Odpovídá psycholožka Kateřina Hollá
Znám to. První a velké dilema je, jak skloubit kariéru a mateřství. Nastoupí-li žena do rozjetého vlaku pracovního procesu, je velmi těžké z něj vystoupit. Navíc k individuálnímu rozvoji jsme směřováni celé dětství a mládí. Rodiče se snaží vést své děti ke sportu, aby se naučily překonávat těžkosti. Učí se jazyky, aby měly otevřené dveře do ciziny. To vše je velmi prospěšné, nicméně tím děti především vedeme k tomu, že čas je potřeba maximálně využít pro vlastní potřeby. Málokteré dítě se však učí týmové spolupráci. Dětské kolektivy, jako je skaut a různé turistické oddíly, kde se děti učí nejen individuálně rozvíjet, ale také žít v partě, starat se o slabší či mladší, pomáhat jeden druhému, kde získávají společné zážitky (zpívání u kytary, putování přírodou atd.), jsou dnes zastoupeny zcela minimálně.
Je tedy velmi těžké po zhruba třiceti letech individuálního života (a nechci tím říct, že byl nějak méně hodnotný) opustit veškeré své pracovní aktivity, soukromé zájmy a zcela podřídit svůj čas budování rodiny, vychovávání dítěte a stmelování rodinného kolektivu.
Velice záleží na tom, jaké dítě se narodí. Může být velmi klidné a mírné a pak má žena dostatek času se přeladit, například propojit částečné pracovní aktivity či koníčky s péčí o mimino. Může se ovšem narodit dítě plačtivé, neklidné, nespavé, žena je třeba na péči o novorozence sama a pak jsou první měsíce mateřství opravdu zkouškou. Obtížné je i vyrovnat se se samotou.
Mateřství v prvních měsících představuje velmi jednoznačnou změnu životního stylu. Z pracovního shonu, kdy je žena nucena komunikovat s mnoha lidmi, je najednou doma pouze s miminem, které většinou brečí. Vlastně je velmi ponořena do ticha vlastních myšlenek a často musí přehodnocovat, bilancovat svůj dosavadní život. To je velký tlak a ne každý je na něj připraven.
Pochybnosti jsou správné
Pochybnosti o různých rozhodnutích v životě jsou v zásadě správné a člověk by jim měl věnovat dostatek času. Učí nás si uvědomit, co vlastně v životě chceme, co je pro nás důležité, hodnotné a co našemu životu přináší smysl. Velmi užitečné je promluvit si o nich, vyslovit je nahlas a pak pátrat, zda je v nich obsažen strach z neznámého či zda je to strach ze změny, nutnost vydat ze sebe a svého času víc než doposud.
Začátek mateřství představuje také čas na přemýšlení o životních prioritách, hodnotách a smyslu, byť to takto napsané zní jako klišé. Každodenní pracovní shon nás často nenutí přemýšlet o smyslu toho, co konáme, protože úkolů, které je třeba zvládnout, je příliš mnoho.
Důležitou otázkou je, zda dítě a rodina do našeho života přináší smysl a zda jsme pro něj ochotní ledacos obětovat. Konkrétní otázky, jak to s dítětem půjde, zda to zvládnu a zda půjde skloubit práce a péče o mládě, jsou pak až na druhém místě.
Mrkněte na facebook: Naomi Aldort CZ
ja jsem zacala citi ze chci miminko kolem 26 roku. Pul roku jsem se snazili, jak muj pritel rika na kluka, a mame krasnou holcicku. Jsem hrozne rada ze jsme neotaleli, prece jen na tech biologickych hodinach neco bude. Kolem mne jsou kamaradky kterym je okolo 35 a bohuzel se jim nedari otehotnet, ani po IVF. Mit miminko je to nejkrasnejsi a clovek by si mel vazit kazdeho tehotenstvi, ac je chtene ci nechtene. Miminko je dar
Jak píše KAMELY na mimi není nikdy správnej čas. Já to neměla jak ona aby mě ovlivnila práce :-). 1 mimi se mi narodilo dva měsíce před 20. narozeninama, tudíž dost brzo. Připadala jsem si jako dítě, co má dítě. Navíc jsem otěhotněla tak nějak pár měsíců po 1. sexu ( v 18), ale nelituji, i když to potom s partnerem nevyšlo. Potom jsme byli nějakou dobu sami a ted mám 4 roky přítele s nímž mám 8 měs. holčičku. Synovi bude za tři měs 9 let a je mezi nimi veliký věk. rozdíl, ale co naděláme. Když byl syn malý nebylo s kým mít dítě ani jsem nechtěla musela jsem se postarat o nás oba a s celou tou situací se vyrovnat. S přítelem jsme děti začali probírat po 2leté známosti, ale já se pořád bránila. Na jednu stranu jsem chtěla ale větší byl strach z toho, jak to bude zda zase nezůstanem sami a každ dítě bude mít jiného otce...... prostě jsem vše řešila!
Navíc jsme řešili pozemek ke stavbě domku, ale stále se to vleklo, chtěla sem miminko až do nového, ale pozemek byl stále v nedohlednu, tak jsem řekla dobře.. vysadím prášky a uvidíme. asi 2 měs po vysazení jsem otěhotněla a najednou se rozjel i pozemek a stavba domečku, takže těhotenství stavba domku.... vše se zase nakupilo dohromady, ale narodila se nám zdravá a krásná holčička máme hrubou stavbu a je nám krásně a představte si chci třetí nejlépe hned :-)))). Snad se mi podaří přítele přesvědčit a za 2 roky se zase budem procházet s kočárkem, aby měla malá sourozence s menším věk. rozdílem.
Věřím tomu, že kdybych se k tom u i přes veškeré pochybnosti neoddodlala ztratila bych možná přítele ale spíše bych už nikdy žádné dítě neměla.
Nebyla jsem připravená ani na jedno, nebo jsem to tak alespon cítila, ale jsem ráda, že je mám a že to tak dopadlo!!!!!!!
Na mimi není nikdy vhodný čas. Taky jsem to odkladala a odkladala. Až nám vyměnili šefa, s tím se nedalo vydržet a byly jsem před rozhodnutím - nové místo nebo mimi - ve 30 letech. Vyhralo mimi a nelituji. Ale pokud bych byla v praci spokojena, bylo by to rozhodnutí těžší.
Ale rozhodně jsem se nikomu nepochlubila, že se snažíme o mimi, dokud se nepovedlo. Ony dobre míněné dotazy, "takco, uz?", taky nejsou to pravé ořeché....