale ne káně lesní!“

Martina

P.S. Nevím, čím to, ale maminka od té doby vozí Aničku raději na vycházky do lesů, kde potkají maximálně zbloudilé čtyřnožce.

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené