Selfíčka s mimčem? Psycholog radí střídmost!

Selfies hýbou světem a každá čerstvá maminka se ráda pochlubí snímky se svým maličkým. Kde jsou hranice toho, kdy fotku dítěte zveřejnit na síti a jak může matce uškodit, když nemá dost „lajků“ na svůj obrázek?
foto: Profimedia

Selfíčka jsou fenoménem posledních let, který zaplavil svět. Kdo je nedělá, jako by nebyl, tedy alespoň pro určitou skupinu lidí. Ne nadarmo se jim v Kanadě říká „egoportrét“, protože selfies mají s egem hodně společného, vypovídají o narcismu dané osoby. Ale nejde tu jen o to, že člověk vyrábí jeden svůj autoportrét za druhým. Další rozměr tomu všemu dává možnost šířit svou fotku po síti a oslovit jí abstraktní přátele.

Já a virtuální svět

„Když zveřejním svoje selfie na sociální síti, dávám tak svůj obraz v plen a očekávám reakce a ocenění. Na Facebooku počet liků vyjadřuje pozitivní ocenění mé osobnosti. Od chvíle, kdy zveřejním své selfie, si hlídám reakce na ně,“ říká francouzská psychoanalytička Elsa Godartová, autorka knihy „Dělám selfies, tedy jsem. Metamorfózy mého já ve virtuálním světě“.

Varuje také před tím, že snadnost, s níž lze přeskakovat z reálného do virtuálního prostředí, vede často k tomu, že lidé pak nedokážou dostatečně a v pravou chvíli oba světy od sebe oddělit. „Dnes se vede dialog ne prostřednictvím slov, ale obrázků. Když chci sdělit, co jsem zač, co zrovna dělám, co mám ráda, tak pošlu selfie, místo abych něco psala.“

Obraz promlouvá už před narozením

Miminka se tenhle fenomén týká ještě víc než dospělého. Už před narozením můžeme mít jeho snímek z ultrazvuku v 3D kvalitě. A jakmile se to malé narodí, věšíme jeho fotky s námi na síť bez ustání. Selfies tak nahrazují oficiální oznámení této radostné rodinné události. Ale fotografovat dítě od mala, to není nic neobvyklého, do toho se pouštěli rodiče i v „předselfíčkovské“ době. Je to něco jako kronika, zachycení události, která už se nevrátí, informace pro nás i pro našeho potomka, až vyroste. Někdy se nám dokonce podaří skutečně umělecký snímek, jindy zachytíme humornou situaci. Na rozdíl od klasických fotek jsou ale selfies bezprostřednější, odlehčené, prostě cool. Člověk jim však může snadno propadnout, aniž by si to uvědomil, a stává se pak obětí vlastní zábavy.

Všeho moc škodí

Nestřídmost, která přeroste v závislost, v tom je riziko selfies. Pokud sekáme jednu svou fotku za druhou, může se z toho stát obsese. Postupně dospějeme k tomu, že nejsme nikdy se svým autoportrétem spokojení, doufáme, že na příštím snímku budeme ještě krásnější.

Může to přerůst až v dysmorfofobickou poruchu, při níž je člověk přesvědčený, že má jednu či více deformit těla. A je posedlý různými zkrášlovacími zákroky, které mají vést k odstranění jeho nedostatků. Nikdy ale po nich nedosáhne spokojenosti, protože ve skutečnosti netrpí nějakými tělesnými nedostatečnostmi, ale poruchou hodnocení vlastního těla, která přetrvává po jakémkoliv zdokonalení a může eskalovat. Nemusí to dojít až do těchto konců, přesto potřeba fotografovat se v každém okamžiku a ze všech úhlů odvádí člověka od normálního vidění reality. Stává se pak divákem vlastního života a situace je o to horší, když je do této mánie zatažené i dítě.

Čtěte také:

Proč se jim nelíbí?

Pokud si pořídíme nový účes nebo šaty, počítáme s tím, že si toho okolí všimne a náležitě to ocení. Ve virtuálním světě je všechno trochu jinak. Na Facebooku počítáme „lajky“ vlastně pořád, tím pádem jsme vlastně neustále hodnoceni. Sice neexistuje možnost „dislike“, tedy negativního hodnocení, ale ono stačí, když přijde dotyčnému málo „lajků“. Znamená to palec dolů a dá to pořádnou ránu jeho narcismu. Člověk pak přemýšlí, jak by to napravil, jak by se víc líbil, byl zajímavý. A to je past. Chytí se do ní, jestliže si přivlastní pocit, že bez pohledu a názoru druhých v podstatě neexistuje.

Pokud novopečená maminka vystaví selfíčko s novorozencem, automaticky očekává hodnocení svého nového statutu. Samozřejmě pozitivní. Jestliže nepřicházejí, začne jí vrtat hlavou, zda její dítě není nějaké vadné, když nikoho nezajímá. Tím rozhodí nejen sebe, ale nechtěně zatáhne do tohoto světa i bezbranné miminko.

Dítě není čokoládový dort

Otec a matka jsou zodpovědní za fotografie svého dítěte, které vystavují na síti. Nejsou však vlastníky těchto snímků v tom smyslu, že si s nimi mohou dělat, co chtějí. A tak až jejich dítě začne rozum brát, je dobré se ho zeptat, jestli souhlasí s tím, že jeho fotku dají na Facebook. Pokud s ním o tom nepromluví, z dítěte se postupně neustálým zveřejňováním stává objekt určený k hodnocení, dostává se na úroveň čokoládového dortu, který jeho matka upekla a vystavila, nebo superkabelky, jíž se chlubí. „Rodiče si často toto nebezpečí neuvědomují, uveřejňují fotky spontánně, ale ve výsledku to není dobré nejen pro dítě, ale ani pro ně samé,“ říká Elsa Godartová.

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené